„Když vypukla válka, měli jsme jako vedení Asistence skupinový chat. Vylívali jsme si tam svoje pocity z války, ale také jsme se hned začali domlouvat, co bychom jako organizace mohli nabídnout, jak bychom i my mohli pomoci,“ říká Štěpán Lohr, zástupce ředitele organizace Asistence podporující lidi se zdravotním postižením.

Hovoříme spolu v sídle organizace na pražském Žižkově. Vypráví mi, co je vedlo k pomoci tělesně znevýhodněným ukrajinským uprchlíkům, s čím jim pomáhají a jak je pomoc rozsáhlá.

Ruská invaze na Ukrajinu začala letos 24. února. Už týden poté přišlo do České republiky zhruba padesát tisíc uprchlíků a během následujícího půlroku se jejich počet zvýšil zhruba na 430 tisíc, kterým byla udělena takzvaná dočasná ochrana. V polistopadové historii České republiky je tak vysoký počet příchozích v tak krátké době bezprecedentní.

Čeští občané projevili solidaritu — na pomoc ukrajinským uprchlíkům posílali peníze, vozili hmotnou pomoc, ale nabízeli také bydlení. Někteří ubytovali lidi prchající před válkou u sebe doma. Je přitom zřejmé, že stát by bez pomoci a aktivity občanské společnosti a nevládních organizaci situaci sotva zvládl.

Obzvlášť to pak platí v případě pomoci zdravotně postiženým uprchlíkům. Tato skupina zahrnuje lidi s nejrůznějším znevýhodněním, nepředstavujme si, že jde pouze o lidi na vozíku. Hendikepovaní — tělesně, mentálně či kombinovaně — potřebují obvykle velmi specifickou formu pomoci.

Jaké by to bylo, kdybych byla ve stejné situaci

Když začali přicházet první uprchlíci, zaměstnanci Asistence nabídli své služby jako dobrovolníci v pražském Kongresovém centru, kde bylo zřízeno středisko pomáhající uprchlíkům s registrací, ubytováním, zprostředkováním práce či pojištěním. Mezi příchozími totiž byli samozřejmě i lidé, kteří potřebovali specifickou pomoc.

„My jsme v podstatě vybírali ty, kteří měli určité potřeby z hlediska zdravotního postižení, a nabízeli jim pomůcky, vozíky, berle. Zpočátku jsme jim také pomáhali s hledáním bydlení,“ popisuje Lohr, jak pomoc uprchlíkům s postižením v Kongresovém centru vypadala.

Podobně aktivně se k nastalé krizi postavily také další organizace pomáhající hendikepovaným, například Česká asociace paraplegiků — CZEPA, hájící práva a zájmy vozíčkářů po poranění míchy. „Sama jsem vozíčkářka a říkala jsem si, jaké by to bylo, kdybych se ocitla ve stejné situaci,“ osvětluje důvody své aktivity na podporu uprchlíků ředitelka organizace Alena Jančíková.

Protože tušila, že mezi prchajícími z Ukrajiny nebude lidí s pohybovým znevýhodněním málo, obrátila se na Ministerstvo práce a sociální věcí, aby zajistilo, že se pomoc pohybově znevýhodněným uprchlíkům bude odehrávat v bezbariérovém prostředí. „Pokud si vozíčkář vinou prostorových bariér nemůže například zajít na záchod, je to příšerná záležitost,“ vysvětluje Jančíková.

Ředitelka asociace paraplegiků dále navrhla, aby poskytovatelé sociálních služeb zveřejnili, zda mohou přijmout uprchlíka se zdravotním postižením, respektive na jaký konkrétní typ postižení jsou v zařízeních připraveni. „Chtěla jsem, aby vznikla databáze volných míst po celé České republice,“ přibližuje svou aktivitu Jančíková. Na facebookovém profilu asociace navíc zveřejnila status v češtině a ukrajinštině, v němž vysvětlila, co jejich organizace dělá a s čím může pomoci. Lidé se brzy začali ozývat sami.

Kontaktovali je přímo z Ukrajiny

„Nám se ozývali i lidi přímo z Ukrajiny,“ říká Lohr. Psali nám například ze Lvova, Kyjeva nebo Oděsy, že mají malé nebo i starší dítě s postižením, ale nemohou se dostat pryč z Ukrajiny, protože všechny vlaky byly plně obsazené. V Asistenci se proto zkusili domluvit přímo s ukrajinskými organizacemi, aby dotyčným zajistili převoz alespoň na Slovensko.

Jak se Ukrajinci a Ukrajinky o Asistenci dozvídali? „Je možné, že se kontakty na Ukrajinu dostaly přes občanský sektor, novináře, kteří tam jezdili, nebo přes Ukrajince, kteří se z České republiky vrátili,“ zamýšlí se Lohr. Některým předaly kontakt spolupracující organizace jako Organizace pro pomoc uprchlíkům nebo právě CZEPA.

Česká asociace paraplegiků kontaktovala přes svou ukrajinskou kolegyni Martu organizace sídlící ve Lvově. Ředitelka organizace Jančíková vysvětluje: „Začala tak migrace už konkrétních lidi, kteří mířili k nám, a my jsme zatím zjišťovali bytovou situaci.“ Do Prahy byla vypraveno auto speciálně upravené pro lidi na vozíku. „Nebyla tam ale lůžková úprava, lidi museli celou cestu sedět ve svém vozíku. Řidiči se střídali, aby mohli jet bez velkých přestávek,“ popisuje náročnou situaci Jančíková.