„Myšlenky občanské odpovědnosti a solidarity, program duchovně založeného státního života, se mohou prosadit, bude-li se krize stupňovat a neprosadí-li se holou silou extremisté, kteří vzbuzují falešný dojem, že jsou či chtějí být alternativou. Pokud se směrodatná část společnosti bude chovat sebezáchovně a bude ochotna tvořivě navázat na přetnutou tradici, může se situace změnit k dobrému. Jinak směřujeme k apokalyptické katastrofě.“

To je prorocký závěr vůbec prvního textu, který Ivan Štampach napsal v říjnu 2009 pro Deník Referendum. Řádky, které působí, jako by v nich komentoval aktuální politickou situaci, nikdy nebyly vydány a jsou zde takto zveřejňovány vůbec poprvé.

Před ostrým startem novin, který jsme chystali k dvacátému výročí listopadu 1989, se totiž většina budoucích pravidelných autorů v říjnu podílela na týdenním pokusném provozu. Texty všech autorů, kteří takto stáli u zrodu Deníku Referendum, nikdy nebyly v novinách „vydány“, jsou ovšem k dohledání u jejich autorských profilů.

Ivan Štampach měl svůj sloupek také ve vůbec prvním vydání Deníku Referendum 30. listopadu 1989, a pak prakticky každý týden, pokud mu to zdraví dovolilo, a to až do května 2024, když už se v důsledku zhoršujícího se zdraví odmlčel natrvalo. Když minulý týden přišla zpráva o jeho skonu, věděli jsme, co musíme udělat: podat obraz o Ivanově jedinečné osobnosti v zrcadle jeho textů napsaných pro naše noviny, které si zvolil jako svou tribunu k průběžnému komentování vývoje české společnosti.

Textů, prakticky výhradně komentářů, zde zveřejnil za prvních patnáct let existence Deníku Referendum celkem 583, což činí více než jedno procento z celkového objemu článků doposud vydaných v našich novinách. Lze tedy říci, že stejně tak jako byl Deník Referendum pro Ivana Štampacha platformou, současně jeho psaní v zakládající éře našich novin ve významné míře spoluurčovalo jejich charakter.

Když se teď zpětně za jeho psaním ohlížíme, musíme říct, že je to jedno z největších štěstí, které Deník Referendum ze jeho existenci potkalo. Štampachovo psaní zde může sloužit formálně i obsahově jako mimořádný vzor každému, kdo by chtěl v roli sloupkaře z humanistických pozic reflektovat dění v České republice.

Jeho psaní o tolik ční nad běžnou produkcí komentátorů v zavedených českých médiích hlavního proudu, že samo takové srovnávání se jeví takřka nefér. Jakkoli by sám sebe takto zřejmě nikdy neoznačil, Ivan Štampach skutečně byl i prvotřídní novinář-komentátor.

Odpůrce komunistického režimu i břitký kritik polistopadového směřování

Během Husákovy normalizace byl vězněn, o čemž hovořil či psal velmi vzácně, se skromností sobě vlastní. Ač nebyl signatářem Charty, účastnil se předlistopadového disentu, redigoval samizdatový měsíčník, distribuoval zakázané domácí i exilové tiskoviny.

O předlistopadovém komunistickém režimu tedy z dobrých důvodů psal vždy břitce kriticky včetně například toho, že opakovaně poukazoval na problematičnost označování příchodu sovětské armády v roce 1945 jako „osvobození“. To samozřejmě propůjčovalo o to větší přesvědčivost jeho kritice polistopadového směřování.

„Máme za sebou rituální tance k výročí 17. listopadu a média nám denně připomínají události z doby před dvaceti lety. Chtěl jsem se aspoň skromně připojit. Sentiment mi připomínal tehdejší mladistvé vzepětí, ale nakonec se nemohu podílet na triumfu nynějších vítězů. Nemohu se zbavit dojmu, že slavili, a ještě slaví vítězové nad sametovou revolucí a nad jejími ideály. Nakonec jsem si jen v soukromí vděčně zavzpomínal, co špatného jsme pomáhali svrhnout demonstracemi v týdnu po 17. listopadu 1989, ale také jsem se vážně zpytoval, čemu špatnému jsme tím otevřeli dveře,“ píše se ve sloupku v prvním vydání Deníku Referendum 30. listopadu 2009.

