Noví kardinálové, jen vnitřní záležitost církve nebo šance pro všechny?

Ivan Štampach

Papež František reprezentuje pojetí církve coby služebné instituce. Z postoje, který v tisícileté organizaci nepůsobí nijak samozřejmě, plyne i jeho přístup k výběru nových kardinálů. K tomu ukazuje i ten poslední, jenž proběhl právě nyní.

Největší podíl kardinálů je stále z Evropy, v níž je nadále silně zastoupena Itálie. Procentuální zastoupení Evropanů ale klesá. Za stávajícího pontifikátu se dostalo pod polovinu kardinálského sboru. Nově jmenovaní kardinálové jsou z Itálie, Malty, Rwandy, USA, Filipín, Chile, Bruneie a Mexika. Biskupové z rozvojových zemí přitom mají spíše tendenci sledovat model církve shodný s papežem Františkem. Foto FB Fox News

V sobotu 28. listopadu proběhl ve Vatikánu ceremoniál, při kterém byli jmenováni noví kardinálové. Přesněji řečeno byli „kreováni“, tedy stvořeni. Takhle opravdu oficiální terminologie klade papeže do role Boha stvořitele. Toto tvoření kardinálů probíhá obvykle jednou ročně. Za dobu působení papeže Františka od března 2013 to byla sedmá kardinálská konzistoř s tímto programem.

Při obřadu obdrží každý nově jmenovaný kardinálský biret, čtyřrohou čepici v kardinálské jasně červené barvě a kardinálský prsten. Kandidát je jmenován do jedné z kardinálských hodností, je tedy kardinálem biskupem, těch je šest, kardinálem knězem, jichž je neomezený počet nebo kardinálem jáhnem, kterých je čtrnáct. Toto označení a případné úkoly, které z toho vyplývají, jsou víceméně ceremoniální. Například kardinál protojáhen z balkonu svatopetrské baziliky oznamuje zvolení nového papeže. Všichni kardinálové však, až na vzácné výjimky, mají biskupské svěcení.

Kolegium kardinálů tvoři cosi jako senát církve. Kuriální kardinálové sídlící v Římě se věnují agendám papežské administrativy, tedy Římské kurie. I kardinálové rozptýlení po všech světadílech se podílejí na správě církve. Jejich jmenování a vyslání do různých vrcholných funkcí by mělo být projevem papežovy koncepce.

Pokud jde o biskupy, jmenuje je pro latinskou, západní církev formálně sám papež, ale fakticky jen jmenovací dekret podepisuje. Jmenování připraví v prvním sledu apoštolský nuncius a následně pak především Kongregace pro biskupy. Protože biskupů je přes pět tisíc, je to pod papežovou rozlišovací schopností.

Do souvislosti s tím bychom si mohli dát už téměř tříleté přesluhování Dominika Duky na pražském stolci. Jeho rezignaci vzhledem k věku papež přijal v dubnu 2018. V kruzích, které se pokládají za obvykle dobře informované, se proslýchalo, že do konce listopadu bude oznámeno jmenování Jana Baxanta do Prahy a posun pražského pomocného biskupa Zdeňka Wasserbauera na litoměřický stolec. Ale listopad minul a zdá se, že očekávání i v tomto případě byla marná.

Ze jmenování kardinálů se dá vyčíst, jak se papeži daří prosazovat své pojetí. Nynější papež, jak je notoricky známo, změnil kurs. Prosazuje pojetí církve spíše chudé a sloužící. Sám byl stylem svého působení v Argentině součástí hnutí známého jako Pakt z katakomb.

Pakt uzavřeli biskupové z některých zemí na konci 2. vatikánského koncilu v roce 1965, a od té doby se obnovuje. Zúčastnění biskupové se zavazují žít jako obyčejní lidé kolem nich, pokud jde o bydlení, stravování a dopravu, zřekli se projevů bohatství a moci, nepoužívají zlaté biskupské insignie, nic osobně nevlastní, odmítají oslovení jako Eminence, Excelence, Monsignor. Neprivilegují bohaté. Místo tradiční charity rozvíjejí sociální práci a zasazují se o „nový společenský řád, který by odpovídal důstojnosti člověka jako Božího dítěte“.

Františkův výběr kardinálů by měl odpovídat této vizi. Vždy se mu to ale nedaří. Musí akceptovat už sloužící biskupy opačného pojetí, stoupence církevního triumfalismu, obhájce autoritativního modelu vlády. Několik takových sesadil z biskupských pozic nebo jim dokonce kardinálskou hodnost odebral, to ale musí být vždy zdůvodněno vážnými proviněními. V posledních dnech Řím zasáhl proti polskému kardinálovi Henrykovi Gulbinowiczovi, proto, že kryl zneužívání mladistvých a možná se ho sám dopouštěl. Deset dní po zveřejnění trestu kardinál zemřel.

V sobotu bylo jmenováno třináct kardinálů. Dva se ze zdravotních důvodů obřadu nemohli zúčastnit a kardinálské insignie jim jménem papeže předá někdo jiný. Po tomto jmenování je celkem sto dvacet osm kardinálů, kteří nedosáhli osmdesáti let věku, a mohou proto volit papeže, a tím ovlivnit další chod římské církve poté, co by František zemřel nebo odstoupil. Z nich sedmdesát tři, tedy nadpoloviční, ale nikoli dvoutřetinová většina potřebná pro zvolení papeže, je jmenována Františkem. Zbytek jmenovali dva předchozí pontifikové, Jan Pavel II. a Benedikt XVI., který roku 2010 jmenoval i Duku.

Pochopitelně, že tak brzy po zveřejnění nejsou o všech nových voličích papeže známy všechny detaily. Důležité však je, že sice stále nejvíce kardinálů je z Evropy, v níž je stále silně zastoupena Itálie, ale procentuální zastoupení Evropanů klesá. Za stávajícího pontifikátu se dostalo pod polovinu kardinálského sboru. Nově jmenovaní jsou z Itálie, Malty, Rwandy, USA, Filipín, Chile, Bruneie a Mexika. Biskupové z rozvojových zemí přitom mají spíše tendenci sledovat model církve shodný s papežem Františkem.

Nový americký kardinál, Wilton D. Gregory, první Arfroameričan v kardinálské hodnosti a arcibiskup ve Washingtonu D. C., v červnu ostře kritizoval Donalda Trumpa, který se v době protirasistických demonstrací chtěl nechat vyfotografovat s biblí v ruce před tamní katedrálou episkopální (tedy anglikánské) církve, a policie proto vyklidila prostor s použitím gumových projektilů a slzného plynu. Protestoval tehdy společně s biskupkou, která v katedrále poblíž Bílého domu slouží. Američtí katoličtí konzervativci jej za to odsoudili. V posledních dnech Gregory podpořil nově zvoleného prezidenta, katolíka Joea Bidena.

Prosazení křesťanského humanismu v prostoru římskokatolické církve není zdaleka samozřejmé. Papež sice nemůže být nikým souzen, je neomylný a má přímou pravomoc na kterémkoli místě, ale fakticky je odkázán na spolupráci aparátu Svatého stolce, souboru všemožných úřadů, rad a komisí, který má staletou kontinuitu a své věky ověřené cesty, jak prosazovat své pojetí a své mocenské zájmy i nezávisle na papežích, kteří se kolem něj střídají.

Uvidíme, co změna v kardinálském kolegiu přinese církvi nejen jako celku, ale i u nás. A jak se tento krok promítne do života sekulární společnosti.