Na 16. dubna 2024 svolal Dominik Duka do arcibiskupského paláce významné hosty na takzvaný křest knihy. Šlo o spis Luboše Procházky — od loňského roku redaktora Blesku — a filmového producenta Radima Panenky Spiknutí: pravda o pokusu odstranit prezidenta ČR.

Připomeňme, že na podzim roku 2021 po volbách do Poslanecké sněmovny a v situaci, kdy má být jmenována nová vláda, byl Zeman hospitalizován. Jeho stav vypadal vážně a jmenování vlády se nemohlo dlouho odkládat. Proto se uvažovalo o jeho odchodu z prezidentské funkce. Psalo a mluvilo se o tom hojně v médiích.

Autoři a zjevně i Zeman sám považují tehdejší úvahy za spiknutí. Mělo jít podle knihy samotné a podle hostů „křtu“ o hru lékařů, médií, politiků a veřejných osobností. Neměl překážet při formování nové vlády a měl prý zaplatit za vše, čím jako prezident vadil. Do údajného spiknutí měly být zapojeny i bezpečnostní složky státu.

Kauza se rozuzlila během několika týdnů. Zeman byl propuštěn z nemocnice a vládu Petra Fialy z vítězného sněmovního uskupení pěti stran jmenoval. Jmenování proběhlo s omezeními vyvolanými vrcholící epidemií covidu. Odlišná politická koncepce vlády v tom však nesehrála a nemohla hrát žádnou roli.

Sraz konspirátorů v arcibiskupském paláci

Seznam hostů souhlasí s tendencí knihy a reprezentuje konkrétní českou politickou koncepci. Vévodil jim pochopitelně Miloš Zeman, jemuž je kniha věnována. Z ostatních lze zmínit Jiřího Ovčáčka, Janu Bobošíkovou, Hanu Lipovskou, Vratislava Mynáře, Jiřího Paroubka, Jaroslava Foldynu a Tomia Okamuru.

Vzhledem k hostiteli a místu setkání je pozoruhodná účast Kateřiny Konečné, předsedkyně Komunistické strany Čech a Moravy a europoslankyně za tuto stranu. Kam se to Duka posunul od osmdesátých let, kdy pobyl patnáct měsíců ve vězení za nepovolenou řádovou činnost, organizování utajeného teologické studia a vydávání samizdatu?

Václav Malý, kdysi disident a významný aktér událostí od 17. listopadu 1989, se po jmenování biskupem r. 1997 stáhl do ústraní. Teď už nemohl mlčet a od setkání v paláci se distancoval. Setkání odmítlo i současné české vedení dominikánského řádu, k němuž Duka náleží.

Místo odchodu se Duka drží moci

Pozoruhodné je místo setkání. O biskupovi, který skončí ve službě, například vzhledem k věku, se má za to, že se stáhne do soukromí. Měl by bydlet jinde než ve městě, kde působil. Když jde — jako v Dukově případě — o řeholníka, předpokládá se, že se uchýlí do kláštera svého řádu. Pak už se jeho církevní hodnost projevuje víceméně jen tím, že předsedá společné liturgii.

Duka by se mohl vrátit do konventu dominikánů v Praze v Jalovcově ulici vedle kostela sv. Jiljí, který má vchod z ulice Husovy. Tam snad má rezervovánu celu. Bydlí však prý v jednom z domků poblíž arcibiskupského paláce, které patří církevní instituci. A v paláci samotném má kancelář se sekretářkou, kterou mu arcibiskupství platí, což není zdaleka samozřejmé.

Dalo by se namítnout, že zůstal kardinálem, a to je nejvyšší pozice v církvi po papeži. K dubnu tohoto roku je 237 kardinálů. Z nich je 127 mladších osmdesáti let a jsou tedy voliteli budoucího papeže. K nim ovšem Duka, který před rokem oslavil osmdesátiny, nepatří, takže jeho kardinálská hodnost už nemá reálnou náplň.

Fakticky Duka staví do stínu Jana Graubnera, který je nominálně arcibiskupem pražským, metropolitou české církevní provincie, českým primasem a předsedou České biskupské konference.

Dukovský ultrakonzervatismus je menšinovým proudem

Stojí za pozornost, nakolik je Dukova politická koncepce zastoupena v katolické církvi. Duka rozhodně neodpovídá svým pojetím papeži Františkovi, a tedy pojetí církve v globálním smyslu. Týká se to už i papeže Jana Pavla II., o kterém se málo připomíná, že byl důsledným kritikem kapitalismu.

František je navíc formován politickou a kulturní zkušeností Latinské Ameriky. Je to, jak je obecně známo, oblast chudá, kde si ovšem zejména od druhé poloviny minulého století velká část obyvatel uvědomila, jak jsou bohatou, ale silnou menšinou světa postaveni na vedlejší kolej. Jejich kritika dominantního tržního systému se posunula z ryze politické sféry i do církve, která je v tomto regionu významně většinová. I papež František má blízko tomu, co se označuje jako teologie osvobození. Duchovní osvobození (vykoupení, spása) se mají promítat do veřejného života.

Není nic překvapivého na tom, že Duka se svými politickými přáteli, které sezval na uvedení knihy, tvoří seskupení konzervativní. Shoduje se s politickými stranami a hnutími, jejichž přítomnost ve volbách není zanedbatelná, ale zůstává menšinou. I vystupování svobodomyslněji orientovaných biskupů nasvědčuje tomu, že ani v církvi samotné dukovský nacionalistický ultrakonzervatismus nepřevládá. Dukovy prozemanovské konspirace tak ve veřejném prostoru zahanbují spíše slušnou většinu českých katolíků.