Komentář I. Štampacha se zdá obsahovat jistý protimluv. Na jedné straně je citována výzva místopředsedy České biskupské konference Jana Vokála "k odpovědnému a uvážlivému přístupu. Volebního práva by podle jeho slov měli římští katolíci využít k volbě toho z kandidátů, o němž jsou přesvědčeni, že má blíže k duchu Pravdy, pokoje a smíření"; na straně druhé ale taktéž řečeno, že "volební preference laiků, mužů i žen, jáhnů, kněží a biskupů se orientují podle jejich vlastního soukromého mínění".

Tak tedy, podle čeho se vlastně v občanském a politickém životě má orientovat bohabojný křesťan - podle (Boží) Pravdy, anebo ale podle svých vlastních, ryze osobních libůstek, preferencí a předpojatostí?...

Tato otázka není v žádném případě pouze akademická; nýbrž rozevírá se v ní zcela zásadní problém celého modelu liberální demokracie. Stojí tu proti sobě dvě hodnoty, které jsou - v bezprostřední linii - zcela nekompatibilní. Buďto má být ústřední hodnotou samotná Pravda - anebo ale soukromá libovůle každého jednotlivce.

Jak tento protiklad řeší samotná liberální demokracie, je zjevné: ona samotnou otázku po Pravdě (jakožto univerzálně platné, a tedy i všeobecně závazné) instanci paušálně odmítá a zavrhuje, jakožto prý nepřípustnou a hegemonistickou. Ovšem - jmenovitě v daném případě věřících se ukazuje, že otázku po (objektivně jsoucí a univerzálně platné) pravdě není možno ze života společnosti zcela eliminovat. Totiž - je to možné mocenským příkazem (a liberalistická ústava je takovýmto mocenským příkazem stejně tak, jako kterákoli jiná mocenská norma nakazující obyvatelstvu, co smí a co nesmí činit); ale není ji možno zcela vytěsnit ze samotného společenského žití.

Ještě jednou tedy: má se člověk (a to nejen věřící!) orientovat jak v občanském, tak i ve vlastním životě podle toho, co je pravdivé - anebo ale podle toho, co jemu samotnému konvenuje, v jeho ryze nahodilém osobnostním uspořádání, v jeho nahodilých preferencích a averzích?...

Samozřejmě, apologet liberalistického státního uspořádání okamžitě vystřelí svůj protiargument: "A podle čeho je možné poznat, kde leží tato - údajná - objektivní pravda!?"

Nuže, tuto skepticko-relativistickou otázku "Co je pravda?" svého času vyslovil už římský místodržící Pilátus; a do dějin tímto počinem vstoupil jako značně negativně vnímaná postava. Už tehdy se ukázalo, že tuto otázku po pravdě/Pravdě je sice možno umlčet mocensky, ale že ona se nicméně v samotném běhu a proudu života bude vynořovat znovu a znovu. Natrvalo ji nelze umlčet ani popravou na kříži, ale ani bezbřehým relativismem liberalisticky pojatých ústav novodobého státu.

Nicméně, ona položená otázka bezpochyby má svou závažnost: jakým způsobem lze poznat pravdu? Takovou pravdu, která by i běžnému občanu mohla poskytnout dostatečně (mravně) odůvodněnou orientaci v jeho osobních, ale i společenských a politických rozhodováních?

Ve své "Etice" Aristoteles dovozoval, že schopnost mravného jednání je podmíněna nejen pouze osobním nastavením (habitem) dotyčné osoby, nýbrž dalším - konstitutivním! - momentem je i rozum; schopnost člověka posoudit, zvážit danou situaci ve všech jejích aspektech, v celém jejím kontextu.

A zřejmě něco dost podobného měl na mysli i Václav Bělohradský ve svém eseji "Proti Evropě filosofů", kde - i když se zásadně staví proti nadvládě těch či oněch ideologicky zdogmatizovaných Pravd - nakonec píše, že "rozum se má stát soudcem mezi lidmi".

Odvažme se tedy závěrem vyslovit tézi:

- není tomu tak, že by nebylo možno v dostatečné míře objevit (jak teoretickou tak i mravní) pravdu; snad nikoli Pravdu absolutní, ale přinejmenším pravdu dané situace, daného okamžiku

- k tomuto rozpoznání (situační, kontextuální) pravdy je zapotřebí dvou klíčových komponent:

- mravně poctivého, ryzího osobního nastavení (habitu) daného jedince

- zároveň ale i zralého intelektuálního výkonu, který danému jedinci umožní zhodnotit střízlivě a objektivně danou situaci, vzhledem ke všem jejím aspektům a souvislostem.