Kardinál Duka v posledních dnech na svém blogu na Aktualne.cz s laskavou shovívavostí vůči papeži Františkovi veřejně vysvětlil, jak je jeho představený vedle a jak nerozumí evropským záležitostem. Promineme Dukovi trapné věcné a pravopisné chyby, ale musíme vzít vážně jeho základní ideu, totiž obhajobu tradičního modelu.

V povolebním blahopřání Tomiovi Okamurovi právě před měsícem konstatoval Duka „řadu společných témat“. Mohlo by se zdát, že je to úlet trapného, nekulturního východoevropského papaláše, soudě i podle toho, že si ani nedal zjistit, jak se jmenuje politická strana, jíž gratuluje. Mohli bychom to omlouvat jako generačně podmíněný nedostatek kontaktu s běžnou euroatlantickou kulturou.

Nedávná masová demonstrace fašistické lůzy v ulicích Varšavy, o níž tu byla řeč, v jejímž čele bylo heslo Chceme Boha a která začala mší, ukazuje, že autoritářská, konzervativní a nacionalistická, jedním slovem fašizující tendence je v náboženské organizaci, jíž u nás slouží i Duka, doma.

↗

Mohlo by se zdát, že pravou tvář katolického křesťanství ukazují například mysticky, a tedy nedogmaticky orientovaní křesťané typu Thomase Mertona (1915—1968), Bruna Barnharta (1931—2015) či Davida Steindl-Rasta (*1926), který byl koncem září v Praze. Mohli bychom se domnívat, že pravými katolíky jsou sociálně angažování aktivisté jako Dorothy Day (1897—1980) nebo Gustavo Gutiérrez (*1928).

Křesťanství nabývalo, stejně jako jiné duchovní tradice, v dějinách různých podob. V některých by se zakladatelská generace křesťanství sotva poznala. Ježíš v evangeliu říká: Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem. Ti, kdo mají sloužit, jsou však dnes milosti, excelence, eminence, ba dokonce svatosti, zdobí se imperiálním purpurem, sedají na trůnech a nechávají se ceremoniálně obsluhovat.

Papež podle doposud závazného dokumentu z roku 1075 disponuje císařskými odznaky a knížata mu mají líbat nohy. To sice dnes není součástí protokolu, ale pořád platí, že papež má v církvi moc označovanou jako plná, nejvyšší, bezprostřední a univerzální. U papeže jako jednoho subjektu se sbíhá moc nejvyššího zákonodárce, nositele nejvyšší výkonné moci a nejvyššího soudce. Není proti němu odvolání. Nemůže být nikým souzen. Je suverénem mezinárodního práva. I když se to z diplomatických důvodů nepřipomíná, připisuje tradice papeži nejvyšší moc duchovní, ale i světskou. Toto omámení mocí jde tak daleko, že k papežově moci patří i ius gladii, tedy právo nad životem a smrtí nás smrtelníků.

Tělo a dvě hlavy

Papež byl v náboženské organizaci latinského, západního křesťanství dokonce označen za hlavu církve. Jde o metaforu známou z Nového zákona, ve které se církev přirovnává k tělu. Ježíš Kristus má být hlavou tohoto těla a křesťané jeho údy. Papež tu nahradil Ježíše. Protože to je křiklavé zneužití moci, utlumilo se toto rouhavé vyvýšení smrtelného člověka rozlišením, že Ježíš je hlavou neviditelnou a papež viditelnou. Pomineme-li nestvůrnou představu těla se dvěma hlavami, zůstává pořád otevřena otázka, čími údy jsou křesťané.

Papistická náboženská organizace z diplomatických důvodů některé tradiční součásti své nauky zamlčuje. Přitom však ještě roku 1864 byly označeny za bludy, jejichž „tvrdošíjné“ zastávání vylučuje člověka ze svátostného společenství církve. Jedná se i o takové myšlenky, jako že člověk má svobodu přijmout a vyznávat náboženství, které uznal za pravé a pravdivé. Bludem je rovněž tvrzení, že církev nemá donucovací moc ve věcech časných.

Když římská náboženská organizace u nás prosazovala takzvané vyrovnání mezi státem a církvemi, vehementně hájila odluku církve a státu. Sylabus bludů papeže Pia IX. však za blud vyhlašuje mínění, že církev má být odloučena od státu a stát od církve. Nelze se divit postoji Dominika Duky k přistěhovalcům, když sylabus za heretické označuje i toto tvrzení: Bylo by proto chvályhodné, že v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoliv jejich náboženského kultu.

Nutno zdůraznit, že nedávný papež Jan Pavel II. vydal roku 1988 dokument, který zavazuje každého, kdo v církvi koná nějakou službu, přijímat takové papežské nauky „s oddanou podřízeností vůle i rozumu“. Nelze tedy uhýbat před kritikou a tvrdit, že to jsou nauky již neaktuální.

Oddanost papežskému principu u dnešních vysokých činitelů této církve se vztahuje na všechny papeže v dějinách, ovšem kromě současného. Stalo se totiž něco záhadného, a sice že na stolec římských pontifiků dosedl roku 2013 křesťan, a to se neodpouští. To vyvolalo vzpouru, při níž se její účastníci dostávají do rozporu sami se sebou.

Římská náboženská organizace má absolutistické či totalitní vnitřní uspořádání autorit a jsou jí podle všeho cizí liberální principy moderního evropského právního státu. Proto nelze mši zahajující mohutnou fašistickou organizaci pokládat za výjimku. Proto jsou pochopitelná společná Dukova témata s okamurovskou klikou.

Proto je nutno demokraticky smýšlející a jednající členy a činitele této církve obdivovat pro jejich odvahu a sdílet s nimi jejich humánní přesvědčení a činy.