Papež František nerezignoval, zato rozzlobil Ukrajinu
Marián SekerákPapeži Františkovi se sen sehrát roli mírotvorce mezi Ruskem a Ukrajinou takřka určitě nesplní, z Moskvy na něj hledí přehlíživě jako na „muže bez divizí“ a z Kyjeva jako na člověka, o němž si nejsou jisti, zda stojí plně na jejich straně.
V uplynulých dnech navštívil papež František italské město L’Aquila, postižené v dubnu 2009 silným zemětřesením, kde kromě jiného uctil ostatky jednoho ze svých předchůdců, svatého Celestýna V., středověkého papeže ze 13. století, který se proslavil tím, že po několika měsících pontifikátu rezignoval dobrovolně na svůj úřad. Po něm tento krok zopakoval až Benedikt XVI. v roce 2013.
Ten pár let před svou rezignací rovněž navštívil zmíněné město a Celestýnův hrob. Tehdy tam dokonce na památku u světcovy prosklené rakve zanechal část svého liturgického oděvu — takzvané palium.
Spekulace o rezignaci
Františkova domácí — italská — cesta, uskutečnivší se uprostřed takzvané mimořádné konzistoře kardinálů (o ní ještě bude řeč), vyvolala několik týdnů předtím ve světových médiích spekulace o možném zopakování scénáře z února 2013. Tedy o možné papežově rezignaci.
Dalším důvodem pro tyto úvahy bylo to, že papež si již splnil hlavní „domácí úkol“, když letos podepsal novou církevní normu ve formě tzv. apoštolské konstituce s názvem „Hlásejte evangelium“ upravující strukturu a celkové fungování Římské kurie, tedy ústředního administrativního aparátů katolické církve. Tedy spleti různých úřadů, soudních dvorů a jiných institucí, jimž nově „vévodí“ tzv. Dikasterium pro evangelizaci, v jehož čele již stojí pontifik osobně.
Na kuriální reformě se ve Vatikánu pracovalo od počátku Františkova pontifikátu a ustavena za tímto účelem byla dokonce i malá pracovní skupina kardinálů. Původně s devíti, později s o něco méně pravidelně se scházejícími členy. Navíc v rámci poslední konzistoře jmenoval František dvě desítky nových kardinálů, z nichž šestnáct je mladších osmdesáti let, tudíž mají dle církevních norem — právě do dovršení tohoto věku — právo volit papeže v případném konkláve.
I tímto jmenovacím „kolečkem“ — již jeho osmým! — papež geograficky značně rozrůznil složení kardinálského sboru. A aby důvodů pro spekulaci o Františkově demisi nebylo málo, uveďme, že téměř osmašedesátiletého papeže už více než půl roku trápí potíže s pohybovým aparátem, což ho nutí používat střídavě hůl a invalidní vozík. Energický papež z Argentiny to snáší viditelně s velkou nelibostí.
Nic z toho ho ale nakonec k rezignaci, alespoň pro tuto chvíli, ještě nepřimělo. Sám daný krok sice v nedávných četných rozhovorech pro různá média nevyloučil, ale nepovažuje jej pro sebe za aktuální. Zde je potřeba dodat, že církevní — takzvané kanonické — právo sice obsahuje zmínku o možné dobrovolné rezignaci na úřad, která je vedle úmrtí jednou ze dvou možností konce pontifikátu, avšak nijak neupravuje status emeritního papeže, a to ani jeho titul, místo pobytu či způsob oblékání.
Jistý precedent nastavil až Benedikt XVI., který nadále bydlí ve Vatikánu, nosí bílou papežskou reverendu a ponechal si i papežské jméno. Ale svůj úřad přestal formálně vykonávat a plně se jej vzdal.
Přejme mu, aby dlouho vydržel.
Poslední odstavce textu pana Sekeráka jsou rasistické.
Naivní není papež, naivní jsou ti "bezpečnostní analytici", kteří nás přivedli tam, kde jsme.
Važme si, pane Kolaříku, toho, že se ateista modlí za našeho papeže.
