Každé slovo bych dvakrát podepsal. Bravo a děkuji za tvrdou, věcnou a lidskou reakci na hradního pana Duku.

Bohužel je to tak.
Mimochodem: koho zaujala následující slova --
"Vzpomeňme, jakou roli hrál [Kolín n. R.] v dějinách Svaté říše římské národa německého, o čemž koneckonců svědčí i kolínský dóm. Snaha zastínit ho stavbou mešity je snad natolik srozumitelná, že ji pochopí každý."
--, ten se může podívat na obrázek zde:
http://www.packie.de/wp-content/uploads/KoelnerMoschee.jpg
a přemýšlet, proč máme tak zastíněného primasa.

měl by si však položit otázku, jak je vůbec možné, že církevní předtavitelé, jejichž "chlebem" je přece evangelium a duchovní hodnoty, mohou fakticky propagovat neoliberalismus. Odkud se vzal počátek těchto jejich blábolů?

Budeme-li uvažovat skutečně důsledně a nepředpojatě, dojdeme - dle mého přesvědčení - k jedinému možnému závěru: Pokud vynecháme samotné představitele kapitálu a jejich exponenty, kteří se řídí heslem "peníze vždy až na prvním místě", mohou se neoliberální reformy zdát morálně oprávněné, ba žádoucí jen tehdy, jestliže přijmeme teze o tom, že příčinou dnešní krize je rozvrat tradičních mravních hodnot, sobectví, pýcha, lenost, zhýčkanost, neodpovědnost, materialismus atd. Čili od idealistické interpretace současné mizérie vede přímá a nezvratná cesta k ještě nelítostnějšímu neoliberálnímu biči. Proto je mi stále s podivem, jak mohl prof. Štampach tento moralistický idealismus hájit proti např. názorům mým... Jo, jsou věci mezi nebem a zemí...

Źádná zima netrvá věčně, i po té současné hradčanské přijde oteplení tak jako přišlo po předchozích restauracích a normalizacích. Proč se tolik lidí tak emotivně loučilo s Václavem Havlem? Protože na Hradě kralují Václav Klaus a Dominik Duka.

Můj názor stručně shrnut na http://pres.suchdolsko.cz/wp-content/uploads/Sketch31623303.png

otázka více než dílčí nenávaznosti neoliberalismu na ideály osvícenské západní demokracie vesměs zůstávají i západním pravicovým intelektuálům nezpracovaným domácím úkolem. Nejenom pan Duka přijímá neoliberalismus přes filtr antikomunismu. Pomyslel jsem si.

Duka spolu s jemu podobnými ztělesňuje přesně tu podobu křesťantví, kterou uvádí jako příklad jeho zrůdnosti jeho odpůrci. Je to přímá návaznost na církev jako totalitní moc středověku, inkvizici atd. Samozřejmě tato podoba křesťanství podle mého ani křesťantvím není, pokud budeme za tento pojem považovat to podstatné - tedy snahu o život po vzoru Krista. Základem takového života je láska k bližnímu a velká míra sociálního soucitu, ostatně Kristus stál vždy na straně malých, zavržených a proti moci farizejů, kteří teologickými tlachy už tehdy maskovali jen svou touhu po moci, ostře bojoval. Moc jako nadvláda nad druhými a láska jsou vůbec protimluvy.

Jaký je to neuvěřitelný rozdíl oproti přístupu našeho velikána T.G. Masaryka, který byl prezident a byl v tom nejlepším slova smyslu věřící, protože chápal a žil podstatu své víry. Ten mimo jiné napsal toto:

"Mravnost, to je poměr člověka k člověku. Potřebujeme mravnosti ve svém
styku s bližním.
.............

Přiznám se tu k těm, kteří zakládají mravnost na citu, ale nemyslím,
že cit má být v protivě k rozumu. Citů je mnoho: pěkných, nepěkných,
šlechetných, nešlechetných, hrubých, surových - to všecko jsou city.
Citová éthika se nesmí ztrácet v citech. Myslím tedy, že soulad citu s
rozumem a do jisté míry převládání citů nám bude základem mravnosti.

