Papež František nerezignoval, zato rozzlobil Ukrajinu
Marián SekerákPapeži Františkovi se sen sehrát roli mírotvorce mezi Ruskem a Ukrajinou takřka určitě nesplní, z Moskvy na něj hledí přehlíživě jako na „muže bez divizí“ a z Kyjeva jako na člověka, o němž si nejsou jisti, zda stojí plně na jejich straně.
V uplynulých dnech navštívil papež František italské město L’Aquila, postižené v dubnu 2009 silným zemětřesením, kde kromě jiného uctil ostatky jednoho ze svých předchůdců, svatého Celestýna V., středověkého papeže ze 13. století, který se proslavil tím, že po několika měsících pontifikátu rezignoval dobrovolně na svůj úřad. Po něm tento krok zopakoval až Benedikt XVI. v roce 2013.
Ten pár let před svou rezignací rovněž navštívil zmíněné město a Celestýnův hrob. Tehdy tam dokonce na památku u světcovy prosklené rakve zanechal část svého liturgického oděvu — takzvané palium.
Spekulace o rezignaci
Františkova domácí — italská — cesta, uskutečnivší se uprostřed takzvané mimořádné konzistoře kardinálů (o ní ještě bude řeč), vyvolala několik týdnů předtím ve světových médiích spekulace o možném zopakování scénáře z února 2013. Tedy o možné papežově rezignaci.
Dalším důvodem pro tyto úvahy bylo to, že papež si již splnil hlavní „domácí úkol“, když letos podepsal novou církevní normu ve formě tzv. apoštolské konstituce s názvem „Hlásejte evangelium“ upravující strukturu a celkové fungování Římské kurie, tedy ústředního administrativního aparátů katolické církve. Tedy spleti různých úřadů, soudních dvorů a jiných institucí, jimž nově „vévodí“ tzv. Dikasterium pro evangelizaci, v jehož čele již stojí pontifik osobně.
Na kuriální reformě se ve Vatikánu pracovalo od počátku Františkova pontifikátu a ustavena za tímto účelem byla dokonce i malá pracovní skupina kardinálů. Původně s devíti, později s o něco méně pravidelně se scházejícími členy. Navíc v rámci poslední konzistoře jmenoval František dvě desítky nových kardinálů, z nichž šestnáct je mladších osmdesáti let, tudíž mají dle církevních norem — právě do dovršení tohoto věku — právo volit papeže v případném konkláve.
I tímto jmenovacím „kolečkem“ — již jeho osmým! — papež geograficky značně rozrůznil složení kardinálského sboru. A aby důvodů pro spekulaci o Františkově demisi nebylo málo, uveďme, že téměř osmašedesátiletého papeže už více než půl roku trápí potíže s pohybovým aparátem, což ho nutí používat střídavě hůl a invalidní vozík. Energický papež z Argentiny to snáší viditelně s velkou nelibostí.
Nic z toho ho ale nakonec k rezignaci, alespoň pro tuto chvíli, ještě nepřimělo. Sám daný krok sice v nedávných četných rozhovorech pro různá média nevyloučil, ale nepovažuje jej pro sebe za aktuální. Zde je potřeba dodat, že církevní — takzvané kanonické — právo sice obsahuje zmínku o možné dobrovolné rezignaci na úřad, která je vedle úmrtí jednou ze dvou možností konce pontifikátu, avšak nijak neupravuje status emeritního papeže, a to ani jeho titul, místo pobytu či způsob oblékání.
Jistý precedent nastavil až Benedikt XVI., který nadále bydlí ve Vatikánu, nosí bílou papežskou reverendu a ponechal si i papežské jméno. Ale svůj úřad přestal formálně vykonávat a plně se jej vzdal.
Zdá se, že si jeho nástupce — ač si svého německého předchůdce hluboce váží a má vůči němu velkou úctu — uvědomuje, že toto řešení je pouze dočasné a neuspokojivé. A že normy upravující postavení emeritního římského biskupa, jak sám František navrhuje, aby byl titulován, pokud by se jednou rozhodl vzdát úřadu, budou v blízkém časovém horizontu nezbytné.
Ostatně, sám František to ve zmíněných rozhovorech naznačil. Zdá se však, že z úcty ke svému stále žijícímu předchůdci zatím tento typ norem vydat nechce. Ba co více, pro katolickou církev by v současné situaci nejspíš ani nebylo vhodné, aby měla už dva emeritní a jednoho úřadujícího papeže.
