Duka patří k menšině, které se nenaslouchá. Protože nemá co říct

Ivan Štampach

Redaktor Deníku Referendum, bývalý dominikánský mnich, charakterizuje svatováclavské Dukovo kázání jako nejasné a chaotické. Duka se jako příslušník menšiny dovolává umlčené většiny: proti jiným menšinám, jež křesťanství bralo v ochranu.

Ve Staré Boleslavi, jako každoročně, proběhl rituál, na kterém se víc, než jindy během roku ukazuje snaha o těsné propojení římskokatolické církve a státu. Bývá označován jako národní pouť.

Týká se spíše legendární postavy knížete Václava, který je z nejasných náboženských důvodů označován za mučedníka — ani legendy nepotvrzují, že by byl umučen pro víru — a který byl po staletí pokládán za dědice České země. Od vrcholného středověku pak přímo za pravého nositele královské koruny pode něj nazvané, již jaksi propůjčuje svým historickým nástupcům v čele království a později státního útvaru Koruny české.

Dominik Duka jako pražský arcibiskup a tradičně i český primas se v kázání ke knížeti a údajnému mučedníku odhodlaně hlásí. Víme, co vše se historicky Václavem odůvodňovalo. U jeho tehdejší sochy na dnešní Václavském náměstí se sešlo velké shromáždění v revolučním roce 1948 a sloužila se tam překvapivě pravoslavná liturgie. Tamtéž proběhla v týdnu od 20. listopadu 1989 každodenní mohutná shromáždění, která položila autoritářský režim.

Zároveň se václavské tradice dovolával Protektorát Čechy a Morava. Německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank rozhodl o udělování Čestného štítu Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatého Václava. Všemi jeho třemi stupni bylo vyznamenáno v létech 1944 a 1945 celkem 930 osob za „věrnou službu říši“, jak se při prvním vyznamenání vyslovil Frank. I dnes se s oblibou Václava dovolávají kulturní a političtí dědici této tradice.

Mýtus a jeho interpretace

Duka zahájil kázání tvrzením, že se shromáždění nachází na místě poznamenaném krví svatého Václava. Církev, jíž slouží, uplatňuje od šedesátých let minulého století kult světců uměřeněji.

Z církevního kalendáře slavností, svátků a památek byly vyškrtnuty historicky nepotvrzené postavy, například světci, kteří byli původně spíše lokálními předkřesťanskými božstvy a jen se trochu upravilo jméno a přidal se fiktivní životopis. Z českého liturgického kalendáře vymizel například Ivan, poustevník.

O Václavovi se solidně historicky neví skoro nic. Dnes už se obecně nepřijímá radikální mínění Záviše Kalandry, že jde o mytologickou postavu bez reálného dějinného podkladu. Jisté však je, že není k dispozici žádné soudobé věrohodné písemné svědectví. Proto je potíž i s umístěním jeho možného skonu do běhu času.

Ohledně jeho smrti mohlo jít o dynastický konflikt, ale je pozoruhodné, že týž kníže Boleslav I., který ho měl nechat zavraždit učinil první kroky k jeho svatořečení, které později proběhlo přenesením ostatků na Pražský hrad. Podle historika Dušana Třeštíka šlo o nešťastnou náhodu.

Stavět na legendě znamená budovat více na interpretacích než na doložených událostech, a víme, jaké ty interpretace mohou být. Víme, jak umně se s nimi může pracovat pro prosazení cílů, které s postavou možná historickou nemusí mít mnoho společného.

V místy nejasném a chaotickém Dukově včerejším kázání zaujala posluchače pasáž o blížících se volbách do poslanecké sněmovny. Volby prý pomohou prosadit umlčovanou většinu. Už nebude podle primase manipulována a ovládána rozmary různých menšin.

Představa umlčené většiny je docela záhadná. Může někdo být v demokratických a liberálních poměrech dnešní České republiky skutečně umlčován? Anebo je to spíše tak, že je Dukovi líto, že jeho církev, jíž by rád ztotožnil s národem, tvoří dnes zanedbatelnou a přehlédnutelnou menšinu? Že se jejího života účastní nějaká 4 % procenta obyvatel?

Není sice umlčena, mluví, někdy velmi hlasitě, ale není jí nasloucháno, protože nepřináší to, co se od ní právem očekává, inspirující a osvobodivé svědectví. Respektive její vlastní poselství nesou věrohodní svědci víry, kteří však jsou stále vzácnější.

