„Leží v Betlémě, v chlévě na seně, nemá žádné poduščičky, ani chatrnéj plenčičky, tak je zrozený na ten svět bídný…“

Horňácká koleda slavící ten vánoční čas, co jsme ho dočkali zas, když „vtáčky v oblacích zpívajú, pastuškové vytrubujú, co to nového, neslýchaného,“ přináší nejslavnější zvěst o bezdomovci. Ten, jenž prorokován jako Immanuel, tedy Bůh s námi, po narození dostal jméno Ježíš.

Už od konce listopadu se v obchodních centrech objevuje vánoční výzdoba, z reproduktorů naše hvězdičky popmusic dojí sentiment a tantiémy: „…Národíl se Krístus Pááán…“ Lidé se houfují kolem stánků na náměstích měst a nad nimi, jako stožáry plavby k nenarozenému děťátku se vztyčují vánoční stromy. A v tom veškerém popíjení, koštování, nakupování, dárkování a dojímání se pomalu ztrácí smysl vánočního příběhu.

Módní návštěva půlnočních mší do našich srdcí poselství Ježíšova narození nevrátí. Vždyť málokdo už tuší, že i ta tradice vánočních stromů, mimochodem letos přesně stoletá, má původ v nalezení sedmnáctiměsíční holčičky Lidušky v lesích u Bílovic nad Svitavou. Tam ji odložila zoufalá matka, která žila v bídě a bez prostředků.

22. prosince 1919 si spisovatel a novinář Rudolf Těsnohlídek vyšel spolu se svými přáteli pro vánoční stromek. Sténání, které slyšeli, považovali za zvuky umírající srny, kterou chtěli dorazit, aby zkrátili její utrpení.

„Viděli jsme před sebou v tu chvíli jen rozložitý smrk. Blížíce se k němu, seznali jsme, že sten je slábnoucím pláčem dítěte. Strnuli jsme úlekem. Když jsme rozhrnuli poslední větve podrostu, spatřili jsme hrůzu větší, než jsme očekávali. Leželo tu malé robátko, nahé, jen čepeček na hlavě a košilku rozhalenou na špinavé, tenké peřince a nepatrná dolinka mezi tuhými kořeny byla mu kolébkou, jeslemi tohoto Betléma. Malé tělíčko zmodralo již mrazem,“ popsal Těsnohlídek u Zemského trestního soudu v Brně nález děvčátka. A 13. prosince 1924 byl na brněnském náměstí Svobody vztyčen první vánoční strom republiky.

Takový dlouhý úvod píšu proto, že v časopise Statistika & My, tedy na webu Českého statistického úřadu, jsem četl 14. června 2024 rozhovor s ředitelkou Platformy pro sociální bydlení Barborou Bírovou. Tvrdá data, která tam předložila, musí zasáhnout nejenom mentální dědice prostřeleného srdce Rudolfa Těsnohlídka.

„Momentálně se v České republice v bytové nouzi nebo v ohrožení bytovou nouzí nachází až 1 400 000 osob. Spadají sem i lidé, kteří vydávají víc než 40 procent svých příjmů na bydlení. Tato skupina v posledních letech bohužel výrazně narůstá. Vysloveně akutní bytová nouze se týká 154 tisíc osob, z nichž 61 tisíc tvoří děti. Ty žijí především na ubytovnách.

Znepokojivých trendů je více. Například v posledních pěti letech přibývá dětí, které se rodí do bytové nouze a vyrůstají v ní. Zvyšuje se také počet seniorských domácností, zejména seniorek, které vydávají neúměrně vysokou část ze svých příjmů na bydlení. Tady vyvstává otázka, proč zrovna ženy končí na stará kolena v bezdomovectví. Jak byly ohodnocené během produktivního života, že si nemůžou dovolit zaplatit standardní bydlení.“