Jak víme, v hluboké minulosti už si církev trojpapežství, byť za jiných okolností a z jiných důvodů, vyzkoušela. A moc se to neosvědčilo.
Konzistoř
Vraťme se však k uplynulým událostem. Vévodily mu kromě zmíněné návštěvy Celestýnova hrobu jmenování nových kardinálů a porada celého kolegia kardinálů s papežem, tedy mimořádná konzistoř. Ta se na podnět papeže konala poprvé od roku 2015.
Kardinálové, z nichž nejmladší byl jmenován letos a je mu pouhých 48 let, pracovali dva dny v několika skupinách podle používaných pracovních jazyků a sešli se také na diskusi s papežem. Ačkoli nešlo o zcela tajnou aktivitu pojištěnou slibem mlčení, jakou je konkláve, kde za prozrazení interních informací hrozí exkomunikace z církve, přece jen se odehrávala za zavřenými dveřmi s cílem umožnit svobodu diskuse.
Byl to do určité míry paradox, jelikož hlavním tématem debat mezi kardinály měla být již papežem stvrzená zmíněná kuriální reforma, na které se už nic měnit nebude. Dalším tématem byl chystaný Jubilejní rok 2025, který se v Římě uskuteční s mottem „Poutníci naděje“.
Kardinálové, co do svého původů značně různorodí, se měli možnost také lépe poznat, a to za účelem případného konkláve někdy v budoucnu. Lépe se totiž vybírá nový „šéf“ z kolegů, které již aspoň trochu znáte než z těch, které vidíte poprvé v životě a o jejichž názorech nic netušíte. Takže jakýsi „teambuilding“ byl vlastně tou nejdůležitější příčinou jejich setkání, i když formální důvod byl jiný.
Největší senzaci nakonec z celého diskrétního jednání, o jehož průběhu Svatý stolec publikoval jenom velmi stručné komuniké, vzbudil patrně řízený únik materiálů jednoho z účastníků, stařičkého německého kardinála Waltera Brandmüllera, který je znám jako papežův veřejný kritik. Jeho zápisky zveřejnil jeden z italských vatikanistů, rovněž dost kriticky naladěný vůči současné hlavě církve.
Obsahem byl poněkud překvapující kardinálův návrh, aby papeže v budoucnu volili pouze kardinálové dlící v Římě, protože ti prý mají nejlepší přehled o fungování Římské kurie. Což byla myšlenka, která — pokud je autentická a byla mezi participanty diskutována — musela vzbudit mezi kardinály jistě velké pobavení.
Co se týče samotného složení kolegia, nyní již z celkového počtu všech 132 kardinálů — voličů (tedy mladších osmdesátiti let) jmenoval František až dvaašedesát procent — Dominika Duku, který osmdesátku oslaví příští rok, jmenoval kardinálem Benedikt XVI. Právě on jmenoval ostatní kardinály a několik jich bylo jmenováno ještě svatým Janem Pavlem II., kterého František sám v roce 2014 svatořečil.
„Ježíš nás volá jménem, každého z nás: nejsme číslo; volá nás jménem, dívá se nám do očí, každému z nás. Nechme ho podívat se nám do očí — a ptá se: ty, nový kardinále, a vy všichni, bratři kardinálové: mohu s vámi počítat?” řekl papež ve své promluvě během aktu jmenování nových členů „prestižního klubu“ katolické církve, který dnes čítá skoro 230 členů.
„Nevinná dívka“
Tato jeho hluboce duchovní slova však zejména ve středoevropských médiích přehlušil jiný jeho výrok, který pronesl jakoby mimochodem jako jakýsi dodatek během takzvané generální audience udělované ve Vatikánu každou středu věřícím celého světa. „Myslím na tu ubohou dívku, kterou v Moskvě odpálila bomba pod její autosedačkou. Za válku platí nevinní, nevinní! Zamysleme se nad touto realitou a řekněme si: válka je šílenství,“ pronesl papež ve středu 24. srpna na margo násilné smrti Darii Duginové, dcery prominentního ruského nacionalistického ideologa Alexandra Dugina.
A vzbudil tím především na Ukrajině takové rozhořčení, že si ukrajinské ministerstvo zahraničí nechalo předvolat za účelem vysvětlení apoštolského nuncia na Ukrajině, arcibiskupa Visvaldase Kulbokase. Vzhledem ke zmíněné konzistoři je ostatně zajímavé, že tento papežův velvyslanec ve válkou zasažené zemi nebyl jmenován kardinálem; stejně tak navzdory předchozím dohadům ani dvaapadesátiletý ukrajinský řeckokatolický arcibiskup Svjatoslav Ševčuk.
