„Odmietame nové ľudáctvo.“ Těmito slovy ve slovenském deníku SME společně reagují na politické a náboženské tendence na Slovensku Miroslav Kocúr a Ondrej Prostredník. Na pozadí posledního vývoje tlumočí potřebu přihlásit se k hodnotám otevřené společnosti. Duchovní odkaz evropské kultury chápou jako univerzální.

Ti, jejichž přání tlumočí, chtějí, aby na Slovensku měl šanci rozvíjet se jako alternativa otevřený pohled zralého věřícího člověka a občana. Univerzalismus, ke kterému se přihlásili, vnímá svět jako pestrý s lidmi, jak výslovně píší, různých pohlaví, sociálních skupin, různé barva pleti, víry a přesvědčení. Stavějí se proti stále víc rasisticky definované straně podporované některými představiteli náboženských skupin.

Kdo jsou autoři

Miroslav Kocúr (*1969) absolvoval po teologickém studiu v Bratislavě postgraduální kurzy na Papežském biblickém institutu, na Gregoriánské univerzitě v Římě a na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Doma na Slovensku pak působil v akademickém prostředí římskokatolické církve. Roku 2003 byl nucen opustit kněžskou službu. Od té doby se věnuje pedagogické, překladatelské a publicistické aktivitě.

Luterská církev je druhým největším náboženským uskupením Slovenska. Její biskupové často koordinují svá veřejná vystoupení s biskupy římskokatolickými. V obou církvích se formuje alternativa. Za jednoho z jejích mluvčích lze pokládat spoluautora článku ve SME Ondreje Prostredníka (*1963).

Prostredník po studiu evangelické teologie v Bratislavě pokračoval v Lipsku a v americké Philadelphii. Působil mimo jiné jako generální tajemník slovenské Ekumenické rady církví. Na rozdíl od Kocúra pro něj zůstává prostor na evangelické teologické fakultě, avšak jen proto, že je součástí sekulární univerzity, která s ním nerozvázala pracovní poměr poté, co mu Sbor biskupů evangelické církve v září 2017 odebral kanonickou misi (tedy církevní pověření) k výuce teologie.

Podle oficiálního stanoviska evangelické církve Ondrej Prostredník zneužívá akademickou svobodu vědeckého bádaní k bezprecedentnímu ovlivňování názorů zejména mladých věřících a studentů teologie a, jak stanovisko výslovně uvádí, k postupnému plíživému implantování názorů, které jsou v rozporu se stanoviskem Evangelické církve na Slovensku.

Prostredník se veřejně zastal mladého evangelického faráře Jakuba Pavlúse (*1989), který podpořil možnost partnerského soužití osob stejného pohlaví z křesťanského hlediska. Církev Pavlúsovi po uplynutí prvních dvou let působení v pozici kaplana neprodloužila pracovní smlouvu, a tak zůstal i se svou rodinou (manželkou a dětmi dvojčaty) bez prostředků. V současnosti působí v exilu v Česku a je farářem Českobratrské církve evangelické v Šumperku.

Další tváře alternativy

Kocúr a Prostredník nejsou v alternativním pojímání křesťanství osamoceni. V římskokatolickém prostředí dlouhodobě představoval tuto linii nedávno zesnulý kněz salesiánské komunity Anton Srholec (1929-2016). V padesátých letech byl odsouzen za pokus o nepovolené překročení hranic ke 12 letům vězení. Převážnou část z deseti let, které si odseděl, trávil těžbou uranu v Jáchymově. V období liberalizace režimu na konci šedesátých let mohl studovat v zahraničí a po návratu se střídala období veřejného, různě omezovaného kněžského působení s obdobími bez státního souhlasu a s možností pracovat jen manuálně.

Po listopadu 1989 byl Srholec jako penzista aktivní ve Slovenském helsinském výboru. Věnoval se právům etnických menšin a bezdomovců a v posledních letech života též přistěhovalcům. Odpoutání se od veřejného církevního působení mu umožnilo nezávisle komentovat i církevní život na Slovensku. Stal se členem Teologického fóra, skupiny podobně smýšlejících kněží a teologů, které potkávaly potíže s církevní hierarchií. Byl též členem Mezinárodního ekumenického sdružení, které se věnuje tzv. ekumenismu zdola. Když se vedení církví nedokáže domluvit, praktikují tito lidé plné křesťanské společenství bez jejich souhlasu.

Své dva odchody z oficiální kněžské služby Srholec reflektoval slovy: „Poprvé mě zatkli komunisti a tvrdě se mnou zúčtovali. Podruhé, když už byla svoboda, udržel mě jen soucit s tímto národem. Tehdy mi to spočítal můj arcibiskup.“ Reflektuje tím zákaz veřejného působení, který přišel od trnavského arcibiskupa Jána Sokola. Popisuje, jak jsou kněží unavení, smutní a bezradní z církevní situace. Je mu líto, že se ignoruje ochota žen přispět k budování Božího lidu. Lituje, že se odmítá zkušenost a služba ženatých mužů, kteří se za komunismu dali tajně vysvětit za kněze.

Když se vyslovuje o nemocech církve a o potřebě nové naděje, píše: „Církev se v těch, kdo ji vedou, nemůže nabízet jen jako morální policajt, jako svatá totalita, kde nejvyšší zákon je poslouchat, kde všechnu moc má v rukou jedno promile často divných mládenců — jako banka absolutní pravdy… Reforma je nezadržitelná…“

Na evangelické straně je postavou s podobnou nezávislou iniciativou Michal Havran (*1973), absolvent teologického studia v Bratislavě a ve Štrasburku. Učí a sleduje souvislost teologie s humanitními obory. Odborně se věnuje politické teologii. Pokládá teologii hlavně za vědu o člověku. S povědomím, že intelektuál má též mluvit veřejně a srozumitelně, spojuje své badatelské projekty a publicistikou. Má například pravidelnou talk show ve slovenské televizi (RTVS). O své církvi se veřejně vyslovil, že je ve vnitřním rozkladu. Kdysi byli evangelíci nositeli vzdělanosti a emancipace. Dnes, jak říká, církev ovládl pietismus, zbožnost za dvě padesát, spínání rukou, naříkání, sebelítost. S katolíky si mohou podat ruku.

Anton Srholec, Miroslav Kocúr, Ondrej Prostredník a Michal Havran jsou společně na „seznamu vlastizrádců“ na populárním facebokovém profilu Alexander Ivanovič Možajev vedle různých českých osobností, jako je Michael Kocáb, Jiří Menzel, Martin Palouš, Martin C. Putna nebo Petruška Šustrová.