Otázka sexuálního zneužívání v církvi patří v současnosti k těm nejbolestivějším. Má-li být církev důvěryhodná pro ty, kteří v ní žijí, i pro ty, kteří by s ní rádi spojili svoji nalezenou víru, musí se snažit být v nejednoduchém světě místem bezpečí, v hlubším ohledu pak skutečným domovem.

Dvoutisíciletá tradice teologického vývoje nabízí k tomu, jak se postavit k tématům, která jsou podceňovaná či tabuizovaná, řadu směrovek. Ať už si o církvi — mluvím teď o své církvi, římskokatolické — myslíte cokoliv, je to právě ona, na jejíž půdě se nejen tvořily dějiny Evropy a světa, ale kde se také odjakživa diskutovaly nejožehavější otázky. Církev, která sebe deklaruje jako Kristovu nevěstu, jež uchovává Bohem svěřené dary, a zvláště pak kérygma čili hlásání Kristova vykupitelského příběhu, není vyňata z vývoje a pokroku společnosti, kultury a civilizace, v níž žije.

Otázky poslušnosti, podřízenosti a vztahů chápeme dnes v jiných konotacích než naši rodiče a předkové. Možná i kvůli téměř půl století dvojí tyranie, nacistické a komunistické, jsme náchylnější uzavírat se sami do sebe, proti jiným, a důležité věci řešit v uzavřeném prostředí nebo je prostě podle hesla „Nehas, co tě nepálí“ nechat být. Církve, které měly těsně po roce 1989 obrovskou podporu obyvatelstva, dnes zápasí s velkým úbytkem věřících, a jsou také kvůli některým představitelům kléru a laiků nepopulární a nedůvěryhodné jako nikdy dříve.

Problematiku násilí v nejširším smyslu, to jest rape-culture, násilí tělesné, sexuální, násilí na ženách, dětech, seniorech, násilí v rodinách, ve škole, v zaměstnání, násilí založené na neplnoprávném zacházení, otrocké práci, špatném ohodnocení, násilí duchovní a duševní, násilí vyplývající z toxické maskulinity a zvrácené spirituality, to všechno zná nejen sekulární společnost, ale i církev.

Církev žen

Dnešní církev, jak správně připomíná papež František, mnozí biskupové a teologové, je více než dřív církví žen, které tvoří většinu aktivních věřících podílejících se na životě daných obcí. Ženy přesto v církvi na rovině služby a výkonné moci hrají okrajovou či spíše jen kosmetickou roli. Až na naprosté výjimky nejsou rovnocennými partnery v rozhodovacích procesech a ověříte-li si procento žen zastoupených ve vedení teologických škol a ostatních vzdělávacích, kulturních či církevně-pomáhajících institucí, ani na úrovni teologické na tom nejsou lépe.

Podíváte-li se, jakými fázemi v církvi žena od svého dětství, dospívání, dospělosti až po třetí věk prochází, uvědomíte si, že ačkoliv je v církvi početně nejzastoupenější a někde tvoří fakticky celek farního společenství, bývá ke službě a správě farnosti (i například jen v ekonomických, stavebních či renovačních úkolech) přizvána výjimečně. Tolerovaných způsobů, jimiž se má žena v církvi realizovat, není mnoho: má mít manžela, rodinu, děti nebo žít zasvěceným životem v některém z řeholních společenství. Být single nebo žít v některém z alternativních vztahů je komplikované, a navíc to přináší řadu problémů a církevně-právních překážek.

Oficiální pravidlo uvádí, že v církvi a teologické oblasti vůbec se kariéra nedělá. To je však prostou evidencí ověřitelné jako nepravdivé — kariéra se v církvi pěstuje stejně jako kdekoli jinde. Honba za ní je pak v mužském podání tak jako v sekulárním prostředí lemována obětmi, které stály v cestě — a nechtěly uhnout. Žen, které by mohly z titulu svého vzdělání a schopností zastávat v církvi důležité pozice, se ale toto netýká. Až na několik izolovaných výjimek je úděl ženy v církvi jiný.