Gesta zvláštní papežovy blízkosti trpícímu ukrajinskému lidu se v této podobě nekonalo. Což je kontrast ve srovnání s apoštolským nunciem v Sýrii, Italem Mariem Zenarim, jehož papež František jmenoval kardinálem v roce 2016 právě proto, aby tímto vyjádřil svou zvláštní blízkost a spolupatřičnost syrskému národu, rovněž zasaženému válkou.
Slova papeže na adresu „nevinné“ Duginové několik dnů poté Svatý stolec komentoval v oficiálním komuniké s diplomatickou snahou utišit vzniklé napětí: „Slova Svatého otce k této dramatické otázce by měla být interpretována jako hlas vznesený na obranu lidského života a hodnot s ním spojených, a nikoli jako politický postoj. Pokud jde o rozsáhlou válku na Ukrajině iniciovanou Ruskou federací, zásahy Svatého otce Františka jsou jasné a jednoznačné, když ji odsuzuje jako morálně nespravedlivou, nepřijatelnou, barbarskou, nesmyslnou, odpornou a svatokrádežnou.“
Diplomatická mediace
Ve světle tohoto výroku se jeho potenciální „apoštolská cesta“ na Ukrajinu, o níž se od začátku konfliktu v únoru letošního roku intenzivně diskutuje na nejvyšší úrovni, jeví jako spíše diskutabilní. Už teď je jasné, že František nepoletí do Moskvy a teprve pak do Kyjeva, což byl jeho původní úmysl s cílem působit jako mediátor konfliktu.
Takovéto pořadí destinací by přitom zejména ukrajinská vláda nesla velmi nelibě, což mi potvrdil i ukrajinský velvyslanec při Svatém stolci, s nímž jsem měl možnost v létě v Římě mluvit během jisté akademické akce. Lze dokonce říct, že do Moskvy papež nepoletí téměř jistě vůbec.
V každém případě však mediovat lze pouze tam, kde obě strany o mediaci stojí. V tomto konfliktu však je nejenom zcela jasný agresor, ale nadto Rusko o žádnou mediaci ani diplomatické řešení nemá zájem. Jeho cíl je jasný a známý: ekonomicky a geopoliticky rozdrtit Ukrajinu, destabilizovat Evropskou unii a pokud možná i transatlantické vazby.
Další ránu papežovým poněkud idealistickým představám o mírové mediaci uštědřila i zrušená a původně avizovaná účast moskevského a celoruského patriarchy Kirilla na ekumenickém setkání náboženských vůdců v Kazachstánu, které papež osobně navštíví v dnech 13. až 15. září. Mělo jít o jejich druhé osobní setkání. To první se odehrálo v nezvyklých prostorách kubánského letištního salonku v roce 2016.
Těžko však bylo možné očekávat, že se patriarcha coby Putinův blízký ideový spojenec bude chtít opět vidět s mužem, který má na celou ruskou válku proti Ukrajině diametrálně odlišný názor, a který jej veřejně nazval „Putinovým ministrantem“. Diplomatická role usmiřovatele, na kterou zjevně František aspiroval, jsa povzbuzen podobným úspěchem role Svatého stolce v rozepřích mezi USA a Kubou, se tak zřejmě alespoň prozatím konat nebude.
Rusko a Putin obzvlášť totiž, jak se shoduje velká část bezpečnostních analytiků a analytiček, rozumí pouze síle. Slova o křesťanské lásce, bratrství (viz Františkovu encykliku „Fratelli tutti“) a odpuštění na něj navzdory jeho deklarované pravoslavné víře rozhodně neplatí. „A kolik divizí má papež?“, ptá se možná v těchto měsících ironicky po Stalinově vzoru první muž Kremlu.
Přejme mu, aby dlouho vydržel.
Poslední odstavce textu pana Sekeráka jsou rasistické.
Naivní není papež, naivní jsou ti "bezpečnostní analytici", kteří nás přivedli tam, kde jsme.
Jenom stručně připomenu, že Pleva se tady na DR uvedl jako militantní ateista.
Prý "Poslední odstavce textu pana Sekeráka jsou rasistické." míní tento myšlenkový velikán.
Važme si, pane Kolaříku, toho, že se ateista modlí za našeho papeže.
Kdyby slušný ateista, ale ten člověk neměl pro církev a věřící od začátku nic jiného, než samé urážky.
