„Odepírání vstupu migrantům je skandální. Je to skutečně zločinné. Kvůli němu nám umírají před očima. Středozemní moře je tak nyní největším světovým hřbitovem,“ řekl papež 9. října na Svatopetrském náměstí v kázání při mši, ve které byl svatořečen Giovanni Battista Scalabrini (1839—1905) označovaný jako apoštol migrantů. Scalabrini se věnoval Italům, kteří odcházeli před hladomorem.

Region, v němž sloužil, tehdy opustilo jedenáct procent obyvatel. František měl na mysli aktuální opačný směr migrace směřující především ze severní Afriky do Itálie a dalších evropských zemí s pobřežím Středozemního moře.

Jeho radikální výpověď se stala aktuální v souvislosti s výsledky nedělních předčasných parlamentních voleb v Itálii, na jejichž základě se pravděpodobně předsedkyní vlády stane Giorgia Meloniová. Její strana Bratři Itálie v předchozích volbách roku 2018 získala ještě jen čtyři procenta, ale letos se už vyšplhala na šestadvacet procent hlasů. Je nejsilněji zastoupenou stranou v italské sněmovně.

I když její strana historicky navazuje na korporativistické Italské sociální hnutí, Meloniová odmítá, že by byla fašistkou a své uskupení přirovnává k britským konzervativcům a americkým republikánům. Jednou z vyhlášených aspirací „ocelové ženy“, jak přepokládanou příští premiérku označují média, je zpřísnění migrační politiky.

Její politický spojenec a možný člen nadcházející vlády Matteo Salvini, vůdce Ligy Severu se v minulosti pochvalně vyjadřoval o Vladimíru Putinovi a nechal se dokonce vyfotografovat v tričku s Putinovou tváří. Dnes podporuje migraci z Ukrajiny, která se však Itálie dotýká méně než zemí střední Evropy.

Přísná migrační politika by mohla vypadat tak, že by člunům s migranty byla odepřena možnost přistání u italských břehů. Návrat těchto lidí do Afriky by přitom nemusel být možný. Mnoho jich přitom už ve vlnách zahynulo. Vloni přesáhl počet zaznamenaných úmrtí tisíc.

Nejkratší vzdálenost od severního břehu v Tunisku a Libyi na italský ostrov Lampedusa činí 140 km. Organizace spojených národů označila migraci přes Středomoří za nejsmrtelnější cestu ze všech. Ale co by čekalo na uprchlíky, kterým by se podařilo vrátit se přes moře? Zničené domovy, válečné události a vězení.

Možné přitom je, že budoucí nepřátelství italských úřadů k uprchlíkům z Afriky, které bývá hodnoceno jako fašizující, nedosahuje ani úroveň dlouhodobé protimigrační politiky prakticky celého českého politického spektra, včetně stran vnímaných jako progresivní a liberální. Neležíme sice blízko afrických břehů, ale nějací zájemci o usídlení nebo aspoň průchod naším územím se vyskytují.

Tolerance českých úřadů vůči nim není přísná, ale je nulová. A poslední volby do obou komor sněmovny a do zastupitelstev na tom nic nezměnily.

Nedávné přijetí stovek tisíc uprchlíků z Ukrajiny ukazuje, že Česká republika má podobně jako jiné evropské země kapacity migraci zvládnout. Odpor k migrantům z Afriky bývá odůvodňován nábožensky.

To může v českém sekulárním prostředí působit podivně. Kupodivu se však významné zdejší politické síly podobné vítězům italských voleb dovolávají tradičních křesťanských hodnot.

Faktickým motivem odporu i té části pravice a takzvané konzervativní levice, která by se nehlásila k fašismu, je nepřiznaný rasismus. Nejde v něm o stále dokola připomínanou barvu kůže, jako spíš o jiný životní styl. Tedy o neochotu přijmout potřebné pro jejich odlišnost.

Argument uváděný lidovci na jejich oficiální webové prezentaci, že je třeba rozlišovat mezi ekonomickými migranty a válečnými uprchlíky, zní racionálně. Uprchlíkům je prý sice třeba pomoct, jak nás k tomu zavazují české i mezinárodní právní normy, ale oni prý o naši pomoc nestojí.

Je otázkou, můžeme-li motivaci migrace spolehlivě poznat. Protože o ní nevíme, vychází z toho jako řešení totální odmítnutí příchozích.

Katolická církev k tématu přistupuje dlouhodobě zcela odlišně. Již papež Pius XII. v roce 1951 založil Katolickou komisi pro migraci, která má za cíl chránit migranty a sloužit jim nezávisle na jejich víře, rase, etnickém původu či národnosti, ať již se jedná o uprchlíky, žadatele o azyl, vnitřní běžence anebo oběti obchodu s lidmi.

Na to navazuje papež František svou jednoznačnou podporou vstřícnosti bohaté západní civilizace k lidem, kteří tu hledají útočiště. Humánní principy vlastní i křesťanství zahrnují pohostinnost. Takové hodnoty si zaslouží ochranu.

Rozpor křesťanství, jak ho hájí papež František, s obhájci křesťanských hodnot pravděpodobně vyjadřuje rozdíl mezi náboženstvím jako oporou duševní lenosti na jedné straně jedné a smyslem a duchem evangelia, radostné zvěsti o člověku na straně druhé. Půjde o to, co církev ve své faktické přítomnosti udělá s tím, co papež nazval nevětším hřbitovem.

Bude-li ji to lhostejné, nebo postaví-li se na stranu svého zakladatele a své hlavy, jež hájí život. Ba sám se nazval cestou, pravdou a životem.