Nejnovější index zveřejněný časopisem The Economist řadí Českou republiku na druhé místo na světě, hned za Rusko, v podílu klientelistického kapitalismu na HDP země. Ten v Rusku činí 19 procent HDP, u nás 15 procent. Jde o hodnotu majetku miliardářů, kteří ke svému majetku přišli především zásluhou přátelských vztahů se státem.

Tyto údaje jsou varovné z několika důvodů. Takzvaný crony capitalism má totiž — vcelku logicky — největší podíl na HDP zemí, které nejsou známy jako vzorové demokracie. Rusko je dnes v podstatě diktatura, za Českou republikou následují polodemokratické státy jako Singapur, Malajsie a Mexiko.

Jestliže má majetek získaný s pomocí klientelistických vazeb na stát a na politické strany vysoký podíl na HDP té které země, skoro vždy to znamená, že v daném státu existuje rozvinutá síť mechanismů ovlivňování státu a politických stran bohatými jedinci. Fungující demokracie pro ně není obvykle prioritou, a politiku tudíž pokřivují nejrůznějšími způsoby ve svůj prospěch. V některých případech do ní přímo vstupují, čímž vznikají různé formy oligarchie.

Vezmeme-li v úvahu extrémně vysoký podíl klientelistického kapitalismu na HDP v naší zemí, je skoro zázrak, že česká demokracie zatím nebyla okleštěna. Přispívá k tomu nejen členství země v Evropské unii, jejíž pravidla poněkud zužují manévrovací prostor oligarchů a miliardářů navázaných na stát, ale také skutečnost, že mezi českými miliardáři ještě stále panuje určitá míra soutěže. Problém může nastat, pokud kritická masa těchto nejbohatších jedinců kupříkladu usoudí, že členství země v Evropské unii pro ně není výhodné, anebo začnou v ovlivňování politiky i státu spolupracovat.

Jak k tomu došlo

Základy klientelistického kapitalismu byly u nás položeny v procesu privatizace v první polovině devadesátých let minulého století. Politické strany, které tomuto procesu předsedaly, měly nepočetné členské základny a obecně byly vnitřně slabé. V té největší — Občanské demokratické straně — navíc fungoval i kult osobnosti Václava Klause, který určoval její politiku bez výraznějších vnitřních korektivů.

Klaus měl s řadou jedinců, z nichž se i zásluhou jeho politického krytí stali bohatí podnikatelé, úzké vztahy. Jiným nepřímo dopomohla k bohatství jeho laissez faire filozofie při obnově kapitalismu u nás, kterou dobře vystihovaly bonmoty jako „útěk před právníky“ nebo „špinavé peníze neexistují“. Dle některých lidí, kteří proces privatizace u nás politicky organizovali, dávalo smysl „zhasnout“ a rozsvítit teprve tehdy, až se z divoké privatizace vynoří nové majetkové vztahy.

Tunelování velkých státních podniků podnikavými jedinci — často s politickým krytím — se během privatizační éry stalo českým specifikem natolik, že si vysloužilo vlastní kapitoly v knihách o postkomunistické ekonomické transformaci.

Klientelismus hrál důležitou roli i v přístupu některých jedinců k bankovním úvěrům. Jelikož autoři různých privatizačních projektů neměli vesměs žádný vlastní kapitál nebo historii podnikání, a banky tak neměly k dispozici jasná kritéria pro schvalování úvěrů, hrály důležitou roli nejrůznější konexe a protekcionismus ze strany politiků.

Role politicky kontrolovaných bank v procesu privatizace byla zásadní, a není divu, že se Klaus a lidé okolo něj vzpírali rychlé privatizaci bank. Ta v podstatě proběhla teprve po nástupu sociální demokracie do čela vlády v roce 1998.

Jedním z důsledků takto pojaté ekonomické transformace byla faktická privatizace politických stran do rukou nově ustavených ekonomických aktérů. Mnozí z nich přišli k obrovským majetkům zásluhou politického krytí a zvykli si „podnikat“ s pomocí státu a jeho politiků. Když skončila první fáze transformace a nebylo už co privatizovat, adaptovali se mnozí z těchto „podnikatelů“ na vysávání veřejných zakázek.

K tomu potřebovali dál úzké vztahy s politiky, takže si v jednotlivých politických stranách budovali vliv. Z toho později vznikly nejrůznější formy „kmotrovství“, které se staly jedním ze symbolů systémové korupce u nás. Netřeba zdůrazňovat, že důležitou roli v tom všem hrálo „právní šero“. Vstup do Evropské unie znamenal nastolení jasnějších pravidel hry, a i proto u nás poměrně záhy vznikly různé formy euroskepticismu.

Opoziční smlouva

Šanci rozbít různé formy klientelistického kapitalismu, které vznikly během Klausem vedené privatizace, mohly ještě stále být rozbity po nástupu ČSSD k moci. Noví kapitalisté dosud nebyli pevně etablováni. Mnozí tak zjevně porušili zákon, že mohli být stíháni. A nástup nové politické garnitury v čele státu mohl významně zpřetrhat různé klientelistické vazby těchto lidí na stát.

Opoziční smlouva, kterou spolu uzavřeli Václav Klaus a předseda ČSSD Miloš Zeman, tak zdaleka nebyla jen politickým nástrojem k zajištění politické stability, jak se tvrdilo. Byla především nástrojem k zabetonování již existujících klientelistických vazeb mezi státem a novu třídou bohatých podnikatelů. ODS a ČSSD si s pomocí opoziční smlouvy v prvé řadě rozparcelovaly vliv ve státě.

