↗

Na snímku z roku 2015 se papež František chystá v bazilice svatého Petra pronést verš z Knihy žalmů „Aperite mihi portas iustitiae“, latinsky „Otevřete mi brány spravedlnosti“. Kolem prochází předchozí papež Benedikt XVI. se svým sekretářem Georgem Gänsweinem. Dveře, které jsou běžně zavřené, se otevřou. Foto Alberto Pizzoli, AFP

„Co pak řeknete Všemohoucímu, až před ním budete stát?“ zeptal se Benedikta XVI. jeho životopisec, německý novinář Peter Seewald, v knize Poslední rozhovory. Její větší část vznikla v době, kdy byl německý biskup již emeritní hlavou katolické církve a žil v ústraní, i když stále ve Vatikánu, poblíž bydliště svého nástupce. „Budu ho prosit, aby byl shovívavý k mé ubohosti,“ odpověděl.

Nyní, když již Joseph Ratzinger opustil tento svět, stojí za to se krátce ohlédnout za téměř dekádou, kterou prožil v ústraní, a tím, jak svým působením ovlivnil nejstarší organizaci na světě — katolickou církev.

Závazky odcházejícího papeže

Při svém odchodu na odpočinek — o němž si prý myslel, že bude trvat jen krátce, ne víc než rok — slíbil odstupující pontifik úctu a poslušnost svému nástupci, tedy následně zvolenému papeži Františkovi. Slíbil také, že už nebude veřejně vystupovat a publikovat. Byl totiž jako profesor teologie zvyklý hodně tvořit. První polovinu svého slibu dodržel, tu druhou ne tak docela.

Nejde ani tak o to, že pravidelně ve svém apartmánu přijímal návštěvy, což z lidského hlediska lze jistě pochopit, ani o již zmíněnou knihu, kde emeritní papež dal nahlédnout i do svého nitra a uvažování o různých věcech. Šlo spíše o jiné texty, jimiž — zřejmě neúmyslně — poněkud podkopával autoritu svého nástupce.

Mimochodem, různí vatikanisté a znalci katolického prostředí upozorňují, že problematickým už bylo i to, že zůstal bydlet na území Vatikánu, ponechal si, byť v mírně modifikované podobě, bílou reverendu, papežské jméno a nechal se oslovovat titulem „emeritní papež“, což respektoval i jeho nástupce František — patrně z úcty k němu a s úmyslem nezavdávat důvody pro případné třaskavé titulky médií. Nebylo by nic horšího, než kdyby papež nějak omezoval či penalizoval svého emeritovaného předchůdce, který se pořád těší relativně dobrému zdraví a zájmu médií i mnoha osob uvnitř i vně církevního prostředí.

Sekretář Gänswein a jeho role

Svůj olej do ohně debat o pozici „papeže na odpočinku“ přilil svého času i jeho dlouholetý sekretář, arcibiskup Georg Gänswein, který v roce 2016 během přednášky na Papežské univerzitě Gregoriana řekl, že v církvi je vykonáván „rozšířený petrovský úřad“: jedním papežem v úřadě a druhým v kontemplaci.

Nic nemohlo být dál od pravdy, jelikož Benedikt XVI. se řádně a dle norem kanonického práva zřekl úřadu, čímž papežem být de iure přestal. Neměnilo na tom nic ani jeho zmíněné oslovování, které oporu v kanonickém právu nemá. Poslední zásadní změna kanonického práva se mimochodem naposledy odehrála v první polovině osmdesátých let, kdy byl Jan Pavel II., dnes již svatý, ještě plný sil a doslova „lítal“ po světě, přičemž otázka rezignace hlavy církve byla jen vzdálenou hypotézou, a nikdo proto neměl potřebu nad ní zvlášť přemýšlet.

K uvedenému dvě krátké poznámky. Za prvé, arcibiskup Gänswein sice po zmíněném výroku zůstal Benediktovým osobním sekretářem, jímž byl už od roku 2003, tedy od závěru působení kardinála Ratzingera coby prefekta tehdejší Kongregace pro nauku víry, ale jeho druhá role prefekta Prefektury papežského domu,tedy jakéhosi hlavního manažera takzvané papežské domácnosti, mu sice byla Františkem ponechána, avšak v únoru 2020 došlo v tichosti k „redistribuci různých závazků a povinností“. Mnohými funkcemi, které arcibiskup Gänswein do té doby vykonával, byly pověřeny jiné osoby.

