Ve Staré Boleslavi, jako každoročně, proběhl rituál, na kterém se víc, než jindy během roku ukazuje snaha o těsné propojení římskokatolické církve a státu. Bývá označován jako národní pouť.

Týká se spíše legendární postavy knížete Václava, který je z nejasných náboženských důvodů označován za mučedníka — ani legendy nepotvrzují, že by byl umučen pro víru — a který byl po staletí pokládán za dědice České země. Od vrcholného středověku pak přímo za pravého nositele královské koruny pode něj nazvané, již jaksi propůjčuje svým historickým nástupcům v čele království a později státního útvaru Koruny české.

Dominik Duka jako pražský arcibiskup a tradičně i český primas se v kázání ke knížeti a údajnému mučedníku odhodlaně hlásí. Víme, co vše se historicky Václavem odůvodňovalo. U jeho tehdejší sochy na dnešní Václavském náměstí se sešlo velké shromáždění v revolučním roce 1948 a sloužila se tam překvapivě pravoslavná liturgie. Tamtéž proběhla v týdnu od 20. listopadu 1989 každodenní mohutná shromáždění, která položila autoritářský režim.

Zároveň se václavské tradice dovolával Protektorát Čechy a Morava. Německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank rozhodl o udělování Čestného štítu Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatého Václava. Všemi jeho třemi stupni bylo vyznamenáno v létech 1944 a 1945 celkem 930 osob za „věrnou službu říši“, jak se při prvním vyznamenání vyslovil Frank. I dnes se s oblibou Václava dovolávají kulturní a političtí dědici této tradice.

Mýtus a jeho interpretace

Duka zahájil kázání tvrzením, že se shromáždění nachází na místě poznamenaném krví svatého Václava. Církev, jíž slouží, uplatňuje od šedesátých let minulého století kult světců uměřeněji.

Z církevního kalendáře slavností, svátků a památek byly vyškrtnuty historicky nepotvrzené postavy, například světci, kteří byli původně spíše lokálními předkřesťanskými božstvy a jen se trochu upravilo jméno a přidal se fiktivní životopis. Z českého liturgického kalendáře vymizel například Ivan, poustevník.

O Václavovi se solidně historicky neví skoro nic. Dnes už se obecně nepřijímá radikální mínění Záviše Kalandry, že jde o mytologickou postavu bez reálného dějinného podkladu. Jisté však je, že není k dispozici žádné soudobé věrohodné písemné svědectví. Proto je potíž i s umístěním jeho možného skonu do běhu času.

Ohledně jeho smrti mohlo jít o dynastický konflikt, ale je pozoruhodné, že týž kníže Boleslav I., který ho měl nechat zavraždit učinil první kroky k jeho svatořečení, které později proběhlo přenesením ostatků na Pražský hrad. Podle historika Dušana Třeštíka šlo o nešťastnou náhodu.

Stavět na legendě znamená budovat více na interpretacích než na doložených událostech, a víme, jaké ty interpretace mohou být. Víme, jak umně se s nimi může pracovat pro prosazení cílů, které s postavou možná historickou nemusí mít mnoho společného.

V místy nejasném a chaotickém Dukově včerejším kázání zaujala posluchače pasáž o blížících se volbách do poslanecké sněmovny. Volby prý pomohou prosadit umlčovanou většinu. Už nebude podle primase manipulována a ovládána rozmary různých menšin.

Představa umlčené většiny je docela záhadná. Může někdo být v demokratických a liberálních poměrech dnešní České republiky skutečně umlčován? Anebo je to spíše tak, že je Dukovi líto, že jeho církev, jíž by rád ztotožnil s národem, tvoří dnes zanedbatelnou a přehlédnutelnou menšinu? Že se jejího života účastní nějaká 4 % procenta obyvatel?

Není sice umlčena, mluví, někdy velmi hlasitě, ale není jí nasloucháno, protože nepřináší to, co se od ní právem očekává, inspirující a osvobodivé svědectví. Respektive její vlastní poselství nesou věrohodní svědci víry, kteří však jsou stále vzácnější.

Ochrana menšin je také ochranou katolíků

Autor posledního překladu Bible do češtiny (Bible 21) Alexandr Sasha Flek se v diskusích na sociálních sítích vyslovil takto: „Hlava českých katolíků se těší, že volby pomohou „utlačované většině“. Myslel tím ateisty? Katolíků je v České republice jen jeden milion, do kostela jich aspoň občas chodí pět set tisíc. Ochrana menšin u nás tedy znamená i ochranu katolíků.“

Možná většinou nejsou deklarovaní ateisté, ale rozhodně lidé nenáboženští, lhostejní, jimž je celá tato tematika cizí, z nichž však jsou mnozí ochotni použít aparátu církve k prosazování různých třeba protikladných politických koncepcí. Koneckonců o domnělé potlačené většině, která bude ve volbách triumfovat, mluví politici typu Miloše Zemana, Andreje Babiše a Tomia Okamury.

↗

Představitel čtyřprocentní menšiny přivolává vítězství „umlčené většiny

Utlačující menšinou jsou „pseudohumanisté“, kteří ohrožují bezpečnost státu, jíž se Duka v kázání v tomto smyslu také věnoval. Tváříme se prý jako „sluníčkáři“, ale jsme vlastizrádci, a většina s námi zatočí poté, co zvítězí v boji o moc.

V další části kázání Duka hájil „přirozenou rodinu“. Častěji slýcháme o rodině tradiční. Vypadá to jako nenapadnutelné. Kdo by chtěl ohrožovat rodinný život? Kdo by chtěl popřít, že rodina je místem obnovy společnosti? Musíme však tuto podporu číst v souvislostech.

Pak se totiž ukáže, že je to útok na atypické rodiny, na svobodné matky, na rodiny, které přistoupily na oplodnění in vitro, protože nebyl z nějakého důvodu možný běžný postup. Je to tradiční útok na partnerství bez státního nebo církevního úředního potvrzení. A pochopitelně útok na dvojice stejného pohlaví, zejména ty, které společně vychovávají děti.

V závěru Duka chválil lidi, kteří milovali svou zemi a svůj lid. Naštěstí to tentokrát vyvážil poukazem na evropskou komunitu národů, jazyků a kultur. Je však pro jiná svá vyjádření a kontakty pokládán za obhájce současného národovectví, které má za aktuální téma obranu národa a země před přistěhovalci.

Oklikou to vyjádřila přímluvná modlitba po kázání a krédu za to, aby se uprchlíci vrátili do svých zemí. Dukovu chválu těm, kdo milují lid dešifrovala skupina katolických feministek která na to reagovala transparentem Věříme v Boha, ne v národ. Proti kritickým komentářům se Duky zastaly Parlamentní listy. To je samo o sobě výmluvné.