Ochrana menšin je také ochranou katolíků

Autor posledního překladu Bible do češtiny (Bible 21) Alexandr Sasha Flek se v diskusích na sociálních sítích vyslovil takto: „Hlava českých katolíků se těší, že volby pomohou „utlačované většině“. Myslel tím ateisty? Katolíků je v České republice jen jeden milion, do kostela jich aspoň občas chodí pět set tisíc. Ochrana menšin u nás tedy znamená i ochranu katolíků.“

Možná většinou nejsou deklarovaní ateisté, ale rozhodně lidé nenáboženští, lhostejní, jimž je celá tato tematika cizí, z nichž však jsou mnozí ochotni použít aparátu církve k prosazování různých třeba protikladných politických koncepcí. Koneckonců o domnělé potlačené většině, která bude ve volbách triumfovat, mluví politici typu Miloše Zemana, Andreje Babiše a Tomia Okamury.

Představitel čtyřprocentní menšiny přivolává vítězství „umlčené většiny

Utlačující menšinou jsou „pseudohumanisté“, kteří ohrožují bezpečnost státu, jíž se Duka v kázání v tomto smyslu také věnoval. Tváříme se prý jako „sluníčkáři“, ale jsme vlastizrádci, a většina s námi zatočí poté, co zvítězí v boji o moc.

V další části kázání Duka hájil „přirozenou rodinu“. Častěji slýcháme o rodině tradiční. Vypadá to jako nenapadnutelné. Kdo by chtěl ohrožovat rodinný život? Kdo by chtěl popřít, že rodina je místem obnovy společnosti? Musíme však tuto podporu číst v souvislostech.

Pak se totiž ukáže, že je to útok na atypické rodiny, na svobodné matky, na rodiny, které přistoupily na oplodnění in vitro, protože nebyl z nějakého důvodu možný běžný postup. Je to tradiční útok na partnerství bez státního nebo církevního úředního potvrzení. A pochopitelně útok na dvojice stejného pohlaví, zejména ty, které společně vychovávají děti.

V závěru Duka chválil lidi, kteří milovali svou zemi a svůj lid. Naštěstí to tentokrát vyvážil poukazem na evropskou komunitu národů, jazyků a kultur. Je však pro jiná svá vyjádření a kontakty pokládán za obhájce současného národovectví, které má za aktuální téma obranu národa a země před přistěhovalci.

Oklikou to vyjádřila přímluvná modlitba po kázání a krédu za to, aby se uprchlíci vrátili do svých zemí. Dukovu chválu těm, kdo milují lid dešifrovala skupina katolických feministek která na to reagovala transparentem Věříme v Boha, ne v národ. Proti kritickým komentářům se Duky zastaly Parlamentní listy. To je samo o sobě výmluvné.

    Diskuse
    JV
    September 30, 2017 v 0.21
    Tak snad příště
    Ano, to kázání kardinála Duky je opravdu nepřijatelné. Myslím, že především ze tří důvodů:

    Zaprvé jde o projev politický, navíc ještě směřovaný k volbám. To do mše svaté nepatří. Pan kardinál má dostatek prostoru v médiích k vyjádření svého politického názoru a nepotřebuje k tomu mši svatou.

    Zadruhé mluví o jakýchsi menšinách a o většině, která má být - dle pana kardinála - utlačovaná. Vůbec nesděluje jaké konkrétní společenské skupiny má na mysli. Stejně tak neseznamuje posluchače s kritérii, podle nichž pan kardinál rozděluje společnost na onu většinu a zbývající menšiny. Pan kardinál tak v této části kázání sděluje věřícím i nevěřícím tolik, co naprosté nic.

    Zatřetí - a to je snad to nejnepřijatelnější - protože to obyčejné lidi, jichž je u nás většina a nadto se živí prací (často prací prekarizovanou – viz reportáže Saši Uhlové na A2larm) musí urážet, je způsob, jakým pan kardinál uvažuje o státních dluzích. Pan kardinál se pouští do starostlivých úvah o jejich splácení tím, že nás – bez výjimky všechny – volá k odpovědnosti právě za ony státní dluhy. Domnívá se tedy, že dluh, který činí dnes asi 1,7 bilionů korun, nadělali lidé z ubytoven, důchodci otáčející v supermarketech trojúhelníčky se sýrem, osamělé maminky a chlapíci v montérkách. Pan kardinál musí mít za to, že přesně tito lidé rozhodují o půjčkách z MMF, EB a všemožných bank, kam jen oko dohlédne, včetně nasměrování penězovodů ze státního rozpočtu. Snad je pan kardinál ještě natolik soudný, že je ochoten připustit, že kromě té ohromné většiny, která u nás o ničem nerozhoduje a ze všeho nese jen a jen následky, by za ty strašné a nesplatitelné dluhy mohl ještě někdo jiný.