Jaký další církevní osud čeká tohoto šestašedesátiletého preláta, jemuž se prý kdysi ve Vatikánu říkalo „bello Giorgo“, není jisté. Po smrti svého dlouholetého šéfa bude možná poslán spravovat některou z německých diecézí. Ale k monsignoru Gänsweinovi se ještě budeme muset vrátit.

Druhá poznámka směřuje k otázce budoucnosti institutu „emeritního papeže“ jako takového. Papež František už dříve nevyloučil, že i on může jednou rezignovat, pokud pocítí, že mu už na výkon náročného úřadu nestačí síly, případně bude existovat objektivní zdravotní překážka. A i když se vnějším pozorovatelům může zdát, že role papeže spočívá jenom v tu a tam odsloužit mši, pronést projev či udělit požehnání, na muže obvykle ve vysokém věku — a František se loni v prosinci dožil již šestaosmdesáti let — klade nesmírné nároky na časový management, rozložení fyzických i psychických sil a celkovou koncentraci.

František také nedávno zopakoval, že zemřít chce v Římě, ať už jako úřadující papež nebo v emerituře. Ve druhém případě by se nechal oslovovat „emeritní římský biskup“ a bydlel někde v Římě, třeba v domově pro kněze na odpočinku — v každém případě však mimo Vatikán, což je velmi důležité vzhledem k tomu, jak a kde se rozhodl dožít jeho předchůdce.

Paradoxně přitom sám Benedikt XVI. nekráčel v šlépějích svého předchůdce, tedy Jana Pavla II., který se rozhodl setrvat v úřadě navzdory Parkinsonově nemoci. „Z kříže se nesestupuje,“ traduje se údajný výrok polského pontifika. Co je však ještě důležitější, František překvapivě odmítl, alespoň prozatím, myšlenku právní úpravy statusu rezignující hlavy církve. Taková úprava, jak už bylo zmíněno, momentálně v církvi absentuje a vedou se o ní četné — nejenom kanonicko-právní diskuze.

Otázka celibátu

Vraťme se ale zpátky k Benediktovi. Jeho život v ústraní, a přece trochu pořád v hledáčku části osob v církvi, nepůsobil na Františkův pontifikát úplně příznivě. Nešlo přitom jenom o zmíněné symboly. Rozruch způsobil například Ratzingerův esej začleněný do knihy Z hloubi srdce konzervativního kardinála Roberta Saraha. Kniha, která vyšla česky v roce 2020 nákladem dosti konzervativně laděného nakladatelství, je věnována obraně kněžského celibátu — tedy zásadě bezženství, která se v západní církvi (přinejmenším formálně) striktně dodržuje jako podmínka výkonu kněžského povolání.

V církvích východního obřadu, které jsou součástí katolické církve, ale i v těch ortodoxních, se kněží můžou oženit, než jsou vysvěceni. Právě otázka celibátu kněží a potenciálního (!) svěcení takzvaných osvědčených ženatých mužů byla rok před vydáním knihy diskutována na biskupské synodě (tj. shromáždění přibližně dvou stovek biskupů, které za účelem porady o konkrétním aktuálním tématu svolává papež) o panamazonském regionu konané v Římě.

Sarahova kniha byla vnímána jako jasný útok konzervativního křídla církve vůči jakémukoliv náznaku změny kurzu v otázce celibátu kněží. Smutnou roli v příběhu sehrál právě emeritní papež, který se nechal navzdory svému slibu přesvědčit, aby do knihy publikoval svůj text, pochopitelně podporující celibát. Co hůře, kniha byla na obálce prezentována jako společné dílo kardinála Saraha a Benedikta XVI., což je patrné i z českého vydání.

Benedikt tedy nejenom že porušil slib veřejně se nevyjadřovat, ale také ovlivnil již tak citlivou atmosféru ohledně diskusí o celibátu. Aby však takový text vůbec mohl vzniknout, aby kardinál Sarah vznesl svůj požadavek na bývalého papeže a aby mu tento vyhověl, musel to někdo celé zorchestrovat. Tím „někým“ byl arcibiskup Gänswein, který jediný organizoval aktivity svého šéfa a měl možnost selektovat lidi, kteří k němu přicházeli. Někdy jenom s touhou po společné fotografii, jindy — jak je patrné z „kauzy Sarah“ — i s mnohem zištnějšími důvody.

