↗

Na snímku z roku 2015 se papež František chystá v bazilice svatého Petra pronést verš z Knihy žalmů „Aperite mihi portas iustitiae“, latinsky „Otevřete mi brány spravedlnosti“. Kolem prochází předchozí papež Benedikt XVI. se svým sekretářem Georgem Gänsweinem. Dveře, které jsou běžně zavřené, se otevřou. Foto Alberto Pizzoli, AFP

„Co pak řeknete Všemohoucímu, až před ním budete stát?“ zeptal se Benedikta XVI. jeho životopisec, německý novinář Peter Seewald, v knize Poslední rozhovory. Její větší část vznikla v době, kdy byl německý biskup již emeritní hlavou katolické církve a žil v ústraní, i když stále ve Vatikánu, poblíž bydliště svého nástupce. „Budu ho prosit, aby byl shovívavý k mé ubohosti,“ odpověděl.

Nyní, když již Joseph Ratzinger opustil tento svět, stojí za to se krátce ohlédnout za téměř dekádou, kterou prožil v ústraní, a tím, jak svým působením ovlivnil nejstarší organizaci na světě — katolickou církev.

Závazky odcházejícího papeže

Při svém odchodu na odpočinek — o němž si prý myslel, že bude trvat jen krátce, ne víc než rok — slíbil odstupující pontifik úctu a poslušnost svému nástupci, tedy následně zvolenému papeži Františkovi. Slíbil také, že už nebude veřejně vystupovat a publikovat. Byl totiž jako profesor teologie zvyklý hodně tvořit. První polovinu svého slibu dodržel, tu druhou ne tak docela.

Nejde ani tak o to, že pravidelně ve svém apartmánu přijímal návštěvy, což z lidského hlediska lze jistě pochopit, ani o již zmíněnou knihu, kde emeritní papež dal nahlédnout i do svého nitra a uvažování o různých věcech. Šlo spíše o jiné texty, jimiž — zřejmě neúmyslně — poněkud podkopával autoritu svého nástupce.

Mimochodem, různí vatikanisté a znalci katolického prostředí upozorňují, že problematickým už bylo i to, že zůstal bydlet na území Vatikánu, ponechal si, byť v mírně modifikované podobě, bílou reverendu, papežské jméno a nechal se oslovovat titulem „emeritní papež“, což respektoval i jeho nástupce František — patrně z úcty k němu a s úmyslem nezavdávat důvody pro případné třaskavé titulky médií. Nebylo by nic horšího, než kdyby papež nějak omezoval či penalizoval svého emeritovaného předchůdce, který se pořád těší relativně dobrému zdraví a zájmu médií i mnoha osob uvnitř i vně církevního prostředí.

Sekretář Gänswein a jeho role

Svůj olej do ohně debat o pozici „papeže na odpočinku“ přilil svého času i jeho dlouholetý sekretář, arcibiskup Georg Gänswein, který v roce 2016 během přednášky na Papežské univerzitě Gregoriana řekl, že v církvi je vykonáván „rozšířený petrovský úřad“: jedním papežem v úřadě a druhým v kontemplaci.

Nic nemohlo být dál od pravdy, jelikož Benedikt XVI. se řádně a dle norem kanonického práva zřekl úřadu, čímž papežem být de iure přestal. Neměnilo na tom nic ani jeho zmíněné oslovování, které oporu v kanonickém právu nemá. Poslední zásadní změna kanonického práva se mimochodem naposledy odehrála v první polovině osmdesátých let, kdy byl Jan Pavel II., dnes již svatý, ještě plný sil a doslova „lítal“ po světě, přičemž otázka rezignace hlavy církve byla jen vzdálenou hypotézou, a nikdo proto neměl potřebu nad ní zvlášť přemýšlet.

K uvedenému dvě krátké poznámky. Za prvé, arcibiskup Gänswein sice po zmíněném výroku zůstal Benediktovým osobním sekretářem, jímž byl už od roku 2003, tedy od závěru působení kardinála Ratzingera coby prefekta tehdejší Kongregace pro nauku víry, ale jeho druhá role prefekta Prefektury papežského domu,tedy jakéhosi hlavního manažera takzvané papežské domácnosti, mu sice byla Františkem ponechána, avšak v únoru 2020 došlo v tichosti k „redistribuci různých závazků a povinností“. Mnohými funkcemi, které arcibiskup Gänswein do té doby vykonával, byly pověřeny jiné osoby.

Jaký další církevní osud čeká tohoto šestašedesátiletého preláta, jemuž se prý kdysi ve Vatikánu říkalo „bello Giorgo“, není jisté. Po smrti svého dlouholetého šéfa bude možná poslán spravovat některou z německých diecézí. Ale k monsignoru Gänsweinovi se ještě budeme muset vrátit.