Pane Plevo, byl by výrok vyslovený dejme tomu v roce 1942: "Němci a Hitler rozumí pouze síle" rasistický?...
Západní představitelé se napřed snažili s Hitlerem vyjednávat "rozumně"; v rámci této politiky umírněnosti mu povolili a tolerovali jak pohlcení Sudet, tak anšlus Rakouska; a dokonce ani obsazení zbytku Československa respektive vytvoření Protektorátu je ještě nijak příliš neprobudilo z jejich letargie. Až teprve když Hitler zaútočil i na Polsko (a další a další státy), pochopili že s hitlerovským Německem není možno jednat jinak, nežli čirou silou.
Je holým faktem, že naprostá většina tehdejších Němců Hitlera v jeho expanzích slepě následovala a podporovala; a teprve totální vojenská porážka je alespoň v základní míře vytrhla z jejich přesvědčení o "nadřazenosti německého národa a árijské rasy". A nedá se nic dělat, ale současné putinovské Rusko v zásadě kopií tehdejší německé mentality: Putinovy agresivní akty (zdaleka ne pouze proti Ukrajině) schvaluje a podporuje naprostá většina současných Rusů; a stejně jako on i oni jsou zřejmě ve svém nitru přesvědčeni o "výjimečnosti" ruského národa, a tedy o jeho právu tuto svou "exkluzivitu" šířit dále, a to i cestou vojenské expanze a anexe.
je tu expertem někdo jiný.
Já tedy rozhodně ne...
"Rusko a Putin obzvlášť totiž, jak se shoduje velká část bezpečnostních analytiků a analytiček, rozumí pouze síle"
Zatímco amerického prezidenta když člověk pohladil po hlavě, tak vždy snížil vojenský rozpočet USA o 10 % a o zastavení všech těch válek, ve kterých kvůli Američanům v posledních desetiletích zemřeli stovky tisíc lidí ani nemluvě.
autor velmi zajímavých knih o duševním a duchovním zrání, (po své křesťanské konverzi) napsal, že Ježíš nás mimo jiné učí, že život není závod v oblíbenosti.
Papež František jde ve stopách Ježíše a dráždí všechny farizeje, na tomto webu i v celém světě.
Hlas rozumu i srdce ve světě vymknutém z kloubů.
Proto by za něj měli děkovat věřící i ateisté (je otázka, zda v těchto kategoriích lze dnes ještě vůbec uvažovat).
kdybyste aspoň nelhal...
Papeže Františka považuji za vysoce respektabilní osobnost, jejíž specifické, ba výlučné postavení nemálo znesnadňuje zodpovědně pojímané výhrady, natož výtky za jeho vyjádření vztahující se k útoku Ruska proti Ukrajině.
Na druhou stranu, proč v Praze i po půl roce od agrese visí ukrajinské vlajky na většině budov významných kulturních institucí, stejně jako na některých, nejen katolických kostelích, zatímco jinde nikoli? Obecně, k čemu pomohla zdrženlivost v solidaritě?
O papeži Piu XII. nesmýšlím nijak jednoznačně. S příkrými odsudky jeho politických kroků, či jejich absence, v době Hitlerova režimu se v celkem hojné míře neztotožňuji. V praxi leckdy zvítězil ohled na podstatné okolnosti a záměry.
Přece však nelze asi bez odporu konstatovat, že papež v uvedeném čase přenechal církvi vynikající, obdivuhodný odkaz svého druhu. Současný jeho pokračovatel na Stolci sv. Petra má jistě také mnohé (klasické a dobré) důvody či motivy pro specifickou podobu svých formulací. Přesto si troufám tvrdit, že sub specie aeternitatis je pro budoucnost na místě přece jen jiné poselství.
P.S.: Dočetl jsem zrovna knihu T. Halíka Odpoledne křesťanství, věnovanou papeži Františkovi, jenž je v ní vysoko vyzdvihován. Zda je autor novou, světskou kauzou zklamán, to nevím. Určitě jsem však přivítal ukrajinské barvy i nápis "Putin, Hands Off Ukraine!" na kostele sv. Salvatora u Karlova mostu. Sympatie lze dát najevo způsobem zcela nedezinpretovatelným.
kdyby kostel sv. Salvátora vedl papež František ještě jako pouhý kněz Jorge Bergoglio a kdyby transparenty na budově chrámu měly vyjadřovat politické názory duchovního správce, stálo by na nich: "Putin, hands off Ukraine", ale také "Amis, hands off Latin America", a možná dokonce "Amis, hands off Russia" nebo "hands off China".