.............
Mravnost dnes znamená do velké míry mravnost politickou. Nedělejme
rozdílu mezi politikou a mravností."
................

Podle mne jsou jeho slova dnes vysoce aktuální a měli bychom se k němu vrátit. Je totiž křesťanství skutečné a pak je moc, která používá křesťanství jen jako maskování své hamižnosti, nelidkosti a nenávisti. Je katastrofální, že se takové středověké mocnářského církevní chování vrací, proti tomu je třeba se postavit.

je příčinou Dukova vývoje k nelidkosti. Spolu s kvazi-křesťany typu Hájka, nyní také Duky a dalších kolem hradu, kteří jen posilují odpor nevěřících k jakékoliv víře , odvrhnout duchovní svět a duchovní život jako zdroj všech problémů je naprosto zcestná myšlenka. Ostatně duchovní život v širším smyslu, je i samo myšlení, tedy i to marxistické. Co je probůh špatného na tom, chtít proměnu života ? Pokud žijeme v absurditě, o to víc člověk touží po smyslu, pokud žijeme v bezcitném světě, o to víc znamená hřejivé a dobré srdce. A tento požadavek platí samozřejmě pro všechny, pro mocné v první řadě. Ostatně Masaryk viděl politiku jako službu: "Vůdcem dobrým bude ten, kdo dovede sloužit, a kdo cítí, že je sám veden a veden být chce."... Je přeci řada příkladných křesťanů, o mnohých z nich nevíme nic, protože žili své prosté životy, známi jen svému okolí, tak jako má babička, ale žili je v nejlepším slova smyslu duchovně: - teologicky by nic zdůvodnit nedokázala - nějaké přepodstatnění, nebo problémy trojice, nebo která z nauk je ta pravá to jí nic neříkalo.... ani s kostelem to nijak zvlášť nepřeháněla, pokud si dobře pamatuji, tak tam zašla tak jednou za rok, možná ani to ne.... mám dojem, že mnohem silněji Boha cítila v přírodě... a to tak silně, že jak už ležela v nemocnici, tak byla na oddělení, kde měla výhled jen na panelák... skoro umírala.... pak jsme ji převezli do nemocnice do Jeseníků a tam z postele viděla blízký strom na louce a za ním les.... jen ten kontakt skrze pohled ji oživil o mnoho let.... najednou byla čilá a vydržela ještě asi další tři roky naživu...... když ji vyvezli ve vozíku na zahradu a ona viděla zblízka kvetoucí květiny, tak plakala štěstím...... a jak se projevovalo její křesťanství ? obětavostí, nesmírnou láskou k lidem, velkým a hlubokým pochopením druhého jen na bázi selského rozumu a vcítění, pravdomluvností, naprostou absencí touhy po nějaké moci, pokorou v tom, že byla "jen" prodavačka a netoužila po ničem jiném (jenže jaká byla prodavačka ! ona ty lidi, co u ní nakupovali dokázala zahřát, mluvit s nimi, oni se jí chodili svěřovat, k ní nechodili jen nakupovat, ale i něco hezkéhon zažít)...a silnou "naivní" (chvála naivitě v tomto smyslu !) vírou že je věčný život a že v něm bude zase dohromady s milovaným mužem.... v té vířě nikdy nekolísala, právě proto že byla naivní.... pro mě je a zůstane má babička příkladem toho, co znamená křesťanství a prvorepubliková morálka v tom nejlepším slova smyslu.

