V uplynulých dnech navštívil papež František italské město L’Aquila, postižené v dubnu 2009 silným zemětřesením, kde kromě jiného uctil ostatky jednoho ze svých předchůdců, svatého Celestýna V., středověkého papeže ze 13. století, který se proslavil tím, že po několika měsících pontifikátu rezignoval dobrovolně na svůj úřad. Po něm tento krok zopakoval až Benedikt XVI. v roce 2013.

Ten pár let před svou rezignací rovněž navštívil zmíněné město a Celestýnův hrob. Tehdy tam dokonce na památku u světcovy prosklené rakve zanechal část svého liturgického oděvu — takzvané palium.

Spekulace o rezignaci

Františkova domácí — italská — cesta, uskutečnivší se uprostřed takzvané mimořádné konzistoře kardinálů (o ní ještě bude řeč), vyvolala několik týdnů předtím ve světových médiích spekulace o možném zopakování scénáře z února 2013. Tedy o možné papežově rezignaci.

Dalším důvodem pro tyto úvahy bylo to, že papež si již splnil hlavní „domácí úkol“, když letos podepsal novou církevní normu ve formě tzv. apoštolské konstituce s názvem „Hlásejte evangelium“ upravující strukturu a celkové fungování Římské kurie, tedy ústředního administrativního aparátů katolické církve. Tedy spleti různých úřadů, soudních dvorů a jiných institucí, jimž nově „vévodí“ tzv. Dikasterium pro evangelizaci, v jehož čele již stojí pontifik osobně.

Na kuriální reformě se ve Vatikánu pracovalo od počátku Františkova pontifikátu a ustavena za tímto účelem byla dokonce i malá pracovní skupina kardinálů. Původně s devíti, později s o něco méně pravidelně se scházejícími členy. Navíc v rámci poslední konzistoře jmenoval František dvě desítky nových kardinálů, z nichž šestnáct je mladších osmdesáti let, tudíž mají dle církevních norem — právě do dovršení tohoto věku — právo volit papeže v případném konkláve.

I tímto jmenovacím „kolečkem“ — již jeho osmým! — papež geograficky značně rozrůznil složení kardinálského sboru. A aby důvodů pro spekulaci o Františkově demisi nebylo málo, uveďme, že téměř osmašedesátiletého papeže už více než půl roku trápí potíže s pohybovým aparátem, což ho nutí používat střídavě hůl a invalidní vozík. Energický papež z Argentiny to snáší viditelně s velkou nelibostí.

Nic z toho ho ale nakonec k rezignaci, alespoň pro tuto chvíli, ještě nepřimělo. Sám daný krok sice v nedávných četných rozhovorech pro různá média nevyloučil, ale nepovažuje jej pro sebe za aktuální. Zde je potřeba dodat, že církevní — takzvané kanonické — právo sice obsahuje zmínku o možné dobrovolné rezignaci na úřad, která je vedle úmrtí jednou ze dvou možností konce pontifikátu, avšak nijak neupravuje status emeritního papeže, a to ani jeho titul, místo pobytu či způsob oblékání.

Jistý precedent nastavil až Benedikt XVI., který nadále bydlí ve Vatikánu, nosí bílou papežskou reverendu a ponechal si i papežské jméno. Ale svůj úřad přestal formálně vykonávat a plně se jej vzdal.

Zdá se, že si jeho nástupce — ač si svého německého předchůdce hluboce váží a má vůči němu velkou úctu — uvědomuje, že toto řešení je pouze dočasné a neuspokojivé. A že normy upravující postavení emeritního římského biskupa, jak sám František navrhuje, aby byl titulován, pokud by se jednou rozhodl vzdát úřadu, budou v blízkém časovém horizontu nezbytné.

Ostatně, sám František to ve zmíněných rozhovorech naznačil. Zdá se však, že z úcty ke svému stále žijícímu předchůdci zatím tento typ norem vydat nechce. Ba co více, pro katolickou církev by v současné situaci nejspíš ani nebylo vhodné, aby měla už dva emeritní a jednoho úřadujícího papeže.