Zemanova vláda výměnou za pohodlné vládnutí, které jí umožnilo budováni vlastních klientelistických sítí, v podstatě ponechala většinu ekonomických aktérů vzešlých z Klausovy privatizace na pokoji. Zaútočila pouze na některé symboly privatizace z Klausovy éry, jako byla Investiční a poštovní banka.

Nevyvíjela také „přehnaný“ tlak na dotažení vyšetřování některých privatizačních tunelů a případů defraudace. Řada těchto případů se proto táhla tak dlouho, že Klaus byl schopný jejich soudně či policejně stíhané aktéry hromadně omilostnit těsně před odchodem z funkce prezidenta v roce 2013. Jeho amnestie symbolicky podtrhla úzké svazky mezi předními politiky transformační éry a novou podnikatelskou elitou.

Babiš jako údajný zachránce

Jedním z produktů éry, v níž úzké politické vazby a vliv na státní instituce dopomohl některým „podnikatelům“ k obrovským majetkům, byl i Andrej Babiš. Ten by se bez politických konexí a rodícího se systému klientelismu nikdy nemohl stát jedním z nejbohatších lidí v zemi. Jeho případ je ilustrativní i proto, že patřil k té vrstvě podnikatelů, kteří při svém vzestupu zúročili své postavení a konexe z dob normalizačního režimu.

Důvodů, pro které se Babiš rozhodl okolo roku 2011 vstoupit do politiky s vlastním hnutím ANO, je několik. Boj s korupcí, který akcentoval i v programu ANO, rozhodně nebyl tím nejdůležitějším. Pokud Babiš vůbec chtěl s některými formami korupce skoncovat, byly to ty, které hrály do rukou jeho podnikatelským konkurentům.

Je možné argumentovat, že Babiš vstoupil do politiky nejen proto, že si spočítal, že ovlivňování státu a jeho politiků různými zákulisními způsoby je méně efektivní, než když se sám stane čelným politikem s ambicí převzít post premiéra. Bylo tomu tak i proto, že coby podnikatel, jehož podnikatelské impérium záviselo mnohem více než jeho konkurenti na státních dotacích, mohl v politických funkcích příliv dotací do svého podnikatelského impéria přímo i nepřímo ovlivňovat.

Babiš nejspíš zamýšlel využít své politické role buď k likvidaci velkých konkurentů anebo alespoň k získání jisté kontroly nad nimi. V době, kdy byl ministrem financí, byly jedním z nástrojů finanční úřady, v nichž „naši zaklekávali“ na jiné firmy. V roli premiéra, kdy ANO ovládlo státní správu, pak mohl největším konkurentům život znepříjemňovat mnoha dalšími způsoby.

Babiš si také pojistil svůj vliv koupí vydavatelství Mafra, které vlastní deníky Mladá fronta Dnes a Lidové noviny, jakož i řadu dalších publikací.

Zdá se ale, že nakonec toto tažení Babiše proti konkurenci skončilo smírem v podobě vykolíkování pozic jednotlivých miliardářů. Babiš zůstal v otevřeném sporu především s těmi, kteří nějakým způsobem ohrožovali jeho politický projekt. Kupříkladu se Zdeňkem Bakalou, jehož média byla k Babišovi silně kritická.

Jiní miliardáři se proti Babišovi pojistili vlastními mediálními akvizicemi, které buď zůstávaly k Babišovy neutrální, anebo kopaly za něj. PPF ještě před smrtí Petra Kellnera ovládla TV Nova. Daniel Křetínský vytvořil mediální skupinu Czech Media Invest, kterou zformoval se slovenskými podnikateli, k nimž patří i Patrik Tkáč. Investuje i do nákupu médií i v zahraničí.

Společnost Prima kontroluje podnikatel Ivan Zach. Síť regionálních médií koupila skupina Penta. Nejsledovanější český internetový portál Seznam.cz, pod nějž patří Seznam Zprávy a Televize Seznam, založil a dlouhodobě vlastní miliardář Ivo Lukačovič, i když se nedávno odešel z řídících pozic.

Co bude dál?

Česká demokracie nemá příliš mnoho prostředků, jak se proti systému, v němž mají kapitalisté spjatí různými způsoby se státem patnáctiprocentní podíl na HDP země, bránit. Jednou cestou je další zpřísňování zákonů o konfliktu zájmů, ale ty narážejí na silný odpor opozice, v níž hraje hlavní roli sám Babiš.

Nejde přitom jen o ztížení přístupu podnikatelů, kteří vstoupili do politiky, anebo mají zjevnou politickou agendu k veřejným zakázkám. Pomohlo by, kdyby se podařilo prosadit Piráty navrhovanou právní úpravu, která by politikům zakázala vlastnit média.

Jisté je, že česká demokracie je dusivém objetí ekonomických aktérů, jejichž hlavním zájmem nemusí být kultivace demokratických poměrů. I proto je důležité, aby ty politické síly, které chtějí s tímto systémem bojovat, zároveň aktivně bojovaly za prohlubování české integrace do struktur Evropské unie.

Dělící čáru mezi těmi politickými stranami, které nejsou v područí klientelistického kapitalismu, a aktivně tudíž propagují rychlé přijetí eura a různých evropských norem, včetně kvalitních zákonů o konfliktu zájmů, a těch, které s ním zůstávají spojeny pupeční šňůrou už od devadesátých let, vidíme i v současné vládní koalici. I proto bychom neměli být překvapeni, pokud Babišovo ANO najde s částí současné vládní koalice nakonec společnou řeč. Bylo by to takříkajíc v logice klientelistického kapitalismu u nás.