Na polistopadovém bloudění české společnosti kritizoval jednotlivé aspekty, od vzdělávací politiky („Tam, kde vzdělání bude zbožím, bude plynule pokračovat kulturní genocida zahájená minulým režimem, absolvovat budou fachidioti, v horším případě jen hloupí nositelé diplomů.“), přes vztah k menšinám všeho druhu až po antisociální profil všech vlád vedených ODS (Český materialismus těžko srovnatelný co do své intenzity s jinými zeměmi téže civilizace činí ze všeho zboží. Obchoduje se už téměř se vším. Nezištná služba je anomálie a ti, kdo se jí věnují, například sociální pracovníci, jsou za tuto odchylku od tržních pořádků po zásluze trestáni.“).

Zejména ale soustavně a systematicky kritizoval záměnu demokracie, kterou jsme v roce 1989 požadovali, za systém plutokracie či oligarchie, který tu vznikl a od roku 2010 se čím dál pevněji usazoval u kormidla. „Systém, který je nutno porazit, je oligarchie. V ní má politickou moc reálně v rukou pouze hrstka prominentních osob (nejčastěji příslušníků nejbohatší vrstvy s politickým vlivem či příslušníků armády). Její konkrétní podobou je plutokracie, minimální stát, v němž reální držitelé ekonomické moci stále méně potřebují zprostředkování zdáním svobodných voleb, iluzí suverénního parlamentu a fikcí skutečně vládnoucí vlády, a ovládají většinu obyvatel přímo,“ napsal už v dubnu 2012.

Principiální ochránce lidských práv pro všechny

Nepochybně díky masarykovskému humanismu, jejž mu vštípili jeho adoptivní rodiče, ale i díky vlastní formativní zkušenosti s komunistickým vězněním, kde strávil čtyřiadvacátý až osmadvacátý rok svého života, znal cenu lidských práv. A svého veřejného hlasu využíval k jejich obraně úplně pro všechny od muslimů či Romů, přes sociálně znevýhodněné, ženy či menšiny všeho druhu, až po pracovníky České televize či Mirka Topolánka nebo Miroslava Kalouska. Jednou z jeho občanských rolí bylo členství v Českém helsinském výboru, tedy organizaci, která zde lidská práva hájí systematicky.

Ivan Štampach zásadní pozornost věnoval i často zlehčovaným lidským právům sociálním. Takto se například zastával dlužníků: „Kdo půjčuje, bere na sebe vědomě riziko, že peníze nedostane ani při nejlepší vůli ze strany dlužníka zpět. Kdo nechce riskovat, nemá půjčovat soukromým osobám, firmám ani státům.“

V nespočtu textů bránil práva lidí s menšinovou sexuální orientací. Takto vášnivě se tu zastal práva žen oblékat se dle své volby: „Budu hájit právo ženy oblékat se, jak chce. Budu toto právo hájit dejme tomu proti saúdskoarabským předpisům přikazujícím maximální zahalení a stejně proti tureckým a francouzským zákonům, které se pokoušejí ženám něco v oblasti módy přikazovat nebo zakazovat. Obojí mi připadá stejně skandální.“

Podobně se vyjádřil v takzvané šátkové aféře: „Studentka se šátkem neohrožuje ničí bezpečnost, neohrožuje pořádek ani zdraví, stejně jako bezpečí, pořádek a zdraví neohrožují řeholní sestry, které nosí velon, větší či menší, někdy černý závoj. Je to obdobné právu židovských chlapců nosit kipu (čepičku na temeni hlavy) nebo křesťanským žákům nosit křížek na řetízku kolem krku.“

Opakovaně bránil svobodu vyznání pro muslimy a vystupoval proti jejich předsudečnému ostouzení: „Mýlí se, nebo lžou ti, kdo tvrdí, že islám nemůže mít svobodu vyznání, protože by to znamenalo, že by v naší demokratické společnosti byla přinejmenším v některých bodech nebo na některých místech zavedena šária a naše tradiční svoboda by vzala za své. Zde je nutno uvést, že svoboda vyznání v žádném případě neznamená, že pro některé občany (a další obyvatele) státu platí přednostně vnitřní předpisy daného náboženství.“

Bránil právo komunistů účastnit se politické soutěže, zastával se České televize před útoky Andreje Babiše, vystupoval na podporu uprchlíků před útoky Miloše Zemana, bránil politiky včetně představitelů české pravice, jež jindy tak příkře kritizoval, před volebním — stylizovaně vězeňským — autobusem Pirátů.