To je zásadní a nepřekročitelná propast mezi českým, resp. vůbec postkomunistickým, diskursem a názory papeže Františka.
A v této věci je třeba být na straně papeže Františka. A i s jeho pomocí léčit naši slepotu na jedno oko...
Pane Plevo, "Váš" Jorge Bergoglio nachází paralelu mezi počínáním Ruska na Ukrajině a USA v Latinské Americe? Já tedy ne. Dokonce ani v celých minulých určitě 100 letech ne. A je pro vydání Tchaj-wanu napospas Si Tin-pchingovi? Já doufám, že to snad opravdu nikoli.
Pane Plevo, my se holt jako občané (a země) musíme rozhodnout, které své angažmá považujeme nyní za nejpotřebnější a nejnaléhavější. Nejhrubší, nejnepokrytější a "nejklasičtější" násilí vůči osobě v sousedství nebudeme přece, ano, také bagatelizovat připomínáním nějakých jejích spádů. Ani poukazováním na různé nepěkné příběhy, jež se staly kdesi kdysi.
My se pro nic rozhodovat nemusíme. Musíme lavírovat a od každého si brát to nejlepší. Od Západu demokracii (ať to dnes vyprázdněné slovo znamená cokoli), od Ruska plyn a ropu a od papeže socialismus, trocha toho nefalšovaného křesťanství by ale taky neškodila.
proč mluvíte o bagatelizování?
Žijeme v globálním světě, nebo ne?
Bolesti tohoto světa nemůžete léčit tak, že se zaměříte jen na jeden aspekt nebo několik vybraných aspektů a vše ostatní pominete.
My se musíme naučit planetárnímu dialogu a vzájemnému porozumění a musíme pochopit, že to, co pro jedny znamená Rusko, to pro jiné znamenají USA (nebo Británie, viz "Churchillův" hladomor v Bengálsku).
Jinak se nejen nikam nepohneme, ale možná se na této planetě brzo sežereme místo toho, abychom ji zachránili (a tím i sebe).
Je pochopitelné, že nám je "bližší košile než kabát", že nás tedy více pálí Rusko a ruský imperialismus a jeho zločiny. S tím nemám problém. Však také jsem pro to, abychom byli v NATO a EU. Ale problém je ta šílené vychýlenost našeho diskurzu, ta ABSOLUTNÍ SLEPOTA vůči utrpení všech těch jiných částí světa a národů, zejména pak vůči takovému utrpení, které způsobili ti, jež jsme pasovali na ztělesnění dobra (tedy Západ).
Papež tu ovšem není jen pro Evropany, ale pro celý svět.
skvělého textu V. Bělohradského Svět včerejška: rekviem.
"... vyslovil Karl Jaspers kategorický imperativ poválečné filosofie: Jak proti tyranii hodnot, tak proti tyranii zájmů je nutné udržet otevřenou komunikaci s ideovým soupeřem. Ta jediná dává naději, že věci budou uspořádány ne ideálně, ale snad alespoň rozumně."
" "Princip pravdivosti vyžaduje: uznávat fakta; stavět se na stanovisko druhého; vidět diferencované zájmy; přiznávat skutečné motivy vlastního jednání,“ píše Jaspers."
"Tato „normalizace obludného“ /jaderné války, pozn. MP/ je zlomovou dominantou diskurzivního pole nového desetiletí. Vynořila se jako důsledek přeměny NATO z historicky omezeného obranného paktu západních států na univerzálně platný politický projekt, který nepřipouští kompromis."
