I když mohutná vlna uprchlíků z Blízkého východu a severní Afriky je za námi, občas se připomene. V těchto dnech je zneužívá běloruský diktátorský režim na hranicích s Polskem. A v posledních českých volbách do sněmovny se migraci vyhnuly i strany, které se označují jako demokratické.

Běženci z oblastí válek a krutých režimů ale nezmizeli. V polovině států Evropské unie byly vybudovány na hranicích bariéry a do střežení hranic byly nasazeny místní nebo unijní policejní útvary.

Nejtěžší je situace ve státech první linie. Patří k nim Kypr, Malta, Řecko, Španělsko a Itálie. Papež František se při návštěvě na Kypru a v Řecku na začátku prosince vrátil ke svému tématu, jimž je vstřícnost bohatých evropských zemí k těmto lidem v nouzi. Zanedbávání, kterému migranti čelí, označil za „ztroskotání civilizace“.

Papež v proslovu v Řecku řekl, že historie nás učí, že úzký sobecký zájem a nacionalismus vedou ke katastrofálním následkům. Názor, podle nějž k udržení bezpečí stačí, abychom se ubránili před těmi, kdo to potřebují, a klepou na naše dveře, označil za iluzi. V budoucnu budeme stále více v kontaktu s ostatními.

František se vrátil na Lesbos po šesti letech. Poprvé tam byl společně s cařihradským patriarchou Bartolomějem v době, kdy migrační krize vrcholila. Tentokrát trávil čas s uprchlíky v dočasném zařízení Mavrovouni, které bylo připraveno, aby rychle nahradilo tábor Moria, jenž vloni vyhořel. V současnosti tam žije téměř 2200 žadatelů o azyl.

Ostrov Lesbos v Egejském moři blízko tureckého pobřeží byl přestupním místem více než milionu lidí prchajících v létech 2015 a 2016 před válkami v Iráku a Sýrii. Přeplavovali se ze sousedního Turecka. František strávil s migranty hodinu za přítomnosti řecké prezidentky Kateriny Sakellaropoulouové, místopředsedy Evropské komise Margaritise Schinase a řeckého ministra pro migraci Panagiotise Mitarachiho.

Některé evropské země pamětlivé evropských humanitních hodnot otevřely na počátku svůj vnitřní prostor. Přitom je těžké přijmout velké množství nových lidí často nejasné identity, bez dokladů a zařadit je do sociálního a zdravotního systému založeného na občanské solidaritě. Nově příchozí potřebovali také vstoupit na pracovní trh se schopností vykázat kvalifikaci. Bylo také nutno umístit jejich děti do škol tak, aby rozuměly vyučovacímu jazyku.

Protože ochotné země nemohly zvládat nápor samy, vstřícnost k přijímání libovolného počtu migrantů ustala i ve státech, které byly zpočátku připraveny se jim otevřít. Začala se řešit rovnováha humánní otevřenosti lidem v zoufalé situaci a schopnosti nové obyvatele integrovat.

Papež v promluvách na prosincové apoštolské cestě obojí připomínal souběžně. Bylo však zřejmé, že nepokládá reálné nesnáze s přijetím uprchlíků za omluvu pohodlné uzavřenosti.