Proč je Česká republika druhá na světě v klientelistickém kapitalismu
Jiří PeheZáklady klientelistického kapitalismu byly u nás cíleně budovány již od počátku 90. let. Nezavedeme-li urychleně zákony omezující vliv bohatých jedinců na chod státu a fungování politických stran, dáme tím všanc naši demokracii.
Nejnovější index zveřejněný časopisem The Economist řadí Českou republiku na druhé místo na světě, hned za Rusko, v podílu klientelistického kapitalismu na HDP země. Ten v Rusku činí 19 procent HDP, u nás 15 procent. Jde o hodnotu majetku miliardářů, kteří ke svému majetku přišli především zásluhou přátelských vztahů se státem.
Tyto údaje jsou varovné z několika důvodů. Takzvaný crony capitalism má totiž — vcelku logicky — největší podíl na HDP zemí, které nejsou známy jako vzorové demokracie. Rusko je dnes v podstatě diktatura, za Českou republikou následují polodemokratické státy jako Singapur, Malajsie a Mexiko.
Jestliže má majetek získaný s pomocí klientelistických vazeb na stát a na politické strany vysoký podíl na HDP té které země, skoro vždy to znamená, že v daném státu existuje rozvinutá síť mechanismů ovlivňování státu a politických stran bohatými jedinci. Fungující demokracie pro ně není obvykle prioritou, a politiku tudíž pokřivují nejrůznějšími způsoby ve svůj prospěch. V některých případech do ní přímo vstupují, čímž vznikají různé formy oligarchie.
Vezmeme-li v úvahu extrémně vysoký podíl klientelistického kapitalismu na HDP v naší zemí, je skoro zázrak, že česká demokracie zatím nebyla okleštěna. Přispívá k tomu nejen členství země v Evropské unii, jejíž pravidla poněkud zužují manévrovací prostor oligarchů a miliardářů navázaných na stát, ale také skutečnost, že mezi českými miliardáři ještě stále panuje určitá míra soutěže. Problém může nastat, pokud kritická masa těchto nejbohatších jedinců kupříkladu usoudí, že členství země v Evropské unii pro ně není výhodné, anebo začnou v ovlivňování politiky i státu spolupracovat.
Jak k tomu došlo
Základy klientelistického kapitalismu byly u nás položeny v procesu privatizace v první polovině devadesátých let minulého století. Politické strany, které tomuto procesu předsedaly, měly nepočetné členské základny a obecně byly vnitřně slabé. V té největší — Občanské demokratické straně — navíc fungoval i kult osobnosti Václava Klause, který určoval její politiku bez výraznějších vnitřních korektivů.
Klaus měl s řadou jedinců, z nichž se i zásluhou jeho politického krytí stali bohatí podnikatelé, úzké vztahy. Jiným nepřímo dopomohla k bohatství jeho laissez faire filozofie při obnově kapitalismu u nás, kterou dobře vystihovaly bonmoty jako „útěk před právníky“ nebo „špinavé peníze neexistují“. Dle některých lidí, kteří proces privatizace u nás politicky organizovali, dávalo smysl „zhasnout“ a rozsvítit teprve tehdy, až se z divoké privatizace vynoří nové majetkové vztahy.
Tunelování velkých státních podniků podnikavými jedinci — často s politickým krytím — se během privatizační éry stalo českým specifikem natolik, že si vysloužilo vlastní kapitoly v knihách o postkomunistické ekonomické transformaci.
Klientelismus hrál důležitou roli i v přístupu některých jedinců k bankovním úvěrům. Jelikož autoři různých privatizačních projektů neměli vesměs žádný vlastní kapitál nebo historii podnikání, a banky tak neměly k dispozici jasná kritéria pro schvalování úvěrů, hrály důležitou roli nejrůznější konexe a protekcionismus ze strany politiků.
Následující poznámka nemá za cíl nijakým způsobem zpochybňovat velice důkladné (a alarmující) analýzy symbiózy podnikatelského/kapitalistického prostředí s prostředím politiky v českém prostoru. Nicméně určitá pochybnost se vkrádá při pohledu na tabulku sestavenou časopisem The Economist. Že by Česká republika byla skutečně hned na "čestném" druhém místě v míře klientelistického kapitalismu? A co třeba takové státy - stejně tak vzešlé z procesu postkomunistické transformace - jako Bulharsko a Rumunsko? Kde je podle všech známek míra státní korupce ještě mnohem vyšší, a kde dokonce jeden předseda vlády byl pravomocně odsouzen za korupci k nepodmíněnému trestu vězení?
Není nám známo, na základě jakých rešerší The Economist dospěl ke svým závěrům; ale jeví se být docela dobře možným, že Česká republika se v jeho žebříčku klientelistického kapitalismu do jisté míry paradoxně právě proto dostala tak vysoko, že v ní stále ještě do jisté míry intaktně působí nezávislá justice a antikorupční instituce všeho druhu. To znamená: tento "klientelistický kapitalismus" je ne-li přímo stíhán, pak přinejmenším veřejně detekován, a proto může vejít do mezinárodních statistik a srovnání; zatímco v korupcí mnohem více zamořených státech jako jmenované balkánské mnohé vazby mezi kapitálem a politikou nejsou vůbec zaznamenány, a zůstanou tedy mimo pozornost, respektive mimo příslušné statistiky.