"Po roce 2010 byl esencialismus znovu nastolen jako vládnoucí paradigma ve vztahu k civilizačním soupeřům, jako je Rusko (či Čína): Rusko bylo vyhlášeno absolutním nepřítelem (ab-solutus – od-poutaný), jehož jednání je manifestací nezměnitelné „zlé esence“." O hrůze esencialismu hovořím ve svém článku Kdy vykročíme z postkomunismu?
"Ve skutečnosti však měl Západ na formování současného Ruska zásadní vliv, vždyť přechod od plánovaného k tržnímu hospodářství probíhal v režii amerických expertů a Světové banky, oligarchizace ruské ekonomiky je tak i jejich dílem..."
"...Evropa by měla začít vidět Ameriku ne jako spasitele demokracie, ale jako své vlastní dítě, které také musí dospět k pochopení své tragédie – zla konaného ve jménu velkých politických, morálních a náboženských hodnot“." Citován výrok filozofa M. Matuštíka
"Víra v nevinnost Západu je tragickou kulturní regresí ve věku vojensko-průmyslových komplexů, kdy je každá ekonomická, politická či mediální moc kriminální, protože upírá lidem jejich přirozená práva – ať už na žitelné klima, dýchatelné ovzduší, infosféru nezamořenou zájmy kapitálu, zdravotní péči, či jen pitnou vodu."
"Lidskoprávní atlantismus, jak nazýváme politiku intervencí založenou na této víře, přivedl svět na pokraj nukleární války."
"Fakt, že čínský systém, tato výjimečně efektivní asijská forma kapitalismu, je systematicky delegitimizován coby „komunistický“, je příkladem agresivního eurocentrismu – arogantní aplikací nálepek vystřižených z krvavých dějin naší civilizace na dějiny civilizací jiných. Ekonomicky efektivní systém nemůže být „komunistický“ – ekonomická efektivita a komunismus se navzájem vylučují."
"Tehdejší ministr obrany USA Donald Rumsfeld charakterizoval politiky nové Evropy formulkou willings – ochotní: noví Evropané ochotně pomáhají realizovat cíle NATO zvolené Spojenými státy, zatímco staří Evropané se chtějí podílet na volbě těchto cílů a kriticky posuzovat jejich smysluplnost."
"„Tam, kam sahala (polsko-litevská) unie, byla civilizace, dál už jen barbarská step – řekl mi ne dávno (…) jeden Polák“ – čtu v Echo24. Jako komentář k této ideji hranic civilizace jedna věta Timothy Snydera: „Nejméně čtyřicet tisíc polských civilistů bylo zavražděno v červenci 1943 a dalších deset tisíc v Haliči (…), ukrajinští partyzáni (zapalovali) domy a srpy a hráběmi zabíjeli ty, které chytili venku (…), ukřižovaná nebo rozčtvrcená těla byla vystavována.“"
"Jedním z klíčových ideologických předpokladů přeměny Evropy na předpolí boje o unipolární světový řád je redukce „Mnichova 1938“ na pouhý mem, který se hodí pokaždé, když potřebujeme mít absolutního nepřítele – Satana – a současně zakamuflovat fakt, že jsme si ho sami stvořili. Hitler je plodem egocentrismu vítězů první světové války, Putin „vítězů“ války studené."
"I Ukrajina má v dnešní válce pravdu, válečné pravdy ale skutečné problémy neřeší, jen přehlušují. Proces utváření ukrajinského národa nebyl před válkou zdaleka dokončen. /... / a válka přehlušila také nevyřešené problémy transformace ukrajinské ekonomiky – neudržitelnou korupci a oligarchizaci ekonomické i politické moci."
"Dokáže Evropa zůstat otevřená vůči sjednocujícím imperativům antropocénu i přes ohlušující válečný pokřik?"
protože to bagatelizování je. Nebo, chcete-li, by bylo, kdyby na onom našem diskusním kostele visel dlouhý, historický seznam, od čeho všeho by kdo měl (prý) dát ruce pryč. Každý pes jiná ves, jiná doba a nezapomenout si na to brýle.
No, a nevím, zda mám napsat, že se Vám povedlo, nebo nepovedlo, napsat v souvislosti s Ukrajinou o hladomoru v Bengálsku. To snad spíš už o jiném... však víte kterém.