Jak víme, v hluboké minulosti už si církev trojpapežství, byť za jiných okolností a z jiných důvodů, vyzkoušela. A moc se to neosvědčilo.

Konzistoř

Vraťme se však k uplynulým událostem. Vévodily mu kromě zmíněné návštěvy Celestýnova hrobu jmenování nových kardinálů a porada celého kolegia kardinálů s papežem, tedy mimořádná konzistoř. Ta se na podnět papeže konala poprvé od roku 2015.

Kardinálové, z nichž nejmladší byl jmenován letos a je mu pouhých 48 let, pracovali dva dny v několika skupinách podle používaných pracovních jazyků a sešli se také na diskusi s papežem. Ačkoli nešlo o zcela tajnou aktivitu pojištěnou slibem mlčení, jakou je konkláve, kde za prozrazení interních informací hrozí exkomunikace z církve, přece jen se odehrávala za zavřenými dveřmi s cílem umožnit svobodu diskuse.

Byl to do určité míry paradox, jelikož hlavním tématem debat mezi kardinály měla být již papežem stvrzená zmíněná kuriální reforma, na které se už nic měnit nebude. Dalším tématem byl chystaný Jubilejní rok 2025, který se v Římě uskuteční s mottem „Poutníci naděje“.

Kardinálové, co do svého původů značně různorodí, se měli možnost také lépe poznat, a to za účelem případného konkláve někdy v budoucnu. Lépe se totiž vybírá nový „šéf“ z kolegů, které již aspoň trochu znáte než z těch, které vidíte poprvé v životě a o jejichž názorech nic netušíte. Takže jakýsi „teambuilding“ byl vlastně tou nejdůležitější příčinou jejich setkání, i když formální důvod byl jiný.

Největší senzaci nakonec z celého diskrétního jednání, o jehož průběhu Svatý stolec publikoval jenom velmi stručné komuniké, vzbudil patrně řízený únik materiálů jednoho z účastníků, stařičkého německého kardinála Waltera Brandmüllera, který je znám jako papežův veřejný kritik. Jeho zápisky zveřejnil jeden z italských vatikanistů, rovněž dost kriticky naladěný vůči současné hlavě církve.

Obsahem byl poněkud překvapující kardinálův návrh, aby papeže v budoucnu volili pouze kardinálové dlící v Římě, protože ti prý mají nejlepší přehled o fungování Římské kurie. Což byla myšlenka, která — pokud je autentická a byla mezi participanty diskutována — musela vzbudit mezi kardinály jistě velké pobavení.

Co se týče samotného složení kolegia, nyní již z celkového počtu všech 132 kardinálů — voličů (tedy mladších osmdesátiti let) jmenoval František až dvaašedesát procent — Dominika Duku, který osmdesátku oslaví příští rok, jmenoval kardinálem Benedikt XVI. Právě on jmenoval ostatní kardinály a několik jich bylo jmenováno ještě svatým Janem Pavlem II., kterého František sám v roce 2014 svatořečil.

„Ježíš nás volá jménem, každého z nás: nejsme číslo; volá nás jménem, dívá se nám do očí, každému z nás. Nechme ho podívat se nám do očí — a ptá se: ty, nový kardinále, a vy všichni, bratři kardinálové: mohu s vámi počítat?” řekl papež ve své promluvě během aktu jmenování nových členů „prestižního klubu“ katolické církve, který dnes čítá skoro 230 členů.

„Nevinná dívka“

Tato jeho hluboce duchovní slova však zejména ve středoevropských médiích přehlušil jiný jeho výrok, který pronesl jakoby mimochodem jako jakýsi dodatek během takzvané generální audience udělované ve Vatikánu každou středu věřícím celého světa. „Myslím na tu ubohou dívku, kterou v Moskvě odpálila bomba pod její autosedačkou. Za válku platí nevinní, nevinní! Zamysleme se nad touto realitou a řekněme si: válka je šílenství,“ pronesl papež ve středu 24. srpna na margo násilné smrti Darii Duginové, dcery prominentního ruského nacionalistického ideologa Alexandra Dugina.