Obvyklá pasivní role ženy v církvi podporuje modely vztahů a chování, které ji chápou jako — duchovně — méněcennou, druhořadou, biologicky i v Božích úradcích determinovanou jako rodičku dětí a manželku, ne o moc víc. Ač je tento pasivní model kritizován mnoha křesťany, kleriky i laiky, ať se vůči němu staví kriticky některé oficiální dokumenty církve, je postavení ženy — kterou církev v osobě Boží matky Panny Marie postavila na oltář — bolestné.

Církev, která se nejpozději po Druhém vatikánském koncilu postavila za demokracii, chartu lidských práv a za sociální změny ve společnosti (pro nás je důležité, že tak učinila i prostřednictvím největších osobností českého křesťanského exilu), není s to odvážně promyslet roli ženy, lépe řečeno: z nejširších teologických hledisek hodnotu lidství realizovaného Bohem v ženě. Také proto, domnívám se, se dnes a denně setkáváme s případy mnoha forem násilí páchaného na ženách, které je navíc paradoxně považováno za vyvolení ke kříži a utrpení, jímž si Bůh člověka připravuje a očišťuje pro věčnost.

Utrpení je spojováno s určitou mírou vděčnosti, že „jsem mohl trpět“, a být tak podobný svému Mistru. Že jsou tyto stále rozšířené představy teologicky defektní, netřeba zdůrazňovat. Jen zlomek žen se v sekulárním a církevním prostředí odhodlá — často po mnoha letech — svěřit s tím, že byly sexuálně obtěžovány (duchovním, učitelem, manželem, členem farnosti) nebo že se v konkrétním církevním společenství cítí méněcenné. Chápu, jak velkou frustraci musí ženy v tomto ohledu prožívat.

Je navíc nepravděpodobné, jak ukazují zkušenosti ze zahraničí, zvláště pak ze Spojených států, že by se oběti obracely na linku pomoci zřízenou k tomuto účelu církví hromadně a dobrovolně. Jde o vážné neporozumění duševnímu a duchovnímu stavu poškozeného a poníženého člověka, který může své problémy v instituci, na jejíž půdě byl zneužíván, řešit jen obtížně. Bytostná potřeba uzdravit to, co bylo v často brachiálním, duchovně podbarveném násilí, zraněno, vede některé oběti naštěstí do ordinací psychologů, psychoterapeutů, sexuologů a psychiatrů, častěji ve větších městech, méně pak v malých obcích, kde tato služba nebývá dostupná.

Někteří z terapeutů jsou sami křesťanského vyznání, a tak dovedou — za pomoci a přispění duchovní péče kněží a laiků — pomáhat obětem v širším záběru. Přesto nejsou schopni vyléčit stávající prostředí, v němž se násilí děje, ani obecně rozšířené vědomí, že si žena za násilí na ní páchané může zčásti nebo úplně sama.

Vystoupení těch, kteří sexuální násilí zažili (u nás např. Jiří Kylar nebo Jiřina Kočí), vzbudilo — alespoň u mých přátel a kolegů — nebývalý zájem a ochotu pomoci. Jinde, a zde rovněž vycházím ze své osobní zkušenosti, jsou oběti násilí a ti, kteří se jim snaží pomoci, vytlačováni na okraj společenství. Jsme stále vychováváni o věcech spíš mlčet než o nich vést veřejný dialog.

Papež František vyhlásil nulovou toleranci vůči sexuálnímu násilí v církvi. Mnohokrát se jako nejvyšší pastýř omluvil za utrpení a bolest způsobené v minulosti, mnohokrát jménem církve prosil oběti a pozůstalé o odpuštění, opakovaně vyjádřil podporu všem, kteří se tímto fenoménem v církvi prakticky zabývají. Realizace papežových apelů je pochopitelně jiná v různých částech světa.

V České republice naráží papežova slova na obecně vyšší společenskou toleranci vůči násilí, na lhostejnost k nejpotřebnějším i na stále zakrnělou demokracii, v níž žena stále musí bojovat za narovnání práv příležitostí. Dobrá vůle některých biskupů a pověřených duchovních a laiků naráží na značnou míru tabuizace a z ní plynoucí sekundární viktimizaci obětí. Konzervativní pojetí sexuální etiky zapříčiňuje navíc negativní až patologický postoj k tělu.

