Pro většinu z nás je 1. září spojené se začátkem školního roku a návratem do každodennosti, kterou prázdniny vždy trochu naruší. Pro zranitelné uprchlíky z Ukrajiny bylo letošní 1. září zlomové jinak. Stalo se to, čeho se dlouho báli: vstoupila v platnost poslední část už dávno schváleného zákona „Lex Ukrajina VI“, který ruší nouzové ubytování zdarma všem takzvaným zranitelným uprchlíkům z Ukrajiny, tedy seniorům, těhotným, matkám s malými dětmi, osobám se zdravotním postižením.

Uprchlíci z Ukrajiny jsou mezi námi i více než dva a půl roku po začátku ruské invaze na Ukrajinu, v tuto chvíli jde o přibližně 360 tisíc lidí. Většina uprchlíků už se zapojila do českého pracovního trhu, naučila se česky a minimálně v základní rovině lze jejich integraci považovat za úspěšnou.

Válkou zasažení ale nebyli jen osoby v produktivním věku. Před válkou utíkali i lidé, kteří objektivně nejsou schopní pracovat — kvůli věku nebo svému zdravotnímu stavu. Takových je u nás asi deset tisíc.

Političtí tvůrci „lex Ukrajina VI“ obhajují změny tím, že dají lidem na ubytovnách impuls, aby z nich odešli do soukromého bydlení. Na první pohled to může dávat smysl — ubytovny jsou častou šedou zónou, proměňují se na ghetta a vyloučené lokality, zatímco soukromé bydlení nabízí ve většině případů lepší podmínky a je dalším krokem v integraci do společnosti a normálního života.

Osoby v produktivním věku zákon opravdu může podnítit k definitivnímu přechodu k finanční nezávislosti, avšak pro ty nejzranitelnější, kteří se do výdělečné činnosti z objektivních důvodů zapojit nemohou, tyto změny znamenají mimořádnou nejistotu, ohrožení bezdomovectvím, případně nutnost návratu na Ukrajinu, kde stále probíhá válečný konflikt.

Je těžko představitelné, že sedmdesátiletá seniorka půjde pracovat do skladu, že matka nechá na ubytovně batole a půjde na celý den pracovat do kuchyně nebo že muž s těžkým mentálním postižením opustí ubytovnu a půjde pracovat na stavbu. Pro tyto osoby, které většinou pochází z válkou přímo zasažených oblastí, bude nová legislativa znamenat jen propad do ještě větší chudoby.

Organizace pro pomoc uprchlíkům proto vyzvala veřejnost, aby se přímo zapojila do pomoci těm nejzranitelnějším osobám, které si nemohou zajistit prostředky na život samy, nemají žádnou podporu od státu — ani Ukrajiny ani České republiky — a domů se vrátit nemohou.

S některými zranitelnými osobami jsme natočili videa, která mapují jejich příběh. Konkrétní příběhy těchto uprchlíků odhalují nesmyslnost našeho systému, kdy někoho ve špatné životní situaci připravíme o podporu a řekneme, že je to „impuls k přechodu do soukromého bydlení“. Protagonisté těchto příběhů přitom jsou skuteční hrdinové a jejich hlas by neměl zaniknout.

Jednou z nich je paní Olena, onkologická pacientka, která prochází léčbou a nemůže pracovat. Má dvě děti a z pohledu České republiky ani není zranitelná, protože rakovina není „dlouhodobé omezení orientace a mobility“, takže jí nelze přiznat vyšší humanitární dávku. Olena je však velmi statečná, kromě starosti o děti se učí česky, dodělává si kurz účetní a doufá, že její onkologická léčba bude brzy úspěšná.

Paní Olha je příkladem seniorky, která se nevzdává. Zažila silné bombardování a únos do Ruska, ale nakonec se dostala do České republiky, kde je sama na ubytovně. Aby svou situaci zvládla, pomáhá s úklidem ubytovny, čímž si dokáže přivydělat tak, aby zaplatila za ubytovnu a ještě jí zbylo na život přibližně 4800 korun na měsíc.

Další příběhy budou vydané následně: například ten paní Oleksandry, která se stará o své tři děti a k tomu se ujala dalších dvou dětí, protože zůstaly samotné po sousedovi na ubytovně, který spáchal sebevraždu.

Pokud zranitelným uprchlíkům odmítá pomáhat stát, nezbývá, než abychom se pokusili pomoci my všichni.