„Leží v Betlémě, v chlévě na seně, nemá žádné poduščičky, ani chatrnéj plenčičky, tak je zrozený na ten svět bídný…“

Horňácká koleda slavící ten vánoční čas, co jsme ho dočkali zas, když „vtáčky v oblacích zpívajú, pastuškové vytrubujú, co to nového, neslýchaného,“ přináší nejslavnější zvěst o bezdomovci. Ten, jenž prorokován jako Immanuel, tedy Bůh s námi, po narození dostal jméno Ježíš.

Už od konce listopadu se v obchodních centrech objevuje vánoční výzdoba, z reproduktorů naše hvězdičky popmusic dojí sentiment a tantiémy: „…Národíl se Krístus Pááán…“ Lidé se houfují kolem stánků na náměstích měst a nad nimi, jako stožáry plavby k nenarozenému děťátku se vztyčují vánoční stromy. A v tom veškerém popíjení, koštování, nakupování, dárkování a dojímání se pomalu ztrácí smysl vánočního příběhu.

Módní návštěva půlnočních mší do našich srdcí poselství Ježíšova narození nevrátí. Vždyť málokdo už tuší, že i ta tradice vánočních stromů, mimochodem letos přesně stoletá, má původ v nalezení sedmnáctiměsíční holčičky Lidušky v lesích u Bílovic nad Svitavou. Tam ji odložila zoufalá matka, která žila v bídě a bez prostředků.

22. prosince 1919 si spisovatel a novinář Rudolf Těsnohlídek vyšel spolu se svými přáteli pro vánoční stromek. Sténání, které slyšeli, považovali za zvuky umírající srny, kterou chtěli dorazit, aby zkrátili její utrpení.

„Viděli jsme před sebou v tu chvíli jen rozložitý smrk. Blížíce se k němu, seznali jsme, že sten je slábnoucím pláčem dítěte. Strnuli jsme úlekem. Když jsme rozhrnuli poslední větve podrostu, spatřili jsme hrůzu větší, než jsme očekávali. Leželo tu malé robátko, nahé, jen čepeček na hlavě a košilku rozhalenou na špinavé, tenké peřince a nepatrná dolinka mezi tuhými kořeny byla mu kolébkou, jeslemi tohoto Betléma. Malé tělíčko zmodralo již mrazem,“ popsal Těsnohlídek u Zemského trestního soudu v Brně nález děvčátka. A 13. prosince 1924 byl na brněnském náměstí Svobody vztyčen první vánoční strom republiky.

Takový dlouhý úvod píšu proto, že v časopise Statistika & My, tedy na webu Českého statistického úřadu, jsem četl 14. června 2024 rozhovor s ředitelkou Platformy pro sociální bydlení Barborou Bírovou. Tvrdá data, která tam předložila, musí zasáhnout nejenom mentální dědice prostřeleného srdce Rudolfa Těsnohlídka.

„Momentálně se v České republice v bytové nouzi nebo v ohrožení bytovou nouzí nachází až 1 400 000 osob. Spadají sem i lidé, kteří vydávají víc než 40 procent svých příjmů na bydlení. Tato skupina v posledních letech bohužel výrazně narůstá. Vysloveně akutní bytová nouze se týká 154 tisíc osob, z nichž 61 tisíc tvoří děti. Ty žijí především na ubytovnách.

Znepokojivých trendů je více. Například v posledních pěti letech přibývá dětí, které se rodí do bytové nouze a vyrůstají v ní. Zvyšuje se také počet seniorských domácností, zejména seniorek, které vydávají neúměrně vysokou část ze svých příjmů na bydlení. Tady vyvstává otázka, proč zrovna ženy končí na stará kolena v bezdomovectví. Jak byly ohodnocené během produktivního života, že si nemůžou dovolit zaplatit standardní bydlení.“

V této situaci přichází pár měsíců po volbách můj kolega ze senátorského klubu ODS a TOP 09 Zdeněk Hraba se vzrušivou informací, že pracuje na návrhu zákona, který problémy s bezdomovectvím vyřeší. Ono řešení by mělo mít čtyři základní body. Prvním z nich je zákaz žití na ulici, dále donucení k opuštění veřejného prostoru za současné nabídky sociální pomoci. Nerespektování zákona bude zároveň znamenat okamžitý trest. Za čtvrté Zdeněk Hraba zmiňuje nutnost finančního a personálního posílení sociální pomoci.

Na návrhu zákona pracuje senátor se zástupci obcí a měst, s městskou policií nebo sociálními odbory. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek o ničem takovém netuší a sdělil mi, že není napsána ani čárka.

Vzrušení vyvolala hlavně představa posuzování bezdomovectví jako trestného činu, včetně úvahy o zavírání bezdomovců do vězení. V adventním rozhoru pro Radiožurnál 3. prosince 2024 kolega Hraba argumentuje takto:

„Nevymyslíte nic jiného než veřejně prospěšné práce, případně odnětí svobody, protože ostatní sankce nepřicházejí v úvahu. Teoreticky přichází v úvahu domácí vězení, v tomto případě ale samozřejmě ne. Pokuta — v tomto případě ne. Zákaz pobytu — pokud ho nebude respektovat, stejně vám nezbude nic jiného než hrozba odnětí svobody.

Absolutně neberu argumenty, že vězení jsou přeplněná. Ad absurdum, pokud bychom měli ve vězení samé vrahy, tak bychom řekli: vězení jsou přeplněná, za vraždu už nebudeme odsuzovat k odnětí svobody? Takhle to přece nemůže fungovat.“

Otevřel jsem nad těmi názory debatu u nás v klubu, s tím, že takové úvahy považuju ve 21. století za absolutně nepřijatelné. Kolega Zdeněk se bránil tím, že média jeho slova zkreslila. Navrhnul jsem tedy, aby se od toho v těch samých médiích distancoval. To se zatím nějak zcela nepovedlo.

Debatu jsem v klubu zakončil citátem právníka a filozofa demokracie Vladimíra Čermáka, který v roce 1999 v rozhovoru ke svým sedmdesátinám řekl: „Takzvané politické elity nejsou toho označení vůbec hodny, neboť měřítkem politických elit musí být sociální výkon, a ten kolem sebe nevidím nikde.“

Během následující krátké výměny názorů na sociálních sítích mi ještě kolega Hraba napsal, že na prvním místě je pro něho pomoc a snaha naučit tyto lidi pracovním návykům. Opáčil jsem, že pracovat se lidé učili v pracovních táborech.

Tento způsob uvažování je bůhvíproč považovaný za konzervativní myšlení. Sám jsem ke všem takovým úvahám říkal, že nemáme bojovat s chudými, ale s chudobou. Dlouhodobě vidím jednu z cest v projektu Housing First. Nejenom pro jeho prokazatelné výsledky, postavené na zachování lidské důstojnosti, ale i proto, že se tím ušetří nesrovnatelně větší množství peněz než pobytem za mřížemi.

Náklady na vězně u nás minulý rok byly průměrně 57 tisíc korun. Spíše ale kolem 70 tisíc korun. Podle prvních cost—benefit analýz Agentury pro sociální začleňování byly náklady na jednoho účastníka projektu Housing First před pár lety 11 tisíc korun. Dnes to bude vhledem k cenám výše, ale jistě ne o tolik.

Právě rozpočtová efektivita vedla v USA zavádění Housing First — původně jako pomoci válečným veteránům — republikány, skutečně tedy žádné „neomarxisty“. Například v Utahu v roce 2005 nebo během vlády G. W. Bushe, kde byl šéfem mezirezortní komise pro ukončování bezdomovectví Philip F. Mangano, který právě zdůrazňoval efektivitu a rozpočtovou odpovědnost. Proto prosazoval přístup založený na Housing First. Věděli jste to?

Na webu socialnibydleni.org najdete spoustu dalších materiálů, třeba evropskou příručku Housing First přeloženou do češtiny, kde je k přečtení řada informací o těchto projektech ve světě. Tak se třeba z dostupných dat člověk dozví, že Finsko díky zavedení Housing First jako celostátní strategie pro ukončování bezdomovectví dosáhlo v roce 2023 pouze 3500 lidí bez domova, to jest zhruba tolika, kolik jich je dnes v Praze. V roce 1989 jich ještě bylo devatenáct tisíc.

Od roku 2007, kdy Housing First ve Finsku zavedli, je tam klesající trend počtu lidí bez domova — o žádné jiné takové zemi nevím. Jejich ambice je funkční nula — to jest dlouhodobé bezdomovectví zcela eliminovat. Konkrétně v Helsinkách od roku 2019 do 2023 klesl počet lidí bez domova o čtyřicet procent. Stát ušetřil od roku 2012 asi třicet milionů eur, hlavně díky úspoře na krizové služby a zdravotnictví.

Což potvrzuje v citovaném rozhovoru i Barbora Bírová. „Určitě, mnohé země pro nás mohou sloužit jako inspirace. Například v Nizozemsku mají legislativu o sociálním bydlení už více než sto let. V Irsku dokážou sesbírat spoustu dat, která následně umějí použít, fungují tam systémové nástroje. Velmi dobrých výsledků dosahuje Finsko, které se řídí národní strategií ukončování bezdomovectví. Ta je do velké míry postavená na kvalitní prevenci.

Díky vytváření mechanismů, aby ohrožení lidé do bezdomovectví nespadli, se pak nemusí řešit, jak je vrátit do standardního bydlení. A bezdomovectví se tam skutečně daří ukončovat, počty domácností v bezdomovectví poslední dvě dekády klesají.“

Pilotní projekt Housing First byl zahájen v roce 2017 v Brně. Po roce si šestadevadesát procent zapojených domácností udrželo nájemní smlouvu, což ukazuje na vysokou úspěšnost programu, za což se nové vedení města organizátorům odměnilo zrušením projektu.

Postupně se však s vysokou úspěšností zapojila města další. Do roku 2022 získalo díky programům Housing First v České republice stabilní bydlení více než 700 lidí, z toho 320 dětí. Předtím žili na ulici, v azylových domech nebo v nevyhovujících podmínkách.

Neztrácím víru v lepší řešení, než jsou různé podoby represe lidí, kteří se nemohou bránit. Myslím také na to, jak se lidé stanou jinými, prazvláštními bezdomovci kvůli katastrofám z nejrůznějších příčin. Vždyť letošní povodeň, důsledek klimatických změn, udělala lidi bez domova z tisíců spoluobčanů. Občanská společnost ukázala svoji sílu a občané, spolky dobré srdce. Obrovská vlna pomoci smetla vlnu vodní.

Ruská agrese a terorismus na Ukrajině v tom nejděsivějším a nejexistenciálnějším slova smyslu dělá z těch, kteří tam krvácejí i za naši svobodu, bezdomovce. Nebývalá solidarita našich lidí v přijímání uprchlických rodin i v pořádání sbírek pro pomoc Ukrajině je úžasná a obdivuhodná.

Vracím se na začátek ke koledě o narozeném bezdomovci a připomínám tiše, že smysl onoho tajemství Štědrovečerní noci se jmenuje Naděje a naší povinností je lidem tu naději dávat, ne jim ji brát. Modlitba z Hrubé Vrbky na Horňácku o tom úkolu mluví s pokorou.

„Oči všech tvorů dúfají v Tebe, Pane, a Ty ím dáváš pokrmú v čas príhodný. Otvíráš ruku svú ščedrú a nasycuješ každého živočícha požehnáním svým. Požehnej i nám, Hospodine, těchto darú, kteréž z ruky Tvéj ščedréj bráti a užívati budeme a u stołu svého nebeského ráč nás všeckých účastných učiniti. Pane náš a Otče náš, nedaj, abychom — né enom v tyto vánoční hody, ale aj indy nezapomínali ve svém dostatku na hladovějící a nuzné. Učiň naše srdco ochotné udělit ím pomoc a prokázat ím łásku.

Svatý, svatý, svatý Bože, daj, abysme sa opravdově radovali z teho, že sme nebyli ponechaní svéj samotě a opuščenosti na temto světě, že nám był daný Spasitel a Vykupitel, náš miłý Kristus Pán, kerý je naším bratrem - ve šeckém nám podobný kromě hríchu. Kriste, Králi słávy věčnéj, prijď, Pane Jéžiši, buď hostem naším - odsaváď až na věky. Ámen! Abysme sme sa na tak rok zaséj šecí ve zdravjú zešli!“

---

Autor by rád poděkoval Martinu Freundovi za konzultace k projektu Housing First.