Odchod Dominika Duky představuje uzavření určité kapitoly polistopadového vývoje katolické církve u nás. A je nutné uvést — ve vší úctě k majestátu smrti a s modlitbou za každý život, který skončil —, že Dukova kapitola byla temná, a to ve dvou hlavních ohledech.

Církev ve víru restitucí a kulturních válek

Zaprvé, zasazením se o výslednou podobu zákona o církevních restitucích Duka významně napomohl tomu, že se z katolické církve (i z ostatních menších církví, které přistoupily na dvacetiprocentní podíl z náhrad) de facto stala korporace, soukromá společnost, pohybující se v tržním prostředí a vedená logikou zisku. Církev jako silný hráč na trhu tak vystavuje své vlastní poslání neúměrnému riziku a staví na hlavu kritiku kapitalismu, kterou hlásá ve svém vlastním sociálním učení.

Díky restitucím se církev stala investorem a například v Praze představuje velkého hráče v komerčním nájemním bydlení, který ze současné krize bydlení těží a ve svém důsledku ji prohlubuje.

Těžko si představit větší kontrast než mezi sociálním učením církve — které v poslední apoštolské exhortaci Dilexi te ústy papeže Františka a Lva XIV. vyzývá k boji za změnu nespravedlivých společenských struktur a k budování měst, jejichž architektura prospívá chudým a respektuje jejich právo na svobodný život a volný pohyb — a podnikatelskou ambicí české katolické církve, která se chce stát největším poskytovatelem komerčního nájemního bydlení v Praze právě v době, kdy si běžná pracující rodina nájem nemůže dovolit.

Pod Dukovým vedením se česká katolická církev jevila jako parodická, převrácená verze skutečného sociálního učení církve.

Zároveň Dukovo působení znamenalo velikou politizaci úřadu biskupa pražského a primase českého směrem ke krajní pravici. Dukovy sympatie k pravicovým diktaturám byly známy již v roce jeho zvolení pražským arcibiskupem, kdy hovořil o výhodách stavovského modelu uspořádání moci ve Španělsku za generála Franca.

Během svého působení na pražském arcibiskupství rád rozdmýchával kulturní války a aktivně přenášel některé konflikty, například z amerického prostředí, do české reality — ovšem bez patřičného zprostředkování odlišného kontextu.

Nedávná zádušní mše za Charlieho Kirka, kterou Duka celebroval krátce před svou smrtí, odhalila a zároveň dovršila jeho otevřeně nacionalistickou spiritualitu. V kázání jsou biblické motivy a Ježíšovy výroky zasazeny do jednoznačně nacionalistické a biopolitické ideologie bílého suprematismu.

Kirkův boj za hodnoty jako rodina, rod, národ a takzvaná ochrana nenarozeného života vytlačuje křesťanské univerzální hodnoty — rovnost všech bratří a sester bez ohledu na národ či pohlaví a odpor vůči sociálnímu hříchu a strukturám nerovnosti. Národ se tak redukuje na (bílou) menšinu, která rodí příslušníky toho správného národa, hromadí majetek a konzumuje bez ohledu na důstojnost ostatních lidí a planetární limity.

Dukovi nelze upřít, že uměl vystihnout ducha doby — a jeho zásluhy na jeho utváření jsou nesporné. V předvečer jeho úmrtí podepsala programové prohlášení nastupující pravicově populistická vláda, která se hlásí ke konzervativnímu obratu. Jsou v ní zastoupeny dvě krajně pravicové strany, které svou politiku staví v jednom případě na nenávisti vůči cizincům, v druhém na šovinismu a nihilistickém popírání klimatické krize.

Jméno budoucího pražského arcibiskupa — po překlenovacím období Jana Graubnera, který bohužel na Dominika Duku v mnohém navázal — zatím neznáme. Existuje malá naděje, že personální kroky papeže Lva XIV. by mohly vést k výběru nástupce, který by mohl být více ovlivněn demokratizačním, takzvaným synodálním procesem v církvi. A snad by mohl také více vycházet z důrazu na sociální učení církve, včetně důstojnosti pracujících a migrantů či ochrany planety, který tolik charakterizuje důrazy posledních dvou papežů.

Na druhou stranu však způsob, jímž Duka materiálně ukotvil českou katolickou církev jako korporaci a jak silně ji duchovně zpolitizoval směrem k národoveckému, obranářskému katolicismu, velice dobře zapadá do současného celosvětového vzmachu oligarchie a autoritářství. Je tudíž dobře možné, že církev jako služebnice kapitálu a národa tu s námi bude ještě dlouho.