    Nedostatek soudnosti a schopnosti posuzovat společenská dění v jejich plné šíři, včetně nápadné strnulosti vzhledem k počínání papeže Františka, to vše jsou znaky, jímž je od počátku provázeno působení kardinála Duky v úřadě českého arcibiskupa. Jeho letošní kázání u příležitosti svátku sv. Václava dokladuje pouze to, že se dosud nic nezměnilo. Tak snad příště.

    Jiří Vyleťal
    MP
    September 30, 2017 v 11.35
    No vidíte, p. Vyleťale,
    a vy opravdu věříte, že tento grázl byl ustanoven Bohem jako váš pastýř a představený, jemuž jste povinován poslušností?
    PM
    September 30, 2017 v 11.46
    Pan Duka vzal na sebe úlohu investora
    a to v době neoliberální formy kapitalismu, kdy úspěch je zaručen pouze v globálním prostředí a velmi zdatným globálním hráčům.
    Jeho obavy a podrážděnost jsou proto pochopitelné .....bych dodal.
    October 1, 2017 v 6.14
    Pohanský velekněz Dominik Duka -Ondřej Slačálek
    Pěkný článek v A2armu.

    Zajímavé, že mystika kolem Svatováclavské koruny, morbidní rituál s lebkou atd. se líbí i lidem, kteří v Boha nevěří. Svatý Václav jako ochranné božstvo kmene Čechů.
    October 1, 2017 v 8.13
    Napsal to moc hezky a pravdivě. Je vidět, že opravdové křesťanství Slačálkovi není úplně cizí, když se tak odvolává na evangelia a na Pavlův výrok "není už rozdílu..."
    Škoda, že radikální levice nezaloží nějakou vlastní církev, ve které by se nevyskytovaly ty negativní a nežádoucí jevy, jaké jsou v těch stávajících církvích.
    JP
    October 1, 2017 v 11.49
    Katolická církve a pohanství
    Pohanských elementů se křesťanství nikdy nezbavilo. Dokázalo je naopak integrovat do té míry, že už to nikomu ani nepřijde.

    Svého času například samotný papež Jan Pavel II. požehnal - fotbalovému míči! Tedy naprosto ordinérnímu předmětu, který má s pravou spiritualitou asi tolik společného jako mísa s knedlíky. Světová média tuto událost sice zaznamenala, jako zajímavost dne - ale zřejmě vůbec nikoho nenapadlo pozastavit se nad tím, že nejvyšší představitel katolické církve praktikuje fakticky naprosto pohanský rituál.

    A ten "morbidní rituál s lebkou" knížete Václava: kdyby se něco takového stalo v Německu a kdyby stát v daném případě striktně plnil své povinnosti, pak by tento akt nošení jeho lebky na tácku musel být stíhán jako trestný čin "rušení klidu mrtvých". (Nevím jestli nějaký obdobný paragraf existuje v českém trestním právu.)
    PM
    October 1, 2017 v 11.53
    Víra v autoritu a víra v evolucionismus,
    jsou Dukům a jiným nedoukům demokracie západního křesťanského střihu natolik cizí protichůdné postoje, že se musí opírat o totem.
    A s lebkou v ruce.....bych k mladoboleslavským rituálům dodal.
    VP
    October 1, 2017 v 18.38
    Na stolci Mojžíšově usedli učitelé Zákona a farizeové. Proto udělejte a zachovávejte všechno, co by vám řekli, avšak podle jejich skutků nečiňte; neboť mluví, ale nečiní. (Mt 23,2-3)
    JV
    October 1, 2017 v 22.32
    Nad textem pana Slačálka
    Myslím, že pan Slačálek, kterého rád čtu a skoro vždycky s ním souhlasím, tentokrát dobrý článek nenapsal.