Svou roli nezvládl arcibiskup Gänswein příliš dobře ještě jednou. Když byla loni zveřejněna zpráva o sexuálním zneužívání kněží v Mnichovsko-freisingské arcidiecézi během několika desítek let, kterou Ratzinger vedl coby arcibiskup v letech 1977 až 1981, došlo k závažnému omylu. V Benediktově oficiální reakci německým úřadům stálo, že se nezúčastnil jisté důležité schůzky v lednu 1980. Jeho spolupracovníci ho ujistili, jak sám Gänswein zdůraznil v jednom z rozhovorů, že dokumenty dosvědčují, že na schůzce nebyl, což však bylo následně vyvráceno. Po letech to opět vrhlo na Benedikta XVI. špatné světlo, podobně jako v roce 2009 při „kauze Williamson“. Tehdy, ještě jako papež, sňal exkomunikaci z kontroverzního biskupa popírajícího holokaust, o čemž však také nebyl včas informován.

Jako hořký dovětek k tomuto a dalším příběhům se jeví zpráva, která obletěla světová média hned druhý den nového roku. Monsignor Gänswein oznámil, že již v lednu vydá v italském nakladatelství Piemme svou knihu s názvem Nic než pravda: můj život vedle Benedikta XVI. Opravdu bezprecedentní a poněkud cynický krok ze strany bývalého papežova sekretáře, který se oportunisticky rozhodl „kout železo, dokud je ještě žhavé“.

Skandál sexuálního zneužívání a trauma roku 1968

Vraťme se však tematicky zpátky. Je tu totiž ještě jeden, mnohem zásadnější text, který publikoval Benedikt XVI. v dubnu 2019. Jde o poměrně rozsáhlý esej s názvem Církev a skandál sexuálního zneužívání.

Z obsahového hlediska byl učiněným neštěstím — nejenom, že se emeritní papež opět vyjádřil k velmi citlivému tématu, ale učinil tak způsobem, který víc uškodil, než pomohl. A to je nutno zmínit, že jako papež na tomto poli vykonal nezbytné kroky vedoucí k zásadnímu očišťování církve od sexuálních delikventů v řadách kléru, zejména pokud jde o jejich trestání, včetně symbolických gest, jimiž byly opakované omluvy veřejnosti i konkrétním obětem.

„Měl jsem v katolické církvi velkou zodpovědnost. (…) Každý jednotlivý případ sexuálního zneužívání je strašlivý a nenapravitelný. Obětem sexuálního zneužívání vyjadřuji hluboký soucit a lituji každého jednotlivého případu,“ zdůraznil opět jako emeritní papež loni v únoru ve svém dopise věřícím Mnichovsko-freisingské arcidiecéze v souvislosti s výše zmíněným vyšetřováním sexuálních deliktů tamního kléru.

Šlo tedy o kroky, které jeho svatý předchůdce nebyl schopen, nebo možná ani ochoten vykonat. Což ale stejně dnes, po smrti teologa Ratzingera vede mnohé k obezřetnosti před jeho případnou přehnaně rychlou beatifikací a následnou kanonizací, po níž mohou jeho největší fanoušci volat tak, jak tomu bylo záhy po smrti Jana Pavla II.: „Santo subito“ (rychle svatý).

Benedikt XVI. ve zmíněné eseji z roku 2019 naznačuje, že sexuální delikty kléru jsou především důsledkem uvolněných mravů souvisejících se sexuální revolucí šedesátých let. Tedy žádné systémové selhání vedoucích církevních struktur, žádná kultura „zametání pod koberec“, žádná politika tiché tolerance. Vysvětlením všeho špatného, čeho se jednotliví — a nebylo jich málo — klerikové v oblasti sexuální morálky dopustili, byla prostě rozpustilost roku 1968 a let následujících.

Stárnoucí exbiskup města Říma se možná hlavně sám před sebou pokoušel obhájit, že za odporné činy jeho vlastních spolubratrů v kněžské službě nemůžou oni sami, že jsou vlastně sami jenom oběťmi. Oběťmi externích událostí, jež církev nezavinila.

Jeho snaha obhájit církev, jíž zasvětil celý svůj dlouhý život, byla na jednu stranu možná dojemná. Na druhou stranu však nijak nepřispěla k tolik potřebnému přiznání si, že takto to dál opravdu nejde. S dnes již neudržitelným učením o lidské sexualitě, o disciplinárních otázkách a zřejmě také o kněžském celibátu. To byl už horizont, za který Joseph Ratzinger navzdory svému velkému intelektu a citlivému svědomí nebyl schopen dohlédnout.