„Vážné znepokojení však budí kriminalizace politického konfliktu. Místo publicistického a volebního odmítnutí politika jednajícího nečestně je pro něj rovnou, bez obhajoby a dokazování, připraven kriminál. Politici, bohužel se zdá, že solidní i pochybní, čelí přinejmenším verbálnímu lynči. Jsou to údajně lumpové a je třeba je zavřít. Dokazování, obhajoba, odvolání a jejich řešení, to vše prý zbytečně protahuje soudní jednání. Lidu je jasno a soud má vůli lidu vykonat. Tak to bylo, když pracující posílali soudu požadavky na trest nejvyšší pro Miladu Horákovou. Dnešní požadavky pozavírat všechny politiky jsou jen o něco mírnější. Tentokrát je strážcové národní spravedlnosti naštěstí neposílají na šibenici, ale jen ‚do tepláků‘. Právní stát by neměl této vulgaritě ustupovat,“ napsal na adresu pirátské kampaně v září 2017.

Zelený socialista

S Ivanem Štampachem jsme si stáli bok po boku v několika veřejných akcích. V roce 2002 jsem jej získal pro kandidaturu za Stranu zelených, spolu jsme se hlásili k inciativě ProAlt, společně jsme podporovali idealistické proudy v ČSSD. Na Štampachovi imponovalo, že co psal, to také žil, a byl přesvědčen, že pokud mu to jeho síly umožňují, má se snažit k nápravě veřejných poměrů přispět i osobním nasazením.

Politicky je možné Ivana Štampacha označit za zeleného demokratického socialistu. „Důsledným uskutečněním civilizačního pokroku a praktickou aplikací humanismu je stát socialistický,“ napsal zde v září 2013. Několikrát v podobném duchu citoval Masarykovu definici socialismu jako „humanity“ či „lásky k bližnímu“, čímž se sám ve své politické filosofii řídil.

Právě z této perspektivy dění v českých zemích komentoval. Když Miroslav Kalousek v populistické kampani TOP 09 v roce 2013 rozeslal domácnostem složenky s dluhem, který prý jako každý občan máme, elegantně nestoudnou logiku takového kroku obrátil: „Platíme v tuto chvíli právě tolik, kolik pravicová vláda s Miroslavem Kalouskem v roli ministra financí rozhodla a dala schválit své legální, ale nelegitimní sněmovně. A za to nám stát něco dluží. Ano jsme věřiteli státu. Vrací nám stát (i po solidárním vyrovnání příjmů a výdajů různé výše) v podobě peněz či služeb to, co jsme mu poskytli? Garantuje kvalitní školy, pečuje o silnice, zajišťuje dobře fungující ochranu občanů? Poskytuje seniorům důstojné prostředky pro život po jejich celoživotním pracovním úsilí? Nebo jsou tu rezervy? Uměl by někdo spočítat alespoň hypotetický dluh státu jednotlivému občanovi?“

Ideologii konzervatismu, na niž se odvolávaly strany české pravice, ODS či TOP 09, odmítl už v srpnu 2010 takto — a jak dnes vidíme, mimořádně předjímavě: „Konzervativismus už ztratil význam umírněné středové pozice, a stal se pouhou regresí, zvýrazňováním privilegií, osekáváním nejen sociálních, ale i občanských práv. Politický konzervativismus jde stále častěji ruku v ruce s náboženským fundamentalismem.“

Jako jasnozřivé proroctví lze číst i další Štampachův text ze srpna 2010: „Pokud ze sebe nevykořeníme český cynismus, všepožírající skepsi, pokud naše osobní antropologická koncepce bude mechanistická a davová, pokud budeme vše čekat od neosobních přírodních a sociálních sil, jsou naše vyhlídky chatrné, fašistoidní sběř bude pronikat stále blíže k vládním strukturám a my budeme řešit otázky akademické definice fašismu.“

Štampach často psal půvabně zostra — takto tu třeba v jednom odstavci vyřídil Petra Nečase i Ústav pro studium totalitních režimů: „České pravici docházejí živiny a křehne. Ztrácí schopnost regenerace. Rada Ústavu pro studium totalitních režimů se obnovila a zvolila do svého čela známou disidentku, vězenkyni svědomí, signatářku a mluvčí Charty 77, členku režimem pronásledovaného Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a samizdatovou autorku Petrušku Šustrovou. Petr Nečas, který v posledních letech komunistické éry pasivně kolaboroval s režimem v Socialistickém svazu mládeže, si na předsedkyni rady nestydatě otvíral hubu, a to jen proto, že nová rada již nedovolí, aby se ústav místo seriózní vědy věnoval ideologickému legitimizování současné vlády zlodějů,“ napsal v dubnu 2013.

Hlásil se k levici, která dokázala spojovat ideály liberalismu a socialismu. Z takových východisek konkrétní praxi českých levicových stran často kritizoval se stejnou vervou, s jakou se jindy pouštěl do české pravice. Už v roce 2010 takto ironizoval rasistickou komunální kampaň ČSSD na Praze 4: „Ztratili jste domov? Připravila vás o něj bezohlednost trhu nebo nějaká osobní tragédie? Sociální demokracie má pro vás řešení. Vyčlení na vás speciální oddíl městské policie, který bude důsledně bránit prý nežádoucímu shromažďování těchto jedinců.“

V prezidentských volbách se přimlouval za Táňu Fischerovou, správně předpověděl sociální příčiny porážky Zdeňka Drahoše („Sociální tónina bude muset zaznít ve finále jeho předvolební muziky ve fortissimu, máme-li v sobotu odpoledne či večer zapíjet radost, a ne žal.“), Miloše Zemana nakonec pojmenoval jako „rasistu na Hradě“. Pronikavě kritizoval pojetí služebního zákona („Pokud strana bude tak vehementně prosazovat pravicovou úřednickou agendu, měla by se přejmenovat na Českou stranu sociálně byrokratickou.“) i, jak budoucnost ukázala, zcela správně kritizoval Milion chvilek pro demokracii pro nedostatek sociálních akcentů.

Občas se přiznal ke skepsi, pokud jde o možnosti stranické politiky přinést v dohledné době jakákoli zlepšení. Ale nikdy to u něj neústilo v byť jen bezděčné sklouznutí do letargie či apatie. Vždy se v takové chvíli vrátil ke svým masarykovským základům, a k doporučení drobné demokratické práce: „Můžeme se věnovat ochraně menšin a přistěhovalců před agresivitou lichvářů, majitelů ubytoven nebo úřadů. Můžeme pečovat o práva náboženských menšin před vášnivými sektobijci. Můžeme přispívat k bezplatnému poradenství, právní pomoci a vzdělávání těch, kteří to potřebují pro své další uplatnění,“ napsal v říjnu 2013 ve sloupku Místo politiky v životě.

Křesťan podle Františka, nikoli podle Duky

Ivan Štampach samozřejmě byl také velmi vlivnou postavou českého křesťanství. Byť se rozešel s dominikánským řádem i katolickou církví, a nakonec zakotvil v církvi starokatolické, jeho hlas pozorně sledovali všichni, kdo o roli křesťanství ve společnosti přemýšlejí — zvláště ti z nás, kdo doposud věří, že by mohlo napomáhat proměnám tváře světa k lepšímu; v duchu Kristova učení.

K takovým lidem, byť s postupně narůstající skepsí, Ivan Štampach patřil. Právě z takových východisek ovšem nekompromisně odsuzoval základní tendence ve vývoji české katolické církve po roce 1989. Striktně odmítal jakékoli její majetkové nároky, ať už šlo o katedrálu, nebo posléze o tzv. restituce, což byl pojem, na nějž Štampach sám nikdy nepřistoupil: opakovaně tu prokázal, že nešlo o žádnou nápravu křivd, ale o svévolné financování ultrakonzervativních tendencí ve společnosti a nákup voličské podpory pravicovými stranami. „Nový zákon je přinejmenším symbolicky krokem zpět před nastolení demokratických poměrů od října 1918,“ napsal k takzvaným restitucím v červenci 2012.

V kritice snah církví o „restituce“, v níž se ke katolíkům připojily všechny ostatní s výjimkou baptistů, jež za to ocenil, také napsal: „Dnešní římská moc se znovu na Ježíši dopouští násilí. Totalitní model řízení římské církve jako celku doplněný o asociální, autoritářské a konzervativní, mírně nahnědlé tendence jejího zdejšího vedení olupují tuto církev o její katolický charakter a je to okázalá zrada na Mistrovi z Nazareta. Je smutné, jak jí v tom sekundují církve, které tíhu její moci historicky na sobě pocítily.“

K nároku na katedrálu, který v roce 2013 vznesl Dominik Duka, připomenul: „Je to rovněž výsměch výroku kardinála Tomáška, který v roce 1991 po schválení restitučních zákonů řekl: ‚Toto je poslední nárok, který církve vznášejí.‘ To jeho veřejné vyjádření si mnozí pamatujeme, takže je marné předstírat, že to neřekl, a dokonce prý říct nemohl.“

Nezabýval se ale jen katolickou církví či křesťanstvím. Poukazoval na soustavný úbytek členů náboženských organizací, což kladl do souvislosti právě s jejich prospěchářstvím.

Předpojatým kritikům islámu v říjnu 2015 odpověděl: „Neuvěřitelně kruté texty Bible, ve kterých Bůh přikazuje zabíjet jako prokleté obyvatele, výslovně včetně žen, dětí a starců a nevídaná arogance vlastníků jediné výlučné pravdy, to jsou kořeny dlouhých staletí nábožensky motivovaného násilí nevídaných rozměrů. Sotva najdeme náboženství s tak ostudnými dějinami, jako je křesťanství.“

Ivan Štampach — samozřejmě — také patřil ke křesťanským intelektuálům, kteří principiálně odmítali umístění „atrapy“ Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. „Mariánský sloup vztyčený na pražském Staroměstském náměstí však byl symbolem cynického podmanění zdejšího lidu (lidu obou jazyků) cizí moci. Byl znamením vítězství fanatické, násilné náboženské nesnášenlivosti. Byl symbolem hanebné politické nadvlády nad touto zemí, která záhy po habsburském vítězství dostala podobu proradného popření historických práv zemí Koruny svatováclavské a úlohy stavů jako jejich tehdejší reprezentace,“ napsal v srpnu 2017.

Když se o návratu napodobeniny sloupu — bohužel — rozhodlo, Štampach napsal: „Jako člověk chtě-nechtě politický budu kolem sloupu chodit s přesvědčením, že konzervativní revoluce vyhrála jednu bitvu, ale že konečné vítězství není na její straně. Snad tentokrát nebude třeba triumfální atrapu bourat.“ A po jejím vztyčení v červnu 2020: „Nezbývá než nesměle doufat, že nový sloup jako symbol konzervativní revoluce a výraz kýčovitého vzdychání po Habsburcích bude většinou kolemjdoucích přijat s lhostejností, kterou si zaslouží. Nové stržení sloupu je těžko představitelné, i když hněv vyvolaný jeho instalací je pochopitelný.“

Základní, v principu protichůdné, tendence, se v rámci křesťanství během dosavadní existence Deníku Referendum, do značné míry zkoncentrovaly do dvou výrazných osobností: pražského arcibiskupa Dominika Duky a prvního z „římských biskupů“, který si zvolil jméno František. O každém z nich tu Ivan Štampach psal v bezpočtu textů. Pokud si Deník Referendum někdy někdo laskavě dobíral, že o papeži Františkovi se tu píše nejvíc z českých médií, hned po Christnetu, bylo to do značné míry Štampachovou zásluhou.

