↗

Nastupující pražský arcibiskup Jan Graubner je pro některé příslibem změn v katolické církvi. I při dobré vůli nelze od jeho působení očekávat velké změny. Příčiny krize důvěry v církev jsou hlubší a dosavadní Graubnerovo působení neskýtá naděje, že by je chtěl řešit. Foto David Sedlecký, WmC

Od Jana Graubnera jako nového pražského arcibiskupa, který bude oficiálně nastolen 2. července, se očekávají změny v postojích Církve římskokatolické v České republice, včetně jejího vztahu k občanské společnosti.

Něco skutečně nového lze očekávat zejména z jeho pozice předsedy České biskupské konference. Ta reprezentuje církev vůči jiným církvím a vůči sekulární oblasti včetně státu. Jedná se o uskupení složené ze všech sídelních a pomocných biskupů v České republice. Spolu s exarchou Církve řeckokatolické hlasováním rozhoduje o společných tématech, která přesahují úkoly jednotlivých biskupů. Předseda nastoluje témata a jménem České biskupské konference jedná.

Přesun Graubnerova sídla z Olomouce do Prahy může jeho pozici posílit jen fyzickou blízkostí k centru rozhodování. Umístění arcibiskupského paláce do bezprostřední blízkosti Pražského hradu a nedaleko obou komor parlamentu a vlády je dnes významné spíše již jen symbolicky. O novém arcibiskupovi se však dá podle dosavadní zkušenosti předpokládat, že nebude tak častým účastníkem čistě státních akcí, jako například prezidentského jmenování generálů a různých armádních parád.

Graubner předsedá České biskupské konferenci od roku 2020. Zásadní změny v její koncepci nenastaly. Česká biskupská konference pod jeho vedením se vyslovila nesouhlasně ke kauzám navržení Hany Lipovské do Rady České televize a zaměstnání Josefa Nerušila na pražském arcibiskupství.

Oba byli spojeni s extremistickými politickými subjekty. Dukova blízkost klausovskému dědictví, a dokonce i Okamurově Svobodě a přímé demokracii bude vystřídána vazbou na vládní lidovce. Je to však důvod naděje?