Není se co divit, že i na půdě církví najdeme bolavé mezilidské a partnerské vztahy a že příčinám těchto poničených vztahů lidé mimo církev jen obtížně rozumějí. Vyznávají-li křesťané Boha, který je láska, proč jsou i jejich vztahy postiženy kulturou násilí?

Fascinace utrpením, bolestí a smrtí je stále přítomna jak u některých komunit, tak ve spiritualitě jednotlivců. Možná i tady je pramen osudového nepochopení jádra křesťanské antropologie a zvláště toho, kým má člověk jako obraz a podoba Boží být.

Tam, kde je duchovní (jáhen, kněz, biskup, řeholník) chápán jako jakýsi „jiný živočišný druh“, resp. člověk s až nadpřirozenými duchovními vlastnostmi, vzděláním, poznáním, schopnostmi a vyvolením, trvá napětí mezi svátostným kněžstvím, jež vykonává člověk u oltáře a v dalších úkolech, a mezi univerzálním kněžstvím každého pokřtěného, jehož teologický dosah, jak mnohokrát připomínal teolog Hans Küng, není brán v potaz tak, jak o něm hovoří Bible, staří církevní otcové a také Druhý vatikánský koncil.

Kněží a laikové

Napětí mezi klérem a laiky je citelnější tam, kde se jedná o ženu. Kněz katolické tradice musí až na výjimky žít celibátním životem. Svoji sexuální energii má v ideálním případě přetavit do služby společenství, které se mu tak stává nikoliv symbolickou, ale skutečnou rodinou.

Že je to obtížné, věděly duchovní autority mé církve od počátků. Celibát se tak stal po velkých bojích součástí duchovně-právního rozměru kněžství až někdy v 11. či 12. století a nepřestal být neuralgickým bodem dodnes.

Ve východních církvích se kněžství pro ženaté muže udrželo a celibát pro povolání ke službě nepovažuje za podstatný ani většina reformovaných církví. I v těchto církvích, jejichž pastorové a pastorky žijí v manželství a v mnohopočetných rodinách, však zaznamenáváme případy sexuálně motivovaného násilí. To podporuje úvahy o tom, že spouštěčem sexuálního násilí vůči bezbranným celibát apriori není.

Nemůžeme nikoho, od papežů přes biskupy a velké teology západní a východní kultury podezírat, že by o tomto napětí mezi klerickou a světskou formou křesťanského života nevěděli. Přesto je dodnes duchovní považován za toho, kdo v síle církevní tradice může dát odpovědi na všechny otázky, které nás, křesťany, trápí. Ať už jde o modlitbu, duchovní četbu, svátosti, poezii, umění, morálku, architekturu či vědu i dnes je v některých částech světa očekáváno, že na tyto otázky umí nejlépe odpovědět křesťanský profesionál zasvěceného života, jehož na jeho cestě nebrzdí pozemské závazky, např. starosti o živobytí, rodinu a společnost, a skutečnosti týkající se lidského těla (vášně, emoce, city).

Je-li kněz opravdu chápán jako ten, kdo je zásadně — na rovině přirozené i nadpřirozené (ontologické) — svým svěcením, povoláním a životem odlišný od druhých (ontologická superiorita), a jako ten, kdo má k Bohu skrze své dary a charismata blíž, není divu, že je stále mnoho lidí, kteří jsou postavou „magického muže“ (jehož znají náboženství napříč dějinami) doslova přitahováni.

Pro kněze, který chápe své kněžství jako služebné a který se nechce odlišovat od druhých, není vždy snadné o své „normálnosti“ přesvědčit ty, kteří si do něj projektují své, leckdy fantastické a neuskutečnitelné představy, sny a touhy. Je-li někdo fascinován osobou Božího služebníka, u něhož hledá pomoc, útěchu a spolu-nesení svého kříže, stává se, že je tato důvěra zneužita.