Téměř až posedlost rokem 1968, který představoval jeho zjevné trauma po zbytek života, je patrná z mnoha jeho dalších prací. V knize rozhovorů Světlo světa (tázal se opět Peter Seewald) z roku 2010 řekl, že „v roce 1968 vstoupila křesťanská víra do kontrastu s novým modelem společnosti a vždy znova musela vystupovat proti mocensky předkládaným idejím.“ Mimochodem, v té samé knize také nenápadně sdělil, že papež má za určitých okolností povinnost rezignovat na svůj úřad — tři roky před vlastní rezignací.

Ve své stručné autobiografii Z mého života z poloviny devadesátých let, popsal Ratzinger svou zkušenost profesora konfrontovaného s „revolučními“ událostmi druhé poloviny šedesátých let takto: „Existencialismus se rozpadl, po celé univerzitě vypukla marxistická revoluce a otřásla jí v základech. Teprve před pár lety by člověk očekával, že teologické fakulty budou baštami proti marxistickým svodům. Nyní se ukázalo, že opak je pravdou: staly se skutečným ideologickým centrem marxismu.“

Obranný val tradice

Obranářský postoj vůči „mravně pokleslému“ světu si Benedikt XVI. udržel až do konce života. Dokonce do té míry, že se stal, byť nechtěně, symbolem katolického reakcionářství a chladného či dokonce odmítavého postoje vůči II. vatikánskému koncilu, na němž kdysi participoval jako teologický poradce.

Patrné to bylo i z některých nekrologů, které se po jeho smrti objevily. Slovenská historička profesorka Emília Hrabovec postavila Benediktovu osobnost v duchu „nejlepších“ tradic středoevropského konzervatismu jako pomyslnou hráz vůči marxismu a liberalismu, podle něj údajně stejnorodých, bezbožeckých a materialistických ideologií. Takovýto pohled přitom ignoruje, že katolická církev, ač sama značně konzervativní, nefavorizuje žádnou politickou ideologii či doktrínu. Tedy ani tu konzervativní, jak se o to v rozporu s tímto faktem snaží jinověrce a nevěřící přesvědčit někteří konzervativně smýšlející katolíci.

Místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Skopeček si zas na svém twitterovém účtu v den Benediktova úmrtí posteskl, že jeho odchod je „ztrátou významného konzervativního hlasu, který nebyl k obrovské škodě nikým nahrazen. Konzervativního hlasu, který progresivní levice tolik nesnášela a kvůli kterému na něj často útočila.“

Benedikt XVI. jako hráz vůči všemu progresivnímu a liberálnímu — Benedikt XVI. jako obránce konzervatismu, „pravé víry“ a tradice. Obraz, který není vůči této bezpochyby významné osobnosti církevních — a světových — dějin úplně férový. Ale bohužel ani úplně mylný. Sám totiž tento obraz o sobě samém pomáhal budovat. A také posilovat během skoro deseti let, které nestrávil tak docela na odpočinku, jak původně sliboval.

Joseph Ratzinger se narodil na prahu Velikonoc, na Bílou sobotu 1927. Zemřel na Silvestra 2022, na prahu nového roku. V obou případech jakoby v očekávání něčeho nového. I když byl symbolicky prvním „twitterovým“, a v tomto smyslu „moderním“ papežem, přinejmenším jednou nohou zůstával pořád spíše „ve světě starém“. Svědčí o tom i jeho někdejší povolení slavit takzvanou tridentskou, tedy předkoncilní liturgii, což způsobilo v církvi víc škody než užitku — a jeho nástupce musel tuto praxi několik let poté omezit, aby zabránil církevnímu partikularismu a sektářství.

Benediktova hluboká a v dobrém slova smyslu až dětsky upřímná víra může být pro věřící křesťany a křesťanky velkým vzorem. Jeho cenné teologické dílo bude jistě inspirací pro mnohé další generace akademiků a akademiček. Církvi samotné však bezpochyby prospěje, pokud jeho obranářský postoj vůči „světu tam venku“ jednou provždy opustí. František a jeho skoro již dekádu trvající pontifikát jsou jistou opatrnou nadějí na změnu v tomto duchu.