A vzbudil tím především na Ukrajině takové rozhořčení, že si ukrajinské ministerstvo zahraničí nechalo předvolat za účelem vysvětlení apoštolského nuncia na Ukrajině, arcibiskupa Visvaldase Kulbokase. Vzhledem ke zmíněné konzistoři je ostatně zajímavé, že tento papežův velvyslanec ve válkou zasažené zemi nebyl jmenován kardinálem; stejně tak navzdory předchozím dohadům ani dvaapadesátiletý ukrajinský řeckokatolický arcibiskup Svjatoslav Ševčuk.

Gesta zvláštní papežovy blízkosti trpícímu ukrajinskému lidu se v této podobě nekonalo. Což je kontrast ve srovnání s apoštolským nunciem v Sýrii, Italem Mariem Zenarim, jehož papež František jmenoval kardinálem v roce 2016 právě proto, aby tímto vyjádřil svou zvláštní blízkost a spolupatřičnost syrskému národu, rovněž zasaženému válkou.

Slova papeže na adresu „nevinné“ Duginové několik dnů poté Svatý stolec komentoval v oficiálním komuniké s diplomatickou snahou utišit vzniklé napětí: „Slova Svatého otce k této dramatické otázce by měla být interpretována jako hlas vznesený na obranu lidského života a hodnot s ním spojených, a nikoli jako politický postoj. Pokud jde o rozsáhlou válku na Ukrajině iniciovanou Ruskou federací, zásahy Svatého otce Františka jsou jasné a jednoznačné, když ji odsuzuje jako morálně nespravedlivou, nepřijatelnou, barbarskou, nesmyslnou, odpornou a svatokrádežnou.“

Diplomatická mediace

Ve světle tohoto výroku se jeho potenciální „apoštolská cesta“ na Ukrajinu, o níž se od začátku konfliktu v únoru letošního roku intenzivně diskutuje na nejvyšší úrovni, jeví jako spíše diskutabilní. Už teď je jasné, že František nepoletí do Moskvy a teprve pak do Kyjeva, což byl jeho původní úmysl s cílem působit jako mediátor konfliktu.

Takovéto pořadí destinací by přitom zejména ukrajinská vláda nesla velmi nelibě, což mi potvrdil i ukrajinský velvyslanec při Svatém stolci, s nímž jsem měl možnost v létě v Římě mluvit během jisté akademické akce. Lze dokonce říct, že do Moskvy papež nepoletí téměř jistě vůbec.

V každém případě však mediovat lze pouze tam, kde obě strany o mediaci stojí. V tomto konfliktu však je nejenom zcela jasný agresor, ale nadto Rusko o žádnou mediaci ani diplomatické řešení nemá zájem. Jeho cíl je jasný a známý: ekonomicky a geopoliticky rozdrtit Ukrajinu, destabilizovat Evropskou unii a pokud možná i transatlantické vazby.

Další ránu papežovým poněkud idealistickým představám o mírové mediaci uštědřila i zrušená a původně avizovaná účast moskevského a celoruského patriarchy Kirilla na ekumenickém setkání náboženských vůdců v Kazachstánu, které papež osobně navštíví v dnech 13. až 15. září. Mělo jít o jejich druhé osobní setkání. To první se odehrálo v nezvyklých prostorách kubánského letištního salonku v roce 2016.

Těžko však bylo možné očekávat, že se patriarcha coby Putinův blízký ideový spojenec bude chtít opět vidět s mužem, který má na celou ruskou válku proti Ukrajině diametrálně odlišný názor, a který jej veřejně nazval „Putinovým ministrantem“. Diplomatická role usmiřovatele, na kterou zjevně František aspiroval, jsa povzbuzen podobným úspěchem role Svatého stolce v rozepřích mezi USA a Kubou, se tak zřejmě alespoň prozatím konat nebude.

Rusko a Putin obzvlášť totiž, jak se shoduje velká část bezpečnostních analytiků a analytiček, rozumí pouze síle. Slova o křesťanské lásce, bratrství (viz Františkovu encykliku „Fratelli tutti“) a odpuštění na něj navzdory jeho deklarované pravoslavné víře rozhodně neplatí. „A kolik divizí má papež?“, ptá se možná v těchto měsících ironicky po Stalinově vzoru první muž Kremlu.