Kořeny Dukova postoje

Ivan Štampach

Římská náboženská organizace má absolutistické vnitřní uspořádání autorit a jsou nejspíš cizí principy moderního právního státu. Všechna čest členům, kteří takto nesmýšlejí, říká Ivan Štampach.

Kardinál Duka v posledních dnech na svém blogu na Aktualne.cz s laskavou shovívavostí vůči papeži Františkovi veřejně vysvětlil, jak je jeho představený vedle a jak nerozumí evropským záležitostem. Promineme Dukovi trapné věcné a pravopisné chyby, ale musíme vzít vážně jeho základní ideu, totiž obhajobu tradičního modelu.

V povolebním blahopřání Tomiovi Okamurovi právě před měsícem konstatoval Duka „řadu společných témat“. Mohlo by se zdát, že je to úlet trapného, nekulturního východoevropského papaláše, soudě i podle toho, že si ani nedal zjistit, jak se jmenuje politická strana, jíž gratuluje. Mohli bychom to omlouvat jako generačně podmíněný nedostatek kontaktu s běžnou euroatlantickou kulturou.

Nedávná masová demonstrace fašistické lůzy v ulicích Varšavy, o níž tu byla řeč, v jejímž čele bylo heslo Chceme Boha a která začala mší, ukazuje, že autoritářská, konzervativní a nacionalistická, jedním slovem fašizující tendence je v náboženské organizaci, jíž u nás slouží i Duka, doma.

Mohlo by se zdát, že pravou tvář katolického křesťanství ukazují například mysticky, a tedy nedogmaticky orientovaní křesťané typu Thomase Mertona (1915—1968), Bruna Barnharta (1931—2015) či Davida Steindl-Rasta (*1926), který byl koncem září v Praze. Mohli bychom se domnívat, že pravými katolíky jsou sociálně angažování aktivisté jako Dorothy Day (1897—1980) nebo Gustavo Gutiérrez (*1928).

Křesťanství nabývalo, stejně jako jiné duchovní tradice, v dějinách různých podob. V některých by se zakladatelská generace křesťanství sotva poznala. Ježíš v evangeliu říká: Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem. Ti, kdo mají sloužit, jsou však dnes milosti, excelence, eminence, ba dokonce svatosti, zdobí se imperiálním purpurem, sedají na trůnech a nechávají se ceremoniálně obsluhovat.

Papež podle doposud závazného dokumentu z roku 1075 disponuje císařskými odznaky a knížata mu mají líbat nohy. To sice dnes není součástí protokolu, ale pořád platí, že papež má v církvi moc označovanou jako plná, nejvyšší, bezprostřední a univerzální. U papeže jako jednoho subjektu se sbíhá moc nejvyššího zákonodárce, nositele nejvyšší výkonné moci a nejvyššího soudce. Není proti němu odvolání. Nemůže být nikým souzen. Je suverénem mezinárodního práva. I když se to z diplomatických důvodů nepřipomíná, připisuje tradice papeži nejvyšší moc duchovní, ale i světskou. Toto omámení mocí jde tak daleko, že k papežově moci patří i ius gladii, tedy právo nad životem a smrtí nás smrtelníků.

Tělo a dvě hlavy

Papež byl v náboženské organizaci latinského, západního křesťanství dokonce označen za hlavu církve. Jde o metaforu známou z Nového zákona, ve které se církev přirovnává k tělu. Ježíš Kristus má být hlavou tohoto těla a křesťané jeho údy. Papež tu nahradil Ježíše. Protože to je křiklavé zneužití moci, utlumilo se toto rouhavé vyvýšení smrtelného člověka rozlišením, že Ježíš je hlavou neviditelnou a papež viditelnou. Pomineme-li nestvůrnou představu těla se dvěma hlavami, zůstává pořád otevřena otázka, čími údy jsou křesťané.

