Krize bydlení představuje smrtonosnou past pro celou společnost. Naprosto nedostatečné řešení bytové nouze totiž vede k frustraci značné části společnosti a zároveň ke zbytečným veřejným výdajům v oblasti zdravotnictví, vězeňství a sociálních služeb. Negativní dopady se promítají i do řady dalších oblastí.

Důsledkem je například zvýšená kriminalita ve společnosti nebo nízká účinnost vzdělávání u dětí žijících v nevyhovujícím prostředí. Víme, jak bytovou nouzi vyřešit, chybí k tomu však politická vůle. Ve hře není nikdo, kdo by chtěl dělat, co je správné.

Ukončení bytové nouze představuje jednu ze stěžejních výzev současné společnosti, protože lidé bez stability v bydlení nemohou rozvíjet svou ontologickou a sociální identitu. Nemít stabilní bydlení prostě znamená zoufalou situaci, která se týká mnoha lidí. Jak těch, kteří spí na ulici či ve stanech, tak lidí v ubytovnách a azylech, jakož i lidí v přelidněných či plesnivých bytech.

Nejméně viditelní jsou lidé v bytové nouzi, kteří (nebo spíše které!) žijí ve společné domácnosti s agresorem. U těch není bytová nouze patrná na první pohled, ovšem míra ohrožení jejich životů je značná.

Řešení je na stole

Bytová nouze lidi paralyzuje, bere jim přítomnost i sny o budoucnosti. Je to zásadní existenciální krize, která ohrožuje mysl i tělo. To, co lidé se stabilním bydlením berou jako samozřejmost (například soukromí a bezpečí), lidem v bytové nouzi jednoduše není k dispozici. Bydlení patří k zásadním environmentálním předpokladům zdraví, a to tělesného i duševního.

V dostatečně bohaté společnosti, jakou je ta naše, bychom neměli mluvit o procesech zmírňování nebo postupného ukončování tohoto jevu, jediným přijatelným cílem musí být úplné ukončení bytové nouze. Bytová nouze je viditelným příznakem toho, že společenský systém nefunguje pro všechny, problém není individuální, ale celospolečenský.

Během červencového jednání poslanecké sněmovny uvedl při předkládání zákona o dostupnosti bydlení ministr Bartoš (Piráti), že na návrh zákona, který by řešil dostupnost bydlení, čeká Česká republika bez nadsázky nejméně dvacet let. A dlužno podotknout, že čekání nekončí.

Zatímco v našem parlamentu se poslanci a poslankyně pošťuchují o to, kdo častěji použije slovo „neplatič“, „hluk“, „odpadky“, ba dokonce „kompetence k bydlení“, k řešení situace je naprosto nezbytný zcela opačný přístup, tedy přijetí celospolečenského závazku k úplnému ukončení bytové nouze. Pro ukončení je nezbytný posun od myšlenek na pomalou evoluci směrem k jasné transformaci uvažování o bytové nouzi.

Bytová nouze není nevyhnutelná, je to náročný, ale řešitelný problém, přičemž řešením nejsou jednotlivé programy, ale celospolečenský závazek.

V akademické oblasti bylo celosvětově provedeno velké množství výzkumů. Funkční řešení, která z nich vzešla, se ovšem do praxe nepromítají. Důvodová zpráva k zákonu o dostupnosti bydlení uvádí, že „Cílem je snížení rozsahu bytové nouze v ČR“. A to je zkrátka málo. Zákon o podpoře v bydlení nenabízí celospolečenský závazek k ukončení bytové nouze, ale směrem k lidem v bytové nouzi přichází s poskytováním poradenství a podpůrných opatření. Na tom samozřejmě není nic špatného, rozhodně to ale nemůže stačit.

Celkově tak zákon sice může představovat malý krůček správným směrem, může ale také jen znamenat Potěmkinovu vesnici, která skutečnou hloubku problému skryje.

Zisk na prvním místě

Kvůli nedostatku dostupného bydlení bez nadsázky umírají lidé a děti ztrácejí naději na budoucnost. Je pro společnost opravdu důležitější ochrana zisků než vzájemnost a solidarita? Je nepochopitelné, že osobní vlastnictví stojí nad životy žen zavražděných manželi a partnery v důsledku domácího násilí.

Je na čase posunout cíle od řešení bezdomovectví a bytové nouze k jeho ukončování. Vzhledem k tomu, že bezdomovectví a nestabilita bydlení trápí různorodé skupiny obyvatel a různé skupiny subpopulací (od rodin, mládeže, veteránů, chronicky nemocných lidí až po osamělé dospělé bez domova), je třeba realizovat řešení šitá na míru, která reagují na specifické individuální potřeby.

Nepochybuji o dobrém úmyslu autorů zákona, ovšem lžičkou se moře přelévá obtížně a dlouho. Skutečná řešení jsou v oblasti dostupnosti bytů, které lze dosáhnout regulací nájmů, progresivním zdaněním vlastnictví, násobným navýšením zdanění prázdných bytů, omezením možnosti vlastnit větší počet nemovitostí. Aneb, abych parafrázovala jedno volební heslo nejmenované parlamentní koalice: „Byty není potřeba stavět, ale danit.“