    V úvodu autor seznamuje čtenáře s jakousi konspirační teorií o katolické církvi, o níž sám píše, že je ošklivá. V celém článku ji však nepopírá. Jako by ji nechával v platnosti, a tím jí rámuje celý článek. Ta teorie je nejen ošklivá, ale je také nepravdivá. Jen považme, co bychom všechno museli popřít a kolik nenávisti bychom museli zasít, kdybychom teorii, podle níž nemá katolická církev nic společného s křesťanstvím, měli brát vážně.

    Další ohromnou chybou pana Slačálka je, že jasně a důsledně nerozlišuje mezi kardinálem Dukou a katolickou církví. Nechci se zde rozepisovat o tom, proč nejde o jedno a totéž, jenom bych připomněl, že za kardinála Miloslava Vlka se jednalo o stejnou církev, avšak tehdy by o ní pan Slačálek takto asi nepsal. Tedy nepsal by o ní tak, že to, co dnes vidí jako nedobré na kardinálu Dukovi, si je možno z jeho textu vyložit tak, že totéž vidí na katolické církvi.

    Vážné chyby se pan Slačálek dopouští, když cituje sv. Pavla z jeho listu Galaťanům. Pavel svůj výrok říká v úplně jiné souvislosti a myslí tím úplně něco jiného, než jím pan Slačálek obhajuje. Čtenář DR nechť si biblický text vyhledá a přesvědčí se sám.

    V odstavci „Něco druhorepublikového“ si pan Slačálek vykládá výrok arcibiskupa Kašpara – „Klaněli jsme se modlám“ - z přelomu let 1938/1938 tak, aby mu zapadl do obrazu katolické církve nepřátelské vůči lidskosti. Vůbec jej nenapadá, že vedle logické odezvy katolické církve na nevraživost, jíž prvorepublikový establishment projevoval vůči katolické církvi, mohlo jít o narážku na prvorepublikové vzývání všeho českého-národního včetně kultu Masaryka. Myslel-li to arcibiskup Kašpar takto, pak by byl dnes na straně té menšiny, která je pro přijímání uprchlíků a do níž patří i pan Slačálek.

    Na jiných místech bych s panem Slačálkem souhlasil (např. tam, kde uvažuje o tzv. „státnosti“), ovšem jako celek je dle mého soudu jeho článek špatný. Právě pro generalizaci, díky níž autor z kritiky kardinála Duky vyvozuje závěry, které se týkají jak celé církve, tak i událostí, jež z dnešního hlediska nelze objektivně posuzovat.

    Jiří Vyleťal
    October 2, 2017 v 11.30
    Pane Vyleťale, Slačálek to možná v některých aspektech opravdu přehnal. Je pravda, že i ten Pavlův výrok si vyložil poněkud svérázně. Nicméně, mnoho nekatolických křesťanů trvá na možnosti vlastního výkladu Bible.
    Jistě je velmi ošklivá a nepravdivá ta teorie, že katolická církev nemá nic společného s křesťanstvím. Na druhé straně se dá zároveň těžko tvrdit, že by katolická církev neměla vůbec nikdy v historii nic společného třeba s fašismem nebo s jinými špatnými jevy, pokud církev chápeme jako reálný celek, nikoliv jen nauku, je které se hlásí.
    Já jsem ve svém příspěvku (mírně ironicky) napsala: větu o tom, že by radikální levice měla vytvořit církev bez oněch negativních jevů, protože dobře vím, že je to nemožné.
    Mimochodem, o katolické církvi se prý pochvalně vyjádřil dokonce Lenin v nějakém svém soukromém rozhovoru. Údajně se zmínil (podle Facebooku Michaela Hausera), o "mravní síle katolicismu, která vzdoruje po dva tisíce let všem bouřím a nebude přemožena ani v budoucnosti." A předpověděl jí hodně dlouhý život. https://www.facebook.com/Michael-Hauser-675897752445018/?ref=ts&fref=ts
    Jinak, já vím, jak máte církev rád, a proto úplně chápu vaši reakci na článek a veškeré vaše odmítavé reakce na kritiku církve.
    Je zajímavé, že vždycky o všech kriticích církve tvrdíte, že ji neznají a proto je jejich kritika mimo. Vy sám jste však v církvi teprve 20 let (podle vašich vlastních slov v kterési diskusi). Jste si vědom, že mnoho lidí před vámi církev opustilo právě proto, že ji znali? A to mnohem dříve a mnohem lépe než třeba vy? Proč by jim tedy lidé neměli věřit a měli by věřit právě vám?
    Chci ještě napsat, že uznávám, že katolická církev v minulosti i v současnosti dělala a dělá mnoho dobrých věcí a že má s křesťanstvím opravdu hodně společného. Ale myslím, že katolíci by si měli víc připouštět i její kritiku.
    October 3, 2017 v 6.58
    Zákon o pohřebnictví - panu Poláčkovi
    I u nás máme Zákon o pohřebnictví. Je například zakázáno těla či jejich části veřejně vystavovat bez předchozího souhlasu zesnulého, ten pravděpodobně katolická církev od svatého Václava nemá. Příslušné orgány by měly konat svou povinnost a nařídit, aby lebka knížete Václava byla řádně pohřbena. Není nutné, aby lebka byla katolické církvi zabavena, ta není jejím majetkem, protože podle §493 tohoto zákona nejsou ostatky věcí a nemůžou se stát majetkem.
    PM
    October 3, 2017 v 10.57
    Kdo podá pane Kubičko žalobu
    na bezduchého arcibiskupa a českého primase za zneužívání ostatků zesnulých k účelům ryze politickým .....bych zvídavě a nedočkavě podotkl.
    JP
    October 3, 2017 v 11.03
    Rušení klidu mrtvých
    Dobře, pane Kubičko, díky za poukaz - ale v daném případě (zákon o pohřebnictví) se zřejmě jedná jenom o ustanovení správního práva, za které pravděpodobně není stanovena specifická sankce. Takže v úvahu by zřejmě přicházela jenom pokuta, jako obecná sankce za porušení správního práva.

