22. července, v den památky významné ženské postavy z evangelií, takřečené apoštolky apoštolů, Marie z Magdaly, u nás jí říkáme Máří Magdalena, oznámilo sedm Francouzek, že se ucházejí o služby v římskokatolické církvi, které jsou dosud ženám uzavřeny. Oznámily svou kandidaturu na místa jáhnů, laického kazatele, kněze, biskupa a nuncia. Každá z žen apoštolské nunciatuře v Paříži předala své vyznání víry, název pozice, o kterou se uchází, a popis práce, kterou je schopná v církvi zastat.

Místo žen v Ježíšově okruhu, tak jak to čteme ve čtyřech evangeliích Nového zákona, bylo neobvyklé. Ježíš předznamenal svým jednáním se ženami rovnost pohlaví. V raných křesťanských společenstvích spíše gnostického zaměření měly podle některých dobových svědectví ženy stejnou pozici jako muži. Až definitivní vítězství konzervativního fideismu, autoritativního modelu církve, vedlo k tomu, že se vedení církve chopili postupně pouze muži. 

Významnou ženskou roli nebylo možno popřít, avšak v mužské církvi dostala spíše symbolickou roli. Maria, Ježíšova Matka, je v pozdějších liturgických textech Západu i Východu označována za neposkvrněnou, na nebe vzatou, ba za královnu nebes, matku Boha a za Spásu věrných. Má být nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější. Lze říct, že se stává ženskou tváří nebes kompenzující patriarchální pojetí Boha. Jenže na roli žen v církvi, zejména římskokatolické a pravoslavné to nic nemění.

V dějinách křesťanství došlo postupně k posunu. Nejdříve v církvích navazujících na radikální reformaci, u unitářů, u kvakerů, u presbyteriánů a postupně dál se prosazuje rovnost mužů a žen a ženy se ujímají služby v církvích. Dnes už dokonce i v církvích, které jsou spíše katolického typu. Ženy ve službě biskupů a kněží mají nejen skandinávští luteráni, ale i některé anglikánské církve a zatím jen v kněžské a jáhenské službě starokatolíci, alternativní, řekněme poněkud liberálnější větev katolické tradice.

Z povolání, o která se ucházejí francouzské katoličky, pokud by se papeži Františkovi více dařilo prosazovat své pojetí, by některé mohly být svěřeny ženám už dnes. Určitě by mohly sloužit jako laické kazatelky. Funkce nuncia, tedy velvyslance Apoštolského stolce je sice podle dosavadní praxe propojena s pozicí biskupa či arcibiskupa, ale sama diplomatická role podle nynějších církevních zásad nevyžaduje nutně nějaký stupeň svátosti svěcení. 

Pokud jde o ženy, které se nabídly pro jáhenskou službu, je třeba poznamenat, že nedávno papež ustavil komisi odborníků, která má zkoumat, je-li možné udělovat jáhenské svěcení ženám. Zdá se totiž, že z dob rané církve jsou jáhenky doloženy. Jen někteří tvrdí, že nešlo o stupeň svěcení nýbrž pro označení činnosti. 

Dnešní jáhni mohou vést bohoslužbu, kázat, křtít, oddávat, pohřbívat, poskytovat pastorační, tedy řekněme, poradenskou péči. To vše by mohly konat jáhenky, pokud by komise a pak papež došli k závěru, že svěcení je možné. Je to však běh na dlouhou trať. Papeži Františkovi je 83 let a není jasné, bude-li jeho nástupce v tomto směru pokračovat.

O dvou vyšších stupních svěcení, presbyterském (kněžském) a biskupském, se v římské církvi má za to, že ho v principu nelze ženám poskytnout. Není to sice dogma, ale určitě je to závazná nauka, k níž se oficiálně musí přihlásit každý, kdo má vykonávat v církvi nějakou duchovenskou nebo akademickou činnost. Kdo by to popřel, byl by přinejmenším podezřelý z bludu. Prý není ani v moci papeže na tom něco měnit. 

Je otázka, dostanou-li ženy z nunciatury nějakou odpověď. Možná bude jejich korespondence prostě jen diplomaticky přehlédnuta. Pokud snad nějaká odpověď přijde, sotva může být jiná než odmítavá. Možná zdvořile odmítavá, jak je dobrým zvykem v civilizovanější části světa a církve. Možná dokonce s nimi jejich biskupové budou mluvit a vyzývat je, aby potvrdily svou víru shodnou s přáními církevních autorit.

Přesto, že kandidatura na více či méně významné role v životě církve vyjde tentokrát naprázdno, stojí za pozornost. Ukazuje potenciál vyspělé, otevřené, pluralitní společnosti. I katolická církev je schopna žít v tomto prostředí za předpokladu respektu k němu. Totiž církev, jak ji utvářejí její členky a členové, kteří jsou svéprávnými a hrdými občany. Snad by se dalo říct, že křesťanská tradice zastupovaná mimo jiné i římskou církví má co dát současné sekulární společnosti, ale i naopak. 

Událost, k níž došlo v sobotu 15. srpna, ukázala na možnost důstojné pozice ženy v katolické tradici. Nemíním trapnou demonstraci s liturgicky nepodařeným aktem žehnání sloupu na pražském Staroměstském náměstí, ani ještě trapnější protidemonstraci radikálních fundamentalistů. 

Pro někoho možná na okraji významného dění: V Havlíčkově Brodě byla po patřičné přípravě vysvěcena za další jáhenku české starokatolické církve členka tamní farnosti Noemi Kosourová. Světil ji biskup Pavel Benedikt Stránský. 

Jiné starokatolické církve — nizozemská, švýcarská, rakouská a německá — již mají ženy i v kněžské službě. Český biskup Pavel, když se před pár lety projednávala jeho kandidatura na biskupa na synodu církve, se nechal slyšet, že pokud synod (volený orgán paritně složený ze zástupců duchovních a laiků ze všech farností) kněžské svěcení žen schválí, nemá s ním problém. 

Zdá se, že přece jen emancipace a duchovní inspirace života nemusí nutně být v protikladu.