Je vskutku srdce drásající, že mezi oběti patří právě děti a ženy. V duchovním ohledu dochází z titulu křesťanské lásky k bližnímu k větší účasti duchovního na problémech laického života, než jak to známe u pomáhajících profesí. Kněz — ovšem ani laik ne — si nemůže, tak jako psychoterapeut či psychiatr, vytvářet profesionální distanci od svého „klienta“ či „pacienta“.

V síle Ducha svatého a darů, které jako kněz má, je jeho účast na utrpení a bolesti člověka z principu hlubší a niternější. Nejde tu proto o vztah „lékař — pacient“, nýbrž o vztah dvou lidí, které Bůh podivuhodným způsobem propojil. Jeden pomáhá druhému, přičemž oba jsou tímto setkáním a pomocí proměňováni a utvářeni.

Není to sice jednoduché, ale je uskutečnitelné, aby si oba, například při duchovním vedení, svátosti smíření či společné modlitbě, zachovali svoji identitu a tvář. Praktické modely duchovního doprovázení a setkávání by měli načrtnout pastorální teologové ve spolupráci s lidmi z psychologických oborů a klinické praxe.

V případě, že kněz nechápe hodnotu a smysl svého kněžství a roli, kterou v dějinách spásy a v církvi má, správně, může se velmi snadno stát predátorem, jenž využívá slabosti a otevřenosti člověka, který mu na úrovni zpovědního tajemství svěřuje nejhlubší záhyby svého života. V posledku nesejde na tom, zda kněz, evangelický pastor, farář, farářka, ale třeba také učitel nebo lékař, sexuálně zneužijí druhého v důsledku své vážné sexuální a psychické poruchy, nebo zda druhému ubližují ve své duchovní slabosti, nevyrovnanosti, samotě, kvůli vlastním špatným zkušenostem, kvůli rodinné anamnéze, v níž se nikdy nenaučili žít rovnocenné, svobodné, vzájemné obohacující a láskyplné vztahy.

Každé zneužití je strašné, ponižující a pro mnoho obětí doživotně devastující. Zastupuje-li duchovní Boha a předně jeho lásku a milosrdenství, bývají zranění, která působí, fatální. To však platí i pro laiky, kteří se dopouštějí některé z forem násilí na půdě církve či sekulární společnosti, nejčastěji však doma vůči svým blízkým. Svědectví o systematickém i izolovaném zneužívání se postupně shromažďují z celého světa.

Mluvit a kázat o Bohu a zároveň se vůči druhému chovat bestiálně, je v takovém rozporu s jádrem Kristova vykupitelského díla, v jakém jen může být. Oficiální církevní instrukce se zaměřují na přítomný a budoucí lepší výběr kandidátů kněžství, na jejich duchovní a duševní zralost, vzdělání a praxi pod vedením zkušeného pastoračního pracovníka a hlavně — uprostřed běžného lidského společenství.

I při nulové toleranci k sexuálnímu násilí se však přistupuje k demokratizaci církevního prostředí, kde slovem demokratizace míním zapojení laiků do všedního života farnosti, diecéze a jejích institucí a vytvoření transparentního, otevřeného církevního prostředí, jen velmi pomalu, někde dokonce vůbec. Připomeňme si, že zatímco lidé směřující k nějaké službě v církvi procházejí alespoň nějakým výběrem, laici, tvořící většinu církve, žádným výběrem neprocházejí, a téměř nikdy nebývají pod drobnohledem druhých.

Je nepravděpodobné, aby se v zemích s konzervativní tradicí, v níž se řada exponovaných laiků i duchovních hlásí k době předkoncilní a před-demokratické, situace zásadně zlepšila v řádu let či desítek let. Východiskem by bylo širší vzdělávání laiků, katecheze a vytváření živých společenství, v nichž by se nikdo necítil sám a mohl by svobodně pozvednout svůj hlas. Je třeba si ale uvědomit, že i v případě sexuálního zneužívání v církvi se tohoto jednání dopouští naprostá menšina lidí v duchovenském povolání.