Papistická náboženská organizace z diplomatických důvodů některé tradiční součásti své nauky zamlčuje. Přitom však ještě roku 1864 byly označeny za bludy, jejichž „tvrdošíjné“ zastávání vylučuje člověka ze svátostného společenství církve. Jedná se i o takové myšlenky, jako že člověk má svobodu přijmout a vyznávat náboženství, které uznal za pravé a pravdivé. Bludem je rovněž tvrzení, že církev nemá donucovací moc ve věcech časných.

Když římská náboženská organizace u nás prosazovala takzvané vyrovnání mezi státem a církvemi, vehementně hájila odluku církve a státu. Sylabus bludů papeže Pia IX. však za blud vyhlašuje mínění, že církev má být odloučena od státu a stát od církve. Nelze se divit postoji Dominika Duky k přistěhovalcům, když sylabus za heretické označuje i toto tvrzení: Bylo by proto chvályhodné, že v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoliv jejich náboženského kultu.

Nutno zdůraznit, že nedávný papež Jan Pavel II. vydal roku 1988 dokument, který zavazuje každého, kdo v církvi koná nějakou službu, přijímat takové papežské nauky „s oddanou podřízeností vůle i rozumu“. Nelze tedy uhýbat před kritikou a tvrdit, že to jsou nauky již neaktuální.

Oddanost papežskému principu u dnešních vysokých činitelů této církve se vztahuje na všechny papeže v dějinách, ovšem kromě současného. Stalo se totiž něco záhadného, a sice že na stolec římských pontifiků dosedl roku 2013 křesťan, a to se neodpouští. To vyvolalo vzpouru, při níž se její účastníci dostávají do rozporu sami se sebou.

Římská náboženská organizace má absolutistické či totalitní vnitřní uspořádání autorit a jsou jí podle všeho cizí liberální principy moderního evropského právního státu. Proto nelze mši zahajující mohutnou fašistickou organizaci pokládat za výjimku. Proto jsou pochopitelná společná Dukova témata s okamurovskou klikou.

Proto je nutno demokraticky smýšlející a jednající členy a činitele této církve obdivovat pro jejich odvahu a sdílet s nimi jejich humánní přesvědčení a činy.

    Diskuse (13 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    November 27, 2017 v 16.22
    Když tak zmiňujete tu fašistickou lůzu v ulicích Varšavy, pane Štampachu, musím s podivem konstatovat: Je to tentýž lid, který před téměř třiceti lety svrhl komunistický režim? Nebo tihle u toho tehdy nebyli? A nebo nebyli ještě na světě?
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    November 28, 2017 v 7.33
    Jenom podotýkám,
    že ty odporné "dosud závazné dokumenty", kvůli kterým všichni tady katolickou církev tak nenávidíme, jsou "dosud závazné" mimo jiné právě proto, že je ani František (kterého tady všichni tak milujeme), nezrušil. Takže když hejtovat, tak i Františka bych prosil.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 28, 2017 v 11.46
    To je právě ta tragédie, paní Hájková: ten lid který svrhával totalitní diktatury, ten tak zdaleka ne vždy činil v zájmu skutečné svobody.

    Mnozí, velice mnozí nesnášeli komunismus jenom proto, že jim samým bránil v tom, aby mohli uplatnit svou osobní dravost na úkor ostatních.

    A například už v Maďarsku, hned ještě ve dnech převratu, ten lid bojující proti diktatuře velice rychle nabyl podoby pochodů fašistických oddílů. Napřed se to trochu setřelo, protože se k moci dostali pro určitou dobu socialisté; ale ti pak padli, a pak se plně projevil ten profašistický potenciál v Maďarsku.

    A v Polsku to bylo velice podobné: napřed se tam dostaly k vládě relativně pokrokové, liberální síly; ale teď - pod vládou ultrakonzervativní PiS - začíná zvedat hlavu i ten latentní polský fašismus.
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    November 28, 2017 v 14.2
    No, kdyby všichni mocní tohoto světa museli papeži líbat nohy, možná by bylo v silách lidstva zastavit demokratické drancování a rozklad této planety...
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    November 28, 2017 v 18.1
    Morová rána demokratismu v době postantibiotik
    zasahuje ponejprv ty oblasti, ve kterých proces demokratizace vytvořil pouze mizerné povrchové kořání.
    Láteření nad zneužitelností dogmatických světonázorů - tedy i nad náboženskými seskupeními - je pozdní a zavádějící.
    A odvádějící od konfrontace a nápomoci těm nemohoucím, kterým proces demokratizace leží na zodpovědných bedrech.
    popravdě řečeno - v době kdy působení antibiotika Volnosrovnostbratrství ustoupilo biotiku Jáanárodsobě, a z demokracie se tak opět stává biotický demokratizmus - tedy páka pro uzurpátory -, jde o zadání jaksi.........hm, darmo mluvit.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 29, 2017 v 9.22
    Panu Poláčkovi
    Osobní dravost na úkor ostatních šla v komunismu (resp. v režimu, který tu reálně byl) uplatnit velice dobře.
    Eva Hájková, penzistka
    November 29, 2017 v 9.56
    Panu Nushartovi
    Proniknout v režimu vzhůru, bylo jistě možné, když se člověk uměl přizpůsobit. Ale rozsah majetku jednotlivce byl (nezměnitelným) zákonem omezen. Moc nevycházela z velikosti soukromého vlastnictví (podniků apod.) nýbrž z osobního postavení. Potomkům se toho nedalo moc předat, leda trochu té protekce. Jeden sociolog napsal, že tito lidé měli pak sami zájem ukončit ten režim, včetně zákonů, které je omezovaly, a přejít ke kapitalismu, kde mohlo soukromé vlastnictví naprosto normálně a legálně přecházet na potomky.
    Ono se leckdy těžko přiznává, že ten, kdo je dravý, může mít taky rád své potomky. Tedy že ty dvě vlastnosti jdou dobře dohromady.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 29, 2017 v 12.52
    Paní Hájkové
    Teprve z dnešní perspektivy se tehdejší majetkové rozdíly jeví menší.

    Z tehdejší perspektivy se ale malé nejevily; majetný člověk se tehdy samozřejmě nemohl chlubit žádným vlastnictvím firem. Rozhodnutí, zda je v určité situaci vůbec vhodné či naopak nevhodné chlubit se výší svého majetku, vyžadovalo tehdy možná trochu větší sociální inteligenci než dnes.

    Pokud jde o osobní dravost, jejím cílem není vždy jen majetek. Minulý režim poskytoval pro uplatnění špatných lidských vlastností obecně dosti široké pole působnosti (ostatně jako každý jiný režim, včetně toho současného). Rodiče vyprávěli o lidech, kteří udávali za války, a pak ti samí lidé udávali i v padesátých letech.

    Špatné lidské vlastnosti žádná změna režimu (chcete-li, změna systému) nevymýtí. Jen v různých situacích různé lidské vlastnosti naleznou větší či menší uplatnění.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 29, 2017 v 13.3
    Jde o to, paní Hájková, že ta rodina (tedy i děti) jsou pro ty "dravce" mnohdy jenom jaksi rozšířeným teritoriem jejich egoismu. Oni tu svou rodinu - v shodě se svým dominantním postojem - považují za "vlastní"; a protože vědí že tady navždy nezůstanou, tak samozřejmě chtějí aby ten jimi nashromážděný majetek zůstal v tom jejich vlastním rodu.

    To nemusí tedy nutně znamenat lásku k dětem v obvyklém slova smyslu, nýbrž je to spíše specifickým projevem jejich - hypertrofovaného - majetnického pudu.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 29, 2017 v 13.7
    Demokracie a demokratismus
    Pane Petrasku, ten rozdíl mezi těmito dvěma pojmy je skutečně velice zásadní (což se ovšem zcela obecně přehlíží respektive nevnímá). Zrovna v poslední době se mi ten rozdíl znovu velice zřetelně ozřejmil, když jsem pročítal Kohákova "Průvodce demokracií" (nepletu-li se teď v názvu, nemám tu knihu doma). Časem zřejmě na toto téma napíšu nějakou hlubší analýzu.
    + Další komentáře