Ve své knize píšete: „Zda a jak migranti a uprchlíci přijmou novou zemi za svou, nezáleží pouze na nich.“ Na čem tedy záleží?

Domnívám se, že v jedné knize nelze zcela zachytit, na čem všem záleží. V první řadě může jít o to, za jakých podmínek migranti přicházejí: zda mají elementárně zajištěné potřeby a žijí v základních jistotách a stabilitě. Obecněji jsme se ale v knize snažili zachytit, jakým způsobem funguje v dané zemi systém a jak je nastaven. Zda kraje zohledňují ve svých politikách, že společnost není pouze homogenní, ale vyskytují se v ní lidé s odlišnými potřebami, což hraje roli například ve školství, a zda vůbec hledají přijatelné způsoby soužití.

V knize jsme se snažili ukázat, že jde hodně i o lokální úroveň, o místa, kde migranti žijí, pracují a potkávají svoje sousedy. To se sice dá jen obtížně zachytit, ale právě na této žité každodennosti opravdu záleží.

Nejde zkrátka sepsat seznam opatření, jejichž aplikace rázem zajistí úspěšné soužití. Zároveň to ale neznamená, že na strukturálních podmínkách nezáleží. Stejně důležitá je síla vazby na místní komunity.

Proces, který jste nyní popsala, je vaší definicí integrace?

V definici integrace je zásadní, že jde o vzájemný proces a musí při ní docházet k interakci. V České republice se stále v definování integrace klade namísto spolupráce důraz na asimilaci v duchu „ať se přizpůsobí, když k nám přicházejí“.

Na jednu stranu je legitimní chtít po nově příchozích, aby se v něčem přizpůsobili — v určité míře to tak skutečně má být. Ale zároveň i ze zkušeností jiných států víme, že není možné, aby se příchozí vzdali zcela své identity a charakteristik. Místo, odkud pocházíme, zkrátka tvoří naši identitu. Když ji ztratíme, další generace nebudou vědět, kdo jsou. Je nezbytné potkat se někde na půli cesty mezi těmito dvěma přístupy — a k tomu jsou potřeba obě strany.

S válkou na Ukrajině se do České republiky přistěhovalo zhruba půl milionu Ukrajinců. Část z nich se vrátila, velká část ale zůstala. Dalo by se u ukrajinských uprchlíků mluvit už o jisté integraci, nebo je to zatím příliš krátká doba?

Integrace je kontinuální proces, který nemá jasný začátek a konec. Jak říkávám, úspěšné zapojení vypadá tak, že když se ve fotbalovém finále utká — ve vztahu k uprchlíkovi — hostitelská a původní země, dotyčný alespoň na chvíli zaváhá, komu fandit. Ale to samozřejmě neznamená, že takový moment znamená konec procesu integrace.

Myslím, že v soužití s ukrajinskými uprchlíky jsme už za fází počáteční adaptace. Vstřícný začátek ve vztahu k příchozím válečným uprchlíkům se vydařil, ale ve chvíli, kdy došlo na potřebu strukturálnějších změn, už tak úspěšní nejsme.

V knize se zabýváme obdobím, které končí těsně před příchodem utečenců. Věci, které v ní chválíme, se po počátku války staly dobrým základem pro přijímání uprchlíků. Typicky šlo o situaci dětí s odlišným mateřským jazykem na základních školách. Stále je to výzva a není to snadné, ale přece jen bylo možné stavět na strukturálních základech fungujících už od roku 2021.

Další věcí je uznávání kvalifikací a rozpoznávání pracovního potenciálu imigrantů, což byla před rokem 2022 dlouhodobě neřešená oblast a nyní na to doplácíme. Jen na počátku války se to krátkodobě řešilo nastavením velmi liberálních pravidel. Dlouhou dobu jsme také věnovali malou pozornost problematice málo kvalifikovaných migrantů na českém trhu práce a nyní, když sem přišlo obrovské množství ukrajinských uprchlíků, z toho vznikl velký problém. Když je něco jednou v systému zakořeněno, špatně se to mění.

Mluvila jste o tom, že integrace je oboustranný proces. Ztěžuje se tedy integrace spolu s tím, jak opadává původní solidarita s ukrajinskými uprchlíky?

Pocit přijetí ze strany společnosti je pro příchozí vždy velmi důležitý. V tomto směru tedy na obecném vnímání ukrajinských uprchlíků českou veřejností silně záleží. Je patrné, že se solidarita nyní snižuje a vrací se některé stereotypy, které s Ukrajinci byly dlouho spojené ještě před velkou válečnou vlnou. Nutno ale dodat, že přes složitou situaci, energetickou krizi a vládní pozici se podpora ukrajinských uprchlíků drží nad padesáti procenty, což je stále hodně.