Oficiální představitelé české římskokatolické církve již několik měsíců usilují o to, aby nebyla schválena Istanbulská úmluva proti násilí na ženách a domácímu násilí (viz pastýřský list z 13. května 2018 nebo dopis poslancům České republiky ze 7. června téhož roku). Jejich argument je stále jeden a tentýž — Istanbulská úmluva je podle nich proti přirozenosti, Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, a tím to začíná i končí.

Zároveň ale odmítají nejen nástroje, které nám umožňují bavit se o problému genderově motivovaného (sexuálního) násilí a rolích mužů a žen ve společnosti, ale i tuto debatu jako takovou. To vše v době, kdy světovou církví otřásají skandály spojené se zneužíváním dětí celibátníky různého stupně svěcení. Namísto reflexe této situace se nám biskupové snaží namluvit, že největším problémem dnešní společnosti je takzvaná „ideologie gender“ a „homosexualisté“, čímž jsou zřejmě myšleni bojovníci za práva LGBTQ.

Na svátek svatého Václava, který byl v posledních letech povýšen na nejvýznamnější festival české církve, představil Petr Piťha při kázání v katedrále sv. Víta na Pražském hradě svou dystopickou vizi společnosti, která bude ovládána homosexuály, lidé v ní budou posíláni do převýchovných táborů a rodičům budou odebírány děti, pokud je nebudou vychovávat bezpohlavně.

Petr Piťha a s ním oficiální církevní hierarchie (o tom, že se nejedná o nevýznamného kněze, na jehož názoru nezáleží, svědčí například to, že Dominik Duka citoval v ten samý den během kázání ve Staré Boleslavi jeho verše) zde využívá pozice náboženské autority pro manipulaci a vytváření falešného obrazu o tom, co debata o genderových rolích může přinést. Otázkou je, proč to dělá a proč právě gender je pro církevní konzervativce tématem natolik palčivým.

↗

Petr Piťha a oficiální církevní  hierarchie využívá pozice náboženské autority k manipulaci a vytváření falešného obrazu debaty o genderových rolích. Foto Vojtěch Slovák

Německý teolog Hans Küng ve své knize Žena v dějinách křesťanství uvádí jako významný zlom v historii církve ustavení celibátu. Je to moment, kdy se podle něj definitivně utváří církevní hierarchie — pojem „církev“ začíná být ztotožňován výhradně s klérem a laici jsou z církve de facto vyloučeni. Vydělení kněží ze společnosti z nich dělá bytosti povznesené nad starosti všedního světa, jakési nadlidi.

O tom, že tato nedotknutelnost stále platí, svědčí například výrok kněze Marka Váchy, který v pořadu Souvislosti Jana Pokorného na adresu žen, jež nechtějí mít děti, poznamenal: „Pokud nějaký (biologický) druh odmítá pečovat o svá mláďata a rodit je, tak je zralý k vymření.“ Fakt, že se on sám spolu s takřka půl milionem svých kolegů dobrovolně rozhodl pro celoživotní sexuální abstinenci, a tedy neplodnost, pro jeho výrok evidentně není relevantní.

Aby tato výlučnost mohla ale platit i nadále, musí být fixován nejen kněžský stav, ale i ostatní společnost, vůči níž se vymezuje. Polská socioložka a antropoložka Magdalena Radkowska-Wałkowicz v rozhovoru pro Krytyku Politycznou v této souvislosti mluví o jisté podobnosti kněžského stavu s třetím rodem, jak ho známe z některých společenství Indie či Jižní Ameriky. Muži žijící v celibátu se vymykají genderovým rolím, které jsou v současné Evropě připisovány mužům, nedefinují se skrze svou mužskost. Vtahuje tak kněží do centra debaty, nedovoluje jim tvářit se, že jich samých se netýká.

Nepochybně se jedná o jistou nadsázku, nicméně systém vztahů mezi kněžími a ostatní společností je stejně komplexní jako systém binárního genderu a bylo by zajímavé podívat se na problém touto optikou. O sexuálním násilí v církvi potom nemůžeme mluvit bez znalosti jeho kontextu — celibátu a církevní hierarchie (jak o tom v srpnu psal Ivan Štampach), stejně jako nemůžeme vnímat zarputilý boj klerikálů proti „genderové ideologii“ jako pouhou položku na seznamu konzervativních hodnot, nebo dokonce jako jakousi neškodnou neznalost.

Gender jako sociologický nástroj nám pomáhá popisovat vztahy ve společnosti v jejich komplexnosti — a stejně tak musíme vnímat i jejich odpůrce. Není náhodou, že církev obsedovaná sexualitou (v její negaci) má v současné době tolik skandálů se sexuálním zneužíváním. Stejně tak není náhodou, že organizace umožňující kariérní postup pouze těm, kdo se zaváží slibem sexuální abstinence, má tak velký nárok na to, aby všichni ostatní žili v úzce definovaných tradičních rodinách.