Františka přitom Štampach vítal v březnu 2013 na papežském stolci obezřetně pod titulkem „Mají papeže“. Už po půlroce ale neskrýval svou radost z Františkových prvních kroků: „Na papeži pár dní před uplynutím prvního půlroku na římském stolci zvlášť oceňuji jeho vstup do politiky. Jsem rád, že není jen milým, laskavým staříkem. Těší mne, že neváhá vmést mocným tohoto světa do očí kritiku.“

O papeži Františkovi pak psal často a takřka zpravodajsky, soustavně referoval o jeho v českých zemích spíše přehlížených krocích. A když už hodnotil, pak spíše projevoval mírnou skepsi nad schopností katolické církve uvést Františkovy ušlechtilé úmysly do praxe.

Na Františkovi často oceňoval jeho podporu uprchlíků, s níž se sám —pochopitelně — ztotožňoval: „Ochota otevřít se by se dala očekávat především od těch, kdo trvale připomínají tradiční evropské hodnoty. Jsou-li to hodnoty křesťanské, jak často čteme, není to bezpečí, pohodlí, není to zachování etnických odlišností v globální kultuře. Není to ani vášnivý odpor proti islámu.

Daleko spíš je to něco jako samaritánská služba podle evangelního příběhu, na kterém Ježíš ilustruje, kdo je bližní. Ukazuje, že není na nás určovat, kdo potřebuje pomoc. Pomoc napadenému v tom příběhu neposkytli zástupci vlastního národa a náboženství, nýbrž Samařan, člověk odlišné etnické a náboženské příslušnosti,“ napsal v prosinci 2021.

Ivan Štampach tu vyzdvihl Františkovu podporu odborům, bezprecedentní zastání napadené Ukrajiny („25. února navíc papež bezprecedentně porušil diplomatický protokol a osobně navštívil ruské velvyslanectví u Svatého stolce.“) či jeho sociálně-ekologické důrazy, jejichž vrcholem byla encyklika Laudato si´.

I Dominika Duku v roli pražského arcibiskupa Ivan Štampach přivítal obezřetně, bez jakýchkoli normativních soudů. „Jaké konkrétní postoje můžeme čekat, to lze z dosavadních projevů vyčíst jen částečně,“ napsal tu v lednu 2010. Jako by se držel biblického „po ovoci poznáte je“.

Ovoce ovšem začal Dominik Duka ve své roli vydávat záhy a Ivan Štampach se v hodnocení jeho kroků rozhodně nemínil držet zpět. V lednu 2012 tu o Dukovi v článku Mráz přichází z Hradčanského náměstí napsal: „Opakuje známou výtku fašizujících politických směrů proti tak řečeným bruselským byrokratům. Tito evropští politici a úředníci svými opatřeními chrání rovnoprávnost etnik, zdraví a bezpečí slabých a ohrožených skupin (např. zákazníků) a svobodu vyrovnaně pro všechny. Tuto jejich praxi ultrakonzervativci protismyslně označují ‚totalitní‘.“

Když v dubnu 2012 Dominik Duka označil demonstranty proti asociální politice Nečasovy vlády za „lůzu“, oslovil jej Ivan Štampach přímo: „Nejsme, občane Duko, lůza. Jsme Vaši spoluobčané. Už je pryč doba, kdy vysocí preláti shlíželi z výšin svých sídel a vynášeli tu přísné, tu blahosklonné soudy. A od Vás snad právem očekáváme, že se budete jako občan mezi občany chovat. Nemám a priori nic proti Vám. Neprohlašuju rovnou Vás a ty tři procenta obyvatel Česka, kteří navštěvují aspoň jednou týdně bohoslužby Vaší církve, za papeženskou sektu, za peleš lotrovskou a za nevěstku babylonskou. Neříkám o Vás vzhledem k minulosti Vaší náboženské organizace, že jste násilným uskupením potenciálně ohrožujícím demokratické uspořádání.“

Ivan Štampach odmítal Dukovy antiislámské tirády, opakovaně tu kriticky rozbil jako ultrakonzervativní — už K.H. Frankem zneužitou — veteš svatováclavský mýtus, a když se Duka začal lísat k Zemanovu Hradu, zpražil jeho „pastýřský list k národu“ v lednu 2018 následujícími slovy: „Pražský arcibiskup římskokatolické církve vydal pastýřský list k občanskému svátku Nového roku. Nelze zcela opomenout mimořádně četné pravopisné, gramatické a stylistické chyby a věcné nepřesnosti. Svědčí totiž o tom, že se z tohoto kdysi dominantního a směrodatného společenství stala nekulturní sekta sdružující nejméně vzdělanou část obyvatelstva a že to nezachraňuje ani její vedení.“