    Zatímco v Německu je to "Rušení klidu mrtvých" (Störung der Totenruhe) přímo trestným činem. Asi by neškodilo takovouto pasáž včlenit i do trestního práva českého.

    Kníže Václav - ten sám se bohužel už nijakým způsobem nemůže bránit tomu, co s jeho ostatky dnes kdo provádí (a za jakými účely).
    MP
    October 3, 2017 v 12.27
    Josefu Poláčkovi
    Nestrašte, zavřeli by mi ženu.
    Dva dny před sv. Václavem předváděla v televizi lebku dámy, kterou pohřbili přibližně ve stejné době jako sv. Václava a dali ji do hrobu oringle, které z toho hrobu má choť ukradla a dala na konzervaci.
    Sice lze podle fintivosti dotyčné klecanské krasavice předpokládat, že by proti vystoupení v televizi (po vysvětlení, co to je) nic neměla -- i když nenalíčená? Ale kvalifikovaný souhlas to nenahradí.
    IH
    October 3, 2017 v 16.19
    Inkorporace
    Zákony o pohřebnictví má asi každá země, ale mnohá z nich váhá, má-li rázně utnout pořádání exhibic "Bodies". V tomto případě bych se bez váhání přihlásil k rigidnímu trvání na tradičním pojetí úcty k zemřelým.
    Něco jiného je samozřejmě archeologie, i když i tam jsem nakloněn podobnému vztahu k ostatkům na hřbitovech, jaký byl a je typický u židů. Tedy jednou hřbitov, vždycky hřbitov. (Důsledkem jiné praxe mezi křesťany je neexistence náhrobků třeba většiny umělců, zemřelých před 19. stoletím.)
    V případě katolické církve, jež v naší zemi hrála po skoro celou její (psanou) historii konstitutivní roli, bych byl shovívavější. Tedy i k roli ostatků obecně a sv. Václava konkrétně. Bez skutečně vážného důvodu nemůžeme s odkazem na nynější přístupy a standardy opouštět tradice a svého druhu pluralitu vůbec. Činili bychom vlastně totéž, co katolická církev leckdy v minulosti. Ale vlastně i ona „měla rozum“, jak vyplývá i z konstatování výše o jejím (někdy jen povrchním) pokřesťanštování pohanských rituálů.
    JP
    October 4, 2017 v 12.35
    Beschimpfender Unfug
    Pane Profante, teď jste zase vyděsil Vy mě, že já bych snad mohl mít nějakou spoluvinu na tom, že by Vám na tři roky zavřeli ženu do vězení, a Vy byste si celou tu dobu musel sám vařit doma obědy.

