Právě jsem oslavila třináctiny, když jsme se přistěhovali do Šumperku. S rodinou jsme předtím strávili zhruba tři a půl roku v jedné místnosti v různých uprchlických zařízeních. Na stěhování si stále pamatuju velmi jasně.

Náš nový panelákový byt mi připadal obrovský — možná i proto, že tam nebyl nábytek ani postele. My děti jsme měly srandu z ozvěny, kterou vydávaly naše hlasy odrážející se od holých zdí. První noc jsme spali na zemi, přes okna jsme dali místo závěsů prostěradla. Místo polštářů jsme použili oblečení. Neměli jsme moc peněz ani jídla.

Zrod důvěry

Myslím, že se to stalo hned na druhý den. Zvonili na nás sousedé. Mladší paní s dvěma dětmi přinesla povlečení a různé oblečení, sousedka odnaproti vajíčka a starší paní z vedlejšího bytu nám darovala andulku Pepu, abychom nikdy nezůstali sami.

Časem jsme zjistili, proč jí na tom tolik záleželo. Ona totiž žila dlouho sama, nikdo ji nenavštěvoval. Věděla, co znamená samota, a chtěla nás jí ušetřit. Pokaždé, když naše mamka uvařila afghánské jídlo, zanesli jsme jí porci na ochutnání. Ona nám zase o Vánocích nosila cukroví.

„Manžel mi říkal, nechoď za nimi, nejsou na tebe zvědaví,“ vypráví a nahlas se u toho směje naše bývalá sousedka. Říkejme jí Marie. O našem příjezdu věděl tehdy už kdekdo. Ve škole jsem hned na začátku zklamala spolužáky, protože jsem neměla kalašnikov. V paneláku se zase šuškalo, že můj táta má tři manželky. Marii to ale neodradilo.

„Říkala jsem si, vždyť to musí být hrozně těžké, nikoho tady neznají, mají malé děti, určitě potřebují pomoc,“ vysvětluje svoje rozhodnutí, zatímco sedíme na jejím gauči v obýváku. V Šumperku, ve městě, kde jsem vyrůstala a dospívala, jsem nebyla sedm let. Jíme buchtu, stejně jako v den, kdy se s námi přišla seznámit.

Tehdy jsem jí otevřela já. Ne zrovna srozumitelnou češtinou jsem jí odpovídala a rodičům tlumočila. Ptala se, odkud jsme, jak jsme se dostali do České republiky, chtěla vědět, proč jsme se přestěhovali zrovna do Šumperku. Také ji zajímal náš život v Afghánistánu. Vyprávěli jsme si dlouho a stali se z nás přátelé.

Význam daru a pomoci

Nábytek a postele jsme posléze dostali od šumperské charity. To jsem si myslela až do své poslední návštěvy v Šumperku. Ve skutečnosti to byla právě Marie, která z vlastní iniciativy obvolávala známé, dokud nám jednu skříň, postele, gauč a psací stůl nesehnala. A nebylo to naposledy, kdy nám během deseti let, které jsme prožili v Šumperku, pomohla. Díky ní si mamka našla práci; půjčovala nám peníze, když jsme neměli; mě a moji sestru brala do lesa na houby. Sama přitom na tom finančně nebyla o moc lépe než my.

Od takzvané uprchlické krize v roce 2015 a dnes opět s válkou na Ukrajině slýchám od různých politiků: „Proč by měli být s uprchlíky solidární, když sami mají málo?“ „Naši lidé mají svých starostí dost, ať jim vítači z Prahy nebo Bruselu nepřidávají další.“ V jejich světě lidé jako Marie neexistují, anebo dělají vše proto, aby se o nich nevědělo. Neodpovídají totiž jejich zjednodušeným představám o tom, jací lidé jsou. A bez ostychu se prezentují jako ti, kteří obyčejným lidem údajně rozumí.

Nám ale v Šumperku často pomáhali právě ti, kteří sami věděli, jaké je žít z nedůstojné mzdy; ti, jejichž děti musely trávit léto na sídlišti, protože na dětský tábor nebyly peníze; ti, již věděli, co znamená osamělost. I když z nás možná měli zpočátku strach, nakonec u nich zvítězila solidarita.

O lidech s nižšími příjmy a vzděláním se toho v posledních letech napovídalo hodně. A většinou to nebyly pěkné věci: myslí jen sami na sebe, jsou to sobci, xenofobové, omezenci. Ze své zkušenosti mohu říct, že ti, kdo je takto soudí, mluví především o sobě.