Domnívám se — a odezírám tu i z mnoha jiných skutečností — že prostředí, v němž existuje dvojkolejné křesťanství pro laiky a duchovní (v jejich případě dále dělené na nižší a vyšší klérus), nevytváří a neudržují při životě kněží, řeholníci či řeholnice, biskupové, arcibiskupové a kardinálové, nýbrž laici, kterým toto rozdělení na „dva druhy“ křesťanů z rozličných důvodů vyhovuje. Ve své zkušenosti vidím, že zlehčování sexuálního násilí a obecně násilí nepadá na vrub mých přátel v duchovenské službě, ale naopak — na vrub laiků.

Jsou to tedy převážně laičtí křesťané, kteří udržují a živí prostředí, jež je odlišné od prostředí sekulárního a v němž platí jiná pravidla, jiné vztahy, jiná logika a téměř nulová kontrola. V tomto ohledu je postavení obětí o to složitější, neboť v ideálním případě by se jakákoliv komunita či rodina postavila za oběť a zároveň by byla aktivní v dožadování se transparentního prostředí, v němž tvoří většinu.

Nadto církev pro sebe přirozeně vyžaduje širokou autonomii a svobodu, a odedávna těžce nese, je-li spoluřízena nebo kontrolována kýmkoliv z venku. Zkušenosti církví z totalitních režimů nám o tom podávají tisíceré důkazy a svědectví.

Existuje nějaké řešení? Setrvačnost stávajícího způsobu života a rozhodování v církvi je taková, že i jen stěží postřehnutelné změny poznají až lidé druhé či třetí generace.

Papež František mnohokrát připustil, že i jeho revoluční myšlenky a konkrétní kroky narážejí na masivní odpor, a jsou tak realizovány jen z malé části. V mužsky orientované církvi budou nabízená řešení pro oběti i pozůstalé přijímány s rozpaky a spíš vůbec. Řešit danou situaci výhradně po právní stránce, jak to známe ze Spojených států amerických, včetně odškodnění oběti a povinného vytvoření fondů pro budoucnost, je ve středoevropské kulturně-právní tradici proveditelné jen stěží.

Řešení by mohlo být dvojí:

1. v každé diecézi (zhruba velikosti kraje), resp. vikariátu (menší územní jednotka velikosti okresu) vytvořit pomocnou nezávislou pracovní skupinu sestávající z odborníků z řady specializací, kteří by se nahlášenými případy zabývali a byli obětem nápomocní všemi prostředky;
2. vytvoření jakéhosi nového řeholního společenství, v němž by se laici — ženy a muži — a duchovní (všichni pak s aktualizovaným odborným vzděláním a hlavně praxí) věnovali všem formám nerovnosti, násilí a sporům, které se v křesťanském společenství objevují.

Tento duchovní rozměr pomoci by nebyl bezúčelný, neboť uzdravovat u obětí, pachatelů i svědků násilí je třeba jak duševní, tak duchovní úroveň lidské bytosti. Nezapomeňme, že Ježíš vyzývá své učedníky i nás, abychom se navíc vedle lásky k bližnímu snažili milovat i své nepřátele. Napospas proto nemohou být nechány ani oběti, ani ti, kteří se proti nim provinili.

Než však vůbec nastane alespoň počáteční narovnání poměrů, měli bychom všem, kteří byli jakkoliv zraněni ve svém lidství, nabídnout pomoc, a to jak z titulu své odbornosti, ale hlavně z titulu blíženecké lásky, a proto, že žít vedle sebe jako anonymní křesťané nevytváří církev, ale jen další z pseudo-duchovních společenství a sekt. Církev tu bude, jak věřím, do konce časů. Je pravděpodobné, že bude za tisíce let vypadat úplně jinak než dnes a že její návrat ke kořenům a tradici pomůže vyléčit ne snad všechny, ale mnohé její bolesti.

Do té doby je třeba dělat všechno proto, aby se v církvi — kostele — nikdo necítil jako člověk druhého řádu, jako pouhý návštěvník, nebo dokonce cizinec. Pěstování rovnocenných a láskyplných vztahů, o kterém v Písmu hovoří Ježíš, nám může pomoci proměnit kulturu skrývání v kulturu otevřenosti a dialogu.