Pane Plevo, byl by výrok vyslovený dejme tomu v roce 1942: "Němci a Hitler rozumí pouze síle" rasistický?...
Západní představitelé se napřed snažili s Hitlerem vyjednávat "rozumně"; v rámci této politiky umírněnosti mu povolili a tolerovali jak pohlcení Sudet, tak anšlus Rakouska; a dokonce ani obsazení zbytku Československa respektive vytvoření Protektorátu je ještě nijak příliš neprobudilo z jejich letargie. Až teprve když Hitler zaútočil i na Polsko (a další a další státy), pochopili že s hitlerovským Německem není možno jednat jinak, nežli čirou silou.
Je holým faktem, že naprostá většina tehdejších Němců Hitlera v jeho expanzích slepě následovala a podporovala; a teprve totální vojenská porážka je alespoň v základní míře vytrhla z jejich přesvědčení o "nadřazenosti německého národa a árijské rasy". A nedá se nic dělat, ale současné putinovské Rusko v zásadě kopií tehdejší německé mentality: Putinovy agresivní akty (zdaleka ne pouze proti Ukrajině) schvaluje a podporuje naprostá většina současných Rusů; a stejně jako on i oni jsou zřejmě ve svém nitru přesvědčeni o "výjimečnosti" ruského národa, a tedy o jeho právu tuto svou "exkluzivitu" šířit dále, a to i cestou vojenské expanze a anexe.
je tu expertem někdo jiný.
Já tedy rozhodně ne...
"Rusko a Putin obzvlášť totiž, jak se shoduje velká část bezpečnostních analytiků a analytiček, rozumí pouze síle"
Zatímco amerického prezidenta když člověk pohladil po hlavě, tak vždy snížil vojenský rozpočet USA o 10 % a o zastavení všech těch válek, ve kterých kvůli Američanům v posledních desetiletích zemřeli stovky tisíc lidí ani nemluvě.
autor velmi zajímavých knih o duševním a duchovním zrání, (po své křesťanské konverzi) napsal, že Ježíš nás mimo jiné učí, že život není závod v oblíbenosti.
Papež František jde ve stopách Ježíše a dráždí všechny farizeje, na tomto webu i v celém světě.
Hlas rozumu i srdce ve světě vymknutém z kloubů.
Proto by za něj měli děkovat věřící i ateisté (je otázka, zda v těchto kategoriích lze dnes ještě vůbec uvažovat).
Znovu připomínám, že Pleva se tady uvedl jako militantní ateista (s tímto označením byl dokonce sám srozuměn, a netajil se tím).
Nikdy se neomluvil za svoje nestoudné urážky vůči církvi a věřícím. Což mu nevadilo, aby plynule přešel k braní si do úst papeže.
kdybyste aspoň nelhal...
Pleva dal srozumitelně najevo, že považuje věřící za jakési duševní chudáky, kterým je třeba pomoci od náboženských bludů, kterými trpí.
Papeže Františka považuji za vysoce respektabilní osobnost, jejíž specifické, ba výlučné postavení nemálo znesnadňuje zodpovědně pojímané výhrady, natož výtky za jeho vyjádření vztahující se k útoku Ruska proti Ukrajině.
Na druhou stranu, proč v Praze i po půl roce od agrese visí ukrajinské vlajky na většině budov významných kulturních institucí, stejně jako na některých, nejen katolických kostelích, zatímco jinde nikoli? Obecně, k čemu pomohla zdrženlivost v solidaritě?
O papeži Piu XII. nesmýšlím nijak jednoznačně. S příkrými odsudky jeho politických kroků, či jejich absence, v době Hitlerova režimu se v celkem hojné míře neztotožňuji. V praxi leckdy zvítězil ohled na podstatné okolnosti a záměry.
Přece však nelze asi bez odporu konstatovat, že papež v uvedeném čase přenechal církvi vynikající, obdivuhodný odkaz svého druhu. Současný jeho pokračovatel na Stolci sv. Petra má jistě také mnohé (klasické a dobré) důvody či motivy pro specifickou podobu svých formulací. Přesto si troufám tvrdit, že sub specie aeternitatis je pro budoucnost na místě přece jen jiné poselství.