Nakonec tu Ivan Štampach Dominika Duku v březnu 2018 zhodnotil jako „heretika a schizmatika“: Duka odmítá respektovat svého církevního představeného, papeže, pokud jde o jeho pokyny a doporučení například v kauze běženců nebo pokud jde o skromnost církve ve vnějších projevech… Dominik Duka tvrdošíjně odmítá závazné učení církve a ocitá se v pozici heretika a schizmatika… Duka a Zeman podobně jako už dříve Duka a Klaus se shodují v okázalém opovržení prostým člověkem.“

Biofilní humanista, který každého vždy dokázal povzbudit

O svém až vášnivě vřelém vztahu k přírodě a veškerému životu Ivan Štampach nepsal tak často, ale o to podmanivěji. Bylo to pro něj téma politické, v němž měl zcela jasno: „Svobodná solidární společnost musí solidaritu rozšířit na solidaritu s Matkou Zemí a jejími dětmi, našimi sourozenci v živých říších. Péče o člověka a respekt k člověku jsou uskutečnitelné jen za předpokladu respektu k přírodě a odpovědnosti za ní.“

Ale bylo to pro něj také téma výsostně osobní: „Nové listy na keřích a stromech jsou svěže, šťavnatě zelené, na dotek jemné, lehké, skoro by se chtělo říct, že něžné. Co se však děje, než se objeví? Ty něžné, jemné lupínky se propíchají a prořežou skrz tvrdou kůru. Jejich síla je v jejich zdánlivé slabosti impozantní. Rašící bylina dokáže nadzvednout vrstvu asfaltu — snad jsme někdy měli příležitost si toho všimnout.“

Anebo: „Mám radost, že teď zapršelo a má pár dalších dní pršet. Déšť nebude trvat tak dlouho, aby vyrovnal deficit vody v přírodě, ale snad ho trochu zmírní. Mám radost z toho, jak déšť omývá zaprášený povrch, jak půda po dešti svěže voní, jak se po dešti svěže zazelená a skleslé listy a květy se napřimují. Déšť, když nás nezaplaví a slunce, když nás nesežehne, jsou krásné.“

Přestože pro Ivana velmi podstatná duchovní a spirituální část jeho existence se odbývala především mimo jeho působení v Deníku Referendum, který bral primárně jako platformu pro průběžné formulování své politické filosofie, i sem takovéto náměty zanášel. Mezi jeho texty je řada recenzí knih z vydavatelství Malvern, s nímž byl duchovně spřízněn, je tu i spousta textů, do nichž se promítá jeho svrchovaná erudice religionisty.

Mezi jeho pestrými, přemítavými a principiálně nedogmatickými úvahami na duchovní témata je ukryta i pasáž, v níž dává najevo, že ve svém tak bohatém vnitřním světě akceptoval i moudrost přírodních národů: „Země ukazuje složitými regulačními procesy, že je v jistém smyslu živou bytostí. Že je to možná Matka Země. (…) probuzené vnímání životních dějů je cestou, jak život v přátelské kooperaci se Zemí a jejími tvory udržet.“

Po Ivanu Štampachovi tu v našich novinách zůstává fenomenální soubor textů, nad nimiž každý nepředpojatý čtenář uzná, s jak mimořádnou veřejnou osobností jsme tu měli možnost spolupracovat a žít. Svým způsobem zvláště fascinující jsou ty jeho texty, v nichž se nebál přiznat k pochybnostem o smyslu naše konání.

V nich jeho úvahy vždy nakonec dospěly k nějakému takovémuto rozuzlení: „Jsme-li však se svými úmysly a rozhodnutími na straně lidství, máme-li na mysli svobodu, rovnost, prostě humanitu, máme sílu jednat a nenecháme se zlomit pesimisty. Budeme pokračovat v díle, které by se mohlo zdát ztracené, a můžeme věřit, že to má smysl.“ Tohle si budeme pamatovat.