Otázka sexuálního zneužívání v církvi patří v současnosti k těm nejbolestivějším. Má-li být církev důvěryhodná pro ty, kteří v ní žijí, i pro ty, kteří by s ní rádi spojili svoji nalezenou víru, musí se snažit být v nejednoduchém světě místem bezpečí, v hlubším ohledu pak skutečným domovem.

Dvoutisíciletá tradice teologického vývoje nabízí k tomu, jak se postavit k tématům, která jsou podceňovaná či tabuizovaná, řadu směrovek. Ať už si o církvi — mluvím teď o své církvi, římskokatolické — myslíte cokoliv, je to právě ona, na jejíž půdě se nejen tvořily dějiny Evropy a světa, ale kde se také odjakživa diskutovaly nejožehavější otázky. Církev, která sebe deklaruje jako Kristovu nevěstu, jež uchovává Bohem svěřené dary, a zvláště pak kérygma čili hlásání Kristova vykupitelského příběhu, není vyňata z vývoje a pokroku společnosti, kultury a civilizace, v níž žije.

Otázky poslušnosti, podřízenosti a vztahů chápeme dnes v jiných konotacích než naši rodiče a předkové. Možná i kvůli téměř půl století dvojí tyranie, nacistické a komunistické, jsme náchylnější uzavírat se sami do sebe, proti jiným, a důležité věci řešit v uzavřeném prostředí nebo je prostě podle hesla „Nehas, co tě nepálí“ nechat být. Církve, které měly těsně po roce 1989 obrovskou podporu obyvatelstva, dnes zápasí s velkým úbytkem věřících, a jsou také kvůli některým představitelům kléru a laiků nepopulární a nedůvěryhodné jako nikdy dříve.

Problematiku násilí v nejširším smyslu, to jest rape-culture, násilí tělesné, sexuální, násilí na ženách, dětech, seniorech, násilí v rodinách, ve škole, v zaměstnání, násilí založené na neplnoprávném zacházení, otrocké práci, špatném ohodnocení, násilí duchovní a duševní, násilí vyplývající z toxické maskulinity a zvrácené spirituality, to všechno zná nejen sekulární společnost, ale i církev.

Církev žen

Dnešní církev, jak správně připomíná papež František, mnozí biskupové a teologové, je více než dřív církví žen, které tvoří většinu aktivních věřících podílejících se na životě daných obcí. Ženy přesto v církvi na rovině služby a výkonné moci hrají okrajovou či spíše jen kosmetickou roli. Až na naprosté výjimky nejsou rovnocennými partnery v rozhodovacích procesech a ověříte-li si procento žen zastoupených ve vedení teologických škol a ostatních vzdělávacích, kulturních či církevně-pomáhajících institucí, ani na úrovni teologické na tom nejsou lépe.

Podíváte-li se, jakými fázemi v církvi žena od svého dětství, dospívání, dospělosti až po třetí věk prochází, uvědomíte si, že ačkoliv je v církvi početně nejzastoupenější a někde tvoří fakticky celek farního společenství, bývá ke službě a správě farnosti (i například jen v ekonomických, stavebních či renovačních úkolech) přizvána výjimečně. Tolerovaných způsobů, jimiž se má žena v církvi realizovat, není mnoho: má mít manžela, rodinu, děti nebo žít zasvěceným životem v některém z řeholních společenství. Být single nebo žít v některém z alternativních vztahů je komplikované, a navíc to přináší řadu problémů a církevně-právních překážek.

Oficiální pravidlo uvádí, že v církvi a teologické oblasti vůbec se kariéra nedělá. To je však prostou evidencí ověřitelné jako nepravdivé — kariéra se v církvi pěstuje stejně jako kdekoli jinde. Honba za ní je pak v mužském podání tak jako v sekulárním prostředí lemována obětmi, které stály v cestě — a nechtěly uhnout. Žen, které by mohly z titulu svého vzdělání a schopností zastávat v církvi důležité pozice, se ale toto netýká. Až na několik izolovaných výjimek je úděl ženy v církvi jiný.

Obvyklá pasivní role ženy v církvi podporuje modely vztahů a chování, které ji chápou jako — duchovně — méněcennou, druhořadou, biologicky i v Božích úradcích determinovanou jako rodičku dětí a manželku, ne o moc víc. Ač je tento pasivní model kritizován mnoha křesťany, kleriky i laiky, ať se vůči němu staví kriticky některé oficiální dokumenty církve, je postavení ženy — kterou církev v osobě Boží matky Panny Marie postavila na oltář — bolestné.

Církev, která se nejpozději po Druhém vatikánském koncilu postavila za demokracii, chartu lidských práv a za sociální změny ve společnosti (pro nás je důležité, že tak učinila i prostřednictvím největších osobností českého křesťanského exilu), není s to odvážně promyslet roli ženy, lépe řečeno: z nejširších teologických hledisek hodnotu lidství realizovaného Bohem v ženě. Také proto, domnívám se, se dnes a denně setkáváme s případy mnoha forem násilí páchaného na ženách, které je navíc paradoxně považováno za vyvolení ke kříži a utrpení, jímž si Bůh člověka připravuje a očišťuje pro věčnost.

Utrpení je spojováno s určitou mírou vděčnosti, že „jsem mohl trpět“, a být tak podobný svému Mistru. Že jsou tyto stále rozšířené představy teologicky defektní, netřeba zdůrazňovat. Jen zlomek žen se v sekulárním a církevním prostředí odhodlá — často po mnoha letech — svěřit s tím, že byly sexuálně obtěžovány (duchovním, učitelem, manželem, členem farnosti) nebo že se v konkrétním církevním společenství cítí méněcenné. Chápu, jak velkou frustraci musí ženy v tomto ohledu prožívat.

Je navíc nepravděpodobné, jak ukazují zkušenosti ze zahraničí, zvláště pak ze Spojených států, že by se oběti obracely na linku pomoci zřízenou k tomuto účelu církví hromadně a dobrovolně. Jde o vážné neporozumění duševnímu a duchovnímu stavu poškozeného a poníženého člověka, který může své problémy v instituci, na jejíž půdě byl zneužíván, řešit jen obtížně. Bytostná potřeba uzdravit to, co bylo v často brachiálním, duchovně podbarveném násilí, zraněno, vede některé oběti naštěstí do ordinací psychologů, psychoterapeutů, sexuologů a psychiatrů, častěji ve větších městech, méně pak v malých obcích, kde tato služba nebývá dostupná.

Někteří z terapeutů jsou sami křesťanského vyznání, a tak dovedou — za pomoci a přispění duchovní péče kněží a laiků — pomáhat obětem v širším záběru. Přesto nejsou schopni vyléčit stávající prostředí, v němž se násilí děje, ani obecně rozšířené vědomí, že si žena za násilí na ní páchané může zčásti nebo úplně sama.