P.S.: Dočetl jsem zrovna knihu T. Halíka Odpoledne křesťanství, věnovanou papeži Františkovi, jenž je v ní vysoko vyzdvihován. Zda je autor novou, světskou kauzou zklamán, to nevím. Určitě jsem však přivítal ukrajinské barvy i nápis "Putin, Hands Off Ukraine!" na kostele sv. Salvatora u Karlova mostu. Sympatie lze dát najevo způsobem zcela nedezinpretovatelným.
kdyby kostel sv. Salvátora vedl papež František ještě jako pouhý kněz Jorge Bergoglio a kdyby transparenty na budově chrámu měly vyjadřovat politické názory duchovního správce, stálo by na nich: "Putin, hands off Ukraine", ale také "Amis, hands off Latin America", a možná dokonce "Amis, hands off Russia" nebo "hands off China".
To je zásadní a nepřekročitelná propast mezi českým, resp. vůbec postkomunistickým, diskursem a názory papeže Františka.
A v této věci je třeba být na straně papeže Františka. A i s jeho pomocí léčit naši slepotu na jedno oko...
Tak to fakt nemá chybu.
Militantní ateista Pleva nejdříve udělá z papeže idiota a navíc gaunera (přisoudí mu "Amis, hands off Russia" nebo "hands off China"), a završí to tím, že "v této věci je třeba být na straně papeže Františka").
Ale tím idiotem, a už vůbec ne tím gaunerem v tomto případě opravdu není papež.
Hloupost v kombinaci s podlostí je vysoce třaskavá směs.
Toto je zřejmě nejvýstižnější shrnutí Plevova pohledu na ruské přepadení Ukrajiny:
"Amis, hands off Russia"
Ale jinak to samozřejmě vůbec, ale vůbec není ruský šváb.
Pane Plevo, "Váš" Jorge Bergoglio nachází paralelu mezi počínáním Ruska na Ukrajině a USA v Latinské Americe? Já tedy ne. Dokonce ani v celých minulých určitě 100 letech ne. A je pro vydání Tchaj-wanu napospas Si Tin-pchingovi? Já doufám, že to snad opravdu nikoli.
Pane Plevo, my se holt jako občané (a země) musíme rozhodnout, které své angažmá považujeme nyní za nejpotřebnější a nejnaléhavější. Nejhrubší, nejnepokrytější a "nejklasičtější" násilí vůči osobě v sousedství nebudeme přece, ano, také bagatelizovat připomínáním nějakých jejích spádů. Ani poukazováním na různé nepěkné příběhy, jež se staly kdesi kdysi.
My se pro nic rozhodovat nemusíme. Musíme lavírovat a od každého si brát to nejlepší. Od Západu demokracii (ať to dnes vyprázdněné slovo znamená cokoli), od Ruska plyn a ropu a od papeže socialismus, trocha toho nefalšovaného křesťanství by ale taky neškodila.
proč mluvíte o bagatelizování?
Žijeme v globálním světě, nebo ne?
Bolesti tohoto světa nemůžete léčit tak, že se zaměříte jen na jeden aspekt nebo několik vybraných aspektů a vše ostatní pominete.
My se musíme naučit planetárnímu dialogu a vzájemnému porozumění a musíme pochopit, že to, co pro jedny znamená Rusko, to pro jiné znamenají USA (nebo Británie, viz "Churchillův" hladomor v Bengálsku).
Jinak se nejen nikam nepohneme, ale možná se na této planetě brzo sežereme místo toho, abychom ji zachránili (a tím i sebe).
Je pochopitelné, že nám je "bližší košile než kabát", že nás tedy více pálí Rusko a ruský imperialismus a jeho zločiny. S tím nemám problém. Však také jsem pro to, abychom byli v NATO a EU. Ale problém je ta šílené vychýlenost našeho diskurzu, ta ABSOLUTNÍ SLEPOTA vůči utrpení všech těch jiných částí světa a národů, zejména pak vůči takovému utrpení, které způsobili ti, jež jsme pasovali na ztělesnění dobra (tedy Západ).
Papež tu ovšem není jen pro Evropany, ale pro celý svět.
skvělého textu V. Bělohradského Svět včerejška: rekviem.
"... vyslovil Karl Jaspers kategorický imperativ poválečné filosofie: Jak proti tyranii hodnot, tak proti tyranii zájmů je nutné udržet otevřenou komunikaci s ideovým soupeřem. Ta jediná dává naději, že věci budou uspořádány ne ideálně, ale snad alespoň rozumně."
" "Princip pravdivosti vyžaduje: uznávat fakta; stavět se na stanovisko druhého; vidět diferencované zájmy; přiznávat skutečné motivy vlastního jednání,“ píše Jaspers."
"Tato „normalizace obludného“ /jaderné války, pozn. MP/ je zlomovou dominantou diskurzivního pole nového desetiletí. Vynořila se jako důsledek přeměny NATO z historicky omezeného obranného paktu západních států na univerzálně platný politický projekt, který nepřipouští kompromis."
"Po roce 2010 byl esencialismus znovu nastolen jako vládnoucí paradigma ve vztahu k civilizačním soupeřům, jako je Rusko (či Čína): Rusko bylo vyhlášeno absolutním nepřítelem (ab-solutus – od-poutaný), jehož jednání je manifestací nezměnitelné „zlé esence“." O hrůze esencialismu hovořím ve svém článku Kdy vykročíme z postkomunismu?
"Ve skutečnosti však měl Západ na formování současného Ruska zásadní vliv, vždyť přechod od plánovaného k tržnímu hospodářství probíhal v režii amerických expertů a Světové banky, oligarchizace ruské ekonomiky je tak i jejich dílem..."
"...Evropa by měla začít vidět Ameriku ne jako spasitele demokracie, ale jako své vlastní dítě, které také musí dospět k pochopení své tragédie – zla konaného ve jménu velkých politických, morálních a náboženských hodnot“." Citován výrok filozofa M. Matuštíka
"Víra v nevinnost Západu je tragickou kulturní regresí ve věku vojensko-průmyslových komplexů, kdy je každá ekonomická, politická či mediální moc kriminální, protože upírá lidem jejich přirozená práva – ať už na žitelné klima, dýchatelné ovzduší, infosféru nezamořenou zájmy kapitálu, zdravotní péči, či jen pitnou vodu."
"Lidskoprávní atlantismus, jak nazýváme politiku intervencí založenou na této víře, přivedl svět na pokraj nukleární války."
"Fakt, že čínský systém, tato výjimečně efektivní asijská forma kapitalismu, je systematicky delegitimizován coby „komunistický“, je příkladem agresivního eurocentrismu – arogantní aplikací nálepek vystřižených z krvavých dějin naší civilizace na dějiny civilizací jiných. Ekonomicky efektivní systém nemůže být „komunistický“ – ekonomická efektivita a komunismus se navzájem vylučují."
"Tehdejší ministr obrany USA Donald Rumsfeld charakterizoval politiky nové Evropy formulkou willings – ochotní: noví Evropané ochotně pomáhají realizovat cíle NATO zvolené Spojenými státy, zatímco staří Evropané se chtějí podílet na volbě těchto cílů a kriticky posuzovat jejich smysluplnost."
"„Tam, kam sahala (polsko-litevská) unie, byla civilizace, dál už jen barbarská step – řekl mi ne dávno (…) jeden Polák“ – čtu v Echo24. Jako komentář k této ideji hranic civilizace jedna věta Timothy Snydera: „Nejméně čtyřicet tisíc polských civilistů bylo zavražděno v červenci 1943 a dalších deset tisíc v Haliči (…), ukrajinští partyzáni (zapalovali) domy a srpy a hráběmi zabíjeli ty, které chytili venku (…), ukřižovaná nebo rozčtvrcená těla byla vystavována.“"
"Jedním z klíčových ideologických předpokladů přeměny Evropy na předpolí boje o unipolární světový řád je redukce „Mnichova 1938“ na pouhý mem, který se hodí pokaždé, když potřebujeme mít absolutního nepřítele – Satana – a současně zakamuflovat fakt, že jsme si ho sami stvořili. Hitler je plodem egocentrismu vítězů první světové války, Putin „vítězů“ války studené."
"I Ukrajina má v dnešní válce pravdu, válečné pravdy ale skutečné problémy neřeší, jen přehlušují. Proces utváření ukrajinského národa nebyl před válkou zdaleka dokončen. /... / a válka přehlušila také nevyřešené problémy transformace ukrajinské ekonomiky – neudržitelnou korupci a oligarchizaci ekonomické i politické moci."
"Dokáže Evropa zůstat otevřená vůči sjednocujícím imperativům antropocénu i přes ohlušující válečný pokřik?"
protože to bagatelizování je. Nebo, chcete-li, by bylo, kdyby na onom našem diskusním kostele visel dlouhý, historický seznam, od čeho všeho by kdo měl (prý) dát ruce pryč. Každý pes jiná ves, jiná doba a nezapomenout si na to brýle.
No, a nevím, zda mám napsat, že se Vám povedlo, nebo nepovedlo, napsat v souvislosti s Ukrajinou o hladomoru v Bengálsku. To snad spíš už o jiném... však víte kterém.