Teplo v našich rukou, nejnovější publikace platformy Re-set, na místních i zahraničních příkladech dokládá, že demokratičtější kontrola teplárenství může přispět jak k řešení krize bydlení a energetické chudoby, tak k rychlejší dekarbonizaci teplárenského sektoru. Teplárenství je totiž v České republice mimo jiné významným zdrojem uhlíkových emisí.

Energetická chudoba je podle jedné z definic stav, kdy si domácnost buď nemůže dovolit vytápět své obydlí na dostatečnou teplotu, nebo jen za cenu omezení jiných nutných výdajů. V této situaci se podle dat ministerstva práce a sociálních věcí nachází přibližně 1,3 milionu obyvatel ČR. Ti jsou navíc z velké části i bez toho zranitelní, protože přibližně polovinu energeticky chudých tvoří senioři a děti.

S energetickou chudobou se úzce pojí obecnější bytová krize. Lidé v nájemním bydlení, kteří tvoří přibližně polovinu energeticky chudých, se mnohdy ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny dlouhodobě se zvyšujících nájmů a vysokých cen energií.

Situaci navíc mnohdy zhoršuje i nevyhovující stav pronajímaných budov. Jelikož náklady za energie zpravidla hradí nájemníci, pronajímatelé nemají mnoho důvodů zlepšovat tepelný standard budovy. Pokud už budovy zrekonstruují, často to vede k dalšímu zvýšení nájmu. I proto lidé z obavy ze zvýšení nájmu leckdy raději spí pod vrstvou kartonů, než aby si nechali zateplit svá okna.

Situace je neutěšená i na druhém konci distribučního řetězce, tedy na straně tepláren a dalších výrobců tepla. Jak studie Re-setu připomíná, přibližně polovina dálkového tepla určeného k vytápění je u nás vyrobena z uhlí, a tudíž se významně podílí na emisích skleníkových plynů. Celé odvětví se bude muset v následujících letech transformovat. Dekarbonizace má potenciál zajistit dostupnější teplo a posílit naši energetickou soběstačnost. Důležitou otázkou proto je, kdo bude mít tuto transformaci pod kontrolou a zda prospěje planetě i běžným občanům, nebo spíše soukromým ziskům hrstky oligarchů.

Vraťme teplárenství do rukou obcí

V České republice se v důsledku privatizace nachází většina teplárenských soustav v soukromých rukou — v případě velkých soustav nad 20 MWt jde dokonce o 78 % — a podobně jsou na tom i tepelné rozvody. Teplárenská infrastruktura, stejně jako jiná energetická infrastruktura, tvoří do značné míry přirozený monopol. Soukromé vlastnictví v tomto sektoru lze snadno zneužít k dobývání renty. To se ukázalo už během energetické krize, kterou uhlobaroni a energetické korporace zneužili k závratným ziskům na úkor spotřebitelů. Koncentrace tak důležité infrastruktury v soukromých rukou tedy může být nebezpečná.

V mnoha evropských zemích je proto patrný přesně opačný trend — v mnoha městech se důležitá infrastruktura a veřejné služby vracejí zpět do obecního nebo přímo komunitního vlastnictví. Tento proces bývá souhrnně označován jako remunicipalizace.

Pro nápravu současného stavu jsou totiž nutná komplexní řešení, která zohledňují provázanost mnoha problémů, a právě taková řešení dokáže veřejný sektor poskytnout snáze, neboť se místo zisku může orientovat na rozmanité lidské potřeby i dlouhodobé ekologické cíle. Pokud je veřejné vlastnictví městských podniků uchopeno správně, umožňuje přímou participaci místních, což dále podporuje transparentnost a férovost.

Například Hamburk po iniciativě místních a úspěšném referendu odkoupil celou teplárenskou infrastrukturu zpět do vlastnictví městského podniku, aby urychleně zbavil městské teplárenství fosilních paliv a zajistil cenovou dostupnost tepla a skutečně demokratickou kontrolu.

Veřejnost do rozhodování skvěle zapojilo také třetí největší srbské město Niš. Celý proces začal nespokojenou reakcí na kontroverzní změnu vyúčtování tepla, které dodávala městem vlastněná teplárna. Proti změnám se bouřily především nízkopříjmové domácnosti, které mnohdy žily v energeticky nevyhovujících budovách, a v novém systému by tak platily ještě více než doposud. Vedení města se rozhodlo zapojit tyto občany do rozhodování a kontroly celého procesu.

Díky tomu má dnes koncové spotřebitelstvo v Niš své zástupce jak v komisi, která schvaluje změny konečných cen, tak v dozorčí radě městského teplárenského podniku. Veřejné vlastnictví klíčových sektorů dovoluje městu efektivně řešit i další propojené krize: ekonomicky zranitelným domácnostem hradí všechny náklady na vytápění, které přesahují o více než dvacet procent průměr. Náklady spojené s tímto sociálním tarifem navíc motivují město k tomu, aby zateplovalo svůj bytový fond, a snížilo tak spotřebu energie, kterou by jinak muselo dotovat. Demokratická struktura rozhodování dovedla město také k přípravě a realizaci klimatických plánů, které mají zajistit, aby se Niš do roku 2050 obešlo bez fosilních paliv.

Spravedlivá transformace vyžaduje demokratickou participaci

Pokud se máme odklonit od používání fosilních paliv, ekologická transformace musí zohledňovat potřeby běžných lidí. Dekarbonizace nesmí dále prohlubovat neduhy, se kterými se česká společnost dlouhodobě potýká, nesmí vytvářet další poražené. Na příběhu Niše je dobře vidět, že pokud se obyčejní lidé mohou přímo zúčastnit rozhodování o klíčových oblastech svého života, které mají díky obecnímu vlastnictví ve svých rukou, budou ekologické transformaci důvěřovat.

Pro příklady ale nemusíme chodit až do Srbska, jeden inspirativní totiž najdeme i u nás. Projekty brněnské městské části Nový Lískovec, které vznikly pod vedením starostky Jany Drápalové, představují zářný příklad toho, že veřejné vlastnictví a aktivní zapojovaní místních může být ku prospěchu všem. Městská část je známá především díky skvěle provedené revitalizaci obecních panelových domů. Dialogem s nájemnictvem se starostce podařilo získat podporu pro komplexní obnovu a kvalitní zateplení městských bytů. S obyvateli se dohodla na tom, že akceptují rozsáhlou rekonstrukci a zvýšení nájmů, ale zato se mohou těšit na vyšší životní komfort a nižší náklady na vytápění.

A přesně to se i stalo — díky renovaci nájemníci výrazně ušetřili na energiích a snížila se energetická náročnost vytápění, což je důležitý krok pro snižování emisí. Městská část z úspěšného projektu těží dodnes — přebytky z nájmů použila na vybudování oceňovaného komunitního centra a plánuje také rozvoj vlastní komunitní energetiky.

Obecní a komunitní vlastnictví klíčových sektorů — ať už bydlení nebo teplárenství — představuje funkční nástroj pro řešení dnešních krizí. Pokud budou mít lidé možnost podílet se na rozhodování o tom, v jakých prostorách bydlí a jakým způsobem získávají a používají energii, budou mít větší důvěru v prosazovaná řešení. A pocit fungujícího společenství je právě to, co pro překonání dnešní krize tak naléhavě potřebujeme.