Milan Machovec ve své předmluvě ke knize o Masarykovi říká věty, které podle mě velmi silně souvisí s dnešní situací: "Masaryk k nám dnes celým svým dílem volá ne "za demokracii", "za svobodu", ale mnohem spíše: "Hledejte nejprve opravdovost lidského života a jí danou spravedlnost - a všechno ostatním, včetně demokracie, bude Vám přidáno!" Masaryk učí hledat smysl lidského života, ano více: učí smysluplně žít, učí hledat smysluplný život. Demokracie je nutným průvodním zjevem takového života, života nacházejícího hloubku a hodnotu lidkosti: tam kde jsme spíše v zajetí nesmyslnosti a absurdity, tam se děje rámec nedemokratický.... "

Dalo by se mluvit o dalších příkladech, o Husovi, o Erasmu Rotterdamském, o Komenském.... a samozřejmě o Kristovi samém.... na všech z nich by se dalo velmi dobře ukázat co to je, nebo má být, skutečně živé a pravdivé křesťanství. A příkladů by se našlo mnohem víc. Ostatně tohle neplatí jen pro křesťanství. Odpůrci islámu si také berou za příklad teroristy a tvrdí, že jejich počínání vyplývá přímo z podstaty islámu a odsuzují spolu s nimi celý islám. Ale na bázi islámu vzniklo také třeba něco tak úžasného jako je súfismus, arabská kultura stála v podtstatě za evropskou renesancí, tím že nám zpětně přinesla díla antiky a přinesla i jinak mnoho dobrého.

Uzavřu to proto krásnou a výmluvnou básní arabského mystika, súfiho Ibn Arabího z 13. století:

"Mé srdce je otevřené všem formám
je klášterem pro křesťanské mnichy
chrámem pro modly,
pastvinou pro gazely,
černým kamenem pro muslimské poutníky,
tabulkou pro Tóru,
a svitkem pro Korán.
Mé náboženství je náboženstvím lásky,
bez ohledu na to, kam míří boží karavana,
je náboženstvím lásky mým náboženstvím
a mou vírou"

Pan Štěpánek se zase rozepsal o duchovnu :)

o duchovnu, o Masarykovi, o různých podobách které může mít křesťanství atd. No a proč ne ? Je snad Deník referendum nějakým uzavřeným klubem marxistů, kteří nepřipouští jiný diskurs než boj pravice proti levici, různé teze o různých -ismech, nekonečné úvahy o systémech apod. ? Netýkal se snad článek člověka, který se vydává za duchovního a má církevní moc ? Předpokládám, že jste mé příspěvky ani nečetl, že jsem jen přelítnul očima, že jsem si dovolil publikovat něco trochu delšího. Mám se přístě někoho zeptat o dovolení ?

rozhodně podporuji formu vašeho poslední příspěvku, ve kterém stavíte naléhavé fenomény v potaz. Střet pravice a levice zahrnuje i nadále vitální střet teistického a ateistického postoje. A v tomto střetu se nejlépe daří statečným povahám se schopností stavět vše v potaz.

já více než z nějakých dogmatických teologií, které nemám rád, vycházím ze své zkušenosti. Podle mě je celá otázka rozporu mezi teismem a ateismem umělá, jako řada jiných uměle vytvořených protiv. Většinou to vzniklo tak, že si někdo vzal za pevný bod nějaký dílek pravdy o člověku a tom vystavěl deduktivně celý teoretický systém, který zase tvrdě popírá jiné systémy zase vystavěné jen na dílčích pravdách atd.. Například křesťanství je plné křivení a překrucování toho, co dělal a učil Kristus, nakonec ani vůbec není jisté, vzhledem k tomu, kdy byla evangelia napsána, že je v nich všechno pravdivé. O bezvýhradné "svatosti" náboženských knih si myslím své, je to naprostý nesmysl. Jde o lidský výtvor, prošlý procesem řady redakcí, vylučování, doplňování, upravování. Mocensko-politické zájmy v tom hrály obzvlášť ve Starém Zákoně velkou roli.