    Takže jsem se pro jistotu podíval na celé znění toho německého trestního ustanovení. Jeho první, rozhodující paragraf říká:

    "Wer unbefugt aus dem Gewahrsam des Berechtigten den Körper oder Teile des Körpers eines verstorbenen Menschen, eine tote Leibesfrucht, Teile einer solchen oder die Asche eines verstorbenen Menschen wegnimmt oder wer daran beschimpfenden Unfug verübt, wird mit Freiheitsstrafe bis zu drei Jahren oder mit Geldstrafe bestraft."

    Takže podmínkou trestnosti jsou dvě skutkové podstaty:

    - buďto neoprávněné odejmutí těla či části těla zemřelého;

    - anebo kdo s nimi vykonává "beschimpfenden Unfug", v doslovném (respektive otrockém) překladu by to bylo snad něco jako "zlořečenou pošetilost", ve volnějším překladu se tím míní zřejmě něco jako "hanobení".

    Ad 1: Tady by ovšem bylo možno vést sáhodlouhé diskuse a spory o tom, kdo je vlastně oprávněn přechovávat legálně a legitimně těla a části těl osob, které své životy dožily v době prehistorické, respektive v době předmoderní.

    Všeobecný konsensus současné civilizace panuje v tom ohledu, že archeologické a muzejní a podobné instituce jsou k takovému držení oprávněny (takže paní Profantová může mít i nadále klidné spaní). Na straně druhé, jak nejednoznačné mohou být i takové případy, se celkem nedávno ukázalo například na soudním sporu o lebku či tělo nějakého indiánského náčelníka z doby před vícero staletími z teritoria současných USA, kdy příslušníci jeho kmene vysoudili právo jeho ostatky (přechovávané právě v jedné takové instituci) důstojně pohřbít. Pieta tu tedy zvítězila nad archeologií.

    Co se pak konkrétně knížete Václava týče, pak je nutno se ptát: na základě jakého právního titulu se katolická církev ujala držení jeho lebky? Pokud by ji toto právo přepustil některý z Václavových příbuzných z rodu Přemyslovců - pak by tato držba zřejmě byla legitimní.

    Pokud ale ne - pak katolická církev má tuto lebku ve svém držení pouze fakticky; a principiálně by tedy kdokoli (například nějaký archeologický institut) mohl tu lebku převzít do své vlastní moci a vyhlásit: "Doposud měla Václavovu v držení katolická církev, a od nynějška ji mám v držení já!"

    Jediný právní institut, o který by se tu katolická církev mohla opírat, by byl institut "vydržení" - tedy že tu lebku měla ve svém držení natolik dlouho, že už se z toho stalo něco jako zvykové právo.

    K takovému právnímu sporu o právo držení Václavovy lebky ovšem v praxi nedojde; podívejme se tedy blíže na ono vymezení trestnosti (v německém právu) druhé: kdo vykonává "zlořečenou pošetilost" s tělem či částmi těla zemřelého.

    A právě tady dojde zřejmě k zásadnímu střetu názorů. Bezpochyby, když hodnostáři katolické církve nesou Václavovu lebku v čele svého svatého procesí, činí tak podle svého vlastního přesvědčení se zcela seriózním úmyslem.

    Oproti tomu ten, kdo v této organizaci členem není, a její ideové představy nesdílí, v tomto ponášení sem a tam lebky dávno zemřelého muže bude moci spatřovat sotva co jiného nežli právě naprostou pošetilost.

    A teď přijde ještě na to, jestli k této pošetilosti ještě přidáme další vymezení "zlořečenosti". I z řad nevěřících, kteří tyto katolické obřady budou považovat spíše za pošetilost, mnozí katolické církvi toto její interní vyžití dozajista dopřejí, jako její interní záležitost.

    Ale vlastně právě tradicionalisticky orientovaní Čechové by se tu museli přece jenom zarazit: jak k tomu přijde náš staroslavný kníže Václav, aby si teď někdo z jeho lebky udělal fetiš, a tuto v rámci jakýchsi podivných obřadů a ceremonií veřejně vystavoval a přenášel sem a tam?!...

    Takže se zdá, že je to právě tato otázka "zlořečené pošetilosti", která by mohla být tím zásadním bodem sporu o to, jaký význam - či jaký nesmysl - má ten fakt, že české katolické církvi je dovoleno zacházet s lebkou českého knížete podle své vlastní libosti, v rámci svých vlastních rituálů a ceremonií.

    Vlastně by se patřilo tuto záležitost předložit k veřejné diskusi, a uspořádat o ní celonárodní referendum.
    + Další komentáře