Osobně věřím v jakousi univerzální pravdu o člověku, Bohu a vesmíru, ke které nakonec vedou správně pochopené všechny náboženství, a nejen náboženství, ale všechny cesty. Člověk může jít jakou chce cestou, dokonce ani není nutná cesta náboženská. I to je vlastně zmocnění se určité pravdy o člověku do rukou nějakých oragnizací, které s tím pak manipulují atd.

Dám Vám příklad - můj otec byl přesvědčený ateista, při slově Bůh se mu zvedal žaludek (měl to spojené u určitými lidmi, zkušnostmi, které se mu nelíbily, taky byl ovlivněn ideologií doby atd.). Přesto ale uměl milovat život, byl napojen na přírodu, pamatuji se na situaci, jak jsme se spolu radovali při pohledu na pářácí se kosy. Pamatuji se, jak jsme spolu leželi na poli hrachu, pozorovali letadla nad námi z blízkého vojenského letiště a pojídali ten hrách a byli šťastní. Otec měl řadu chyb a v pubertě jsme se dost nesnášeli a on mi tehdy dost ublížil. Pak jsme k sobě ovšem cestu zase našli a on mi dokázal v krizi hodně pomoct. Při setkání s jedním kamarádem skladatelem, byl tento kamarád z mého otce nadšený - říkal on tak prostě a jednoduše JE, je z něj cítit jak silně EXISTUJE, Podle toho, co vidím a jak to vnímám, otec miloval život, dokázal se k němu přiblížit. Zároveň měl rád lidi, jeho cesta byla je rozesmívat, měl svou zásobu vtipů a odlehčení, kterými lidi bavil. Zároveň ži velmi poctivě, všechno si tvrdě odpracoval, ráno v šest do fabriky, poté až do sedmi večera na tzv. brigádu do druhé práce. Nikdy nikoho nepodvedl. Podle mě byl velmi náboženský člověk, ačkoliv by ho asi pěkně vytočilo, kdybych mu to řekl (to je ten problém se slovy a jejich významy, spousta slov je zanesná pro každého jinými konotacemi z historie, z vlastní zušenosti atd.). Samozřejmě jeho láska k životu nedošla tak daleko, aby zažil to, čemu křesťanští mystici říkají splynutí v Bohem, čemu budhisti říkají nirvána, ale přesto byl ve styku se svým bytostným jádrem. A tím je podle mě právě Bůh. Vtipné na tom je, že Bůh - on nebo to, je dost neuchopitelné, dá se vnímat všemi možnými způsoby, ale je to zároveň naprosto přirozené a že vlastně vůbec nevyžaduje žádné uctívání (to je mocenská blbost, pozůstatek dřívejších obětních praktik vzniklých ze strachu), že on/to nevyžaduje abychom jej nazývali nějakým jménem, nic takového. Je to základ duše nás všech, bez rozdílu kultur, ras atd. Co se cílem je být v kontaktu s tímto základem, celý život je pak jiný, jinak prožívaný, vztahy takového člověka k druhým jsou jiné atd. Podle stromu poznáš ovoce říkal Kristus. Takže pro mě teismus a ateismus nejsou žádné nesmiřitelné protiklady, jediné, co je skutečně důležité je, aby byl člověk v kontaktu se svým bytím, aby měl dobré srdce, jak k tomu dojde, jestli přes Boha, nebo ateisticky je úplně jedno. Nejde o systémy, nejde o teologie, jde o každého jednotlivého člověka a jeho život, jeho příběh, jeho úplnost a celistvost, jeho rozvinutou osobnost. Podle mě nás čeká doba, kdy snad konečně najdeme společnou řeč a přemostíme všechny ty rozpory vzniklé na bázi teoretických spekulací vzniklých jen z dílčích pravd a nepodpořených opravdovou životní zkušeností. Bohužel žijeme opět v době, která v dané chvíli člověka utiskuje, nedovoluje mu žít svobodně - láska a poznání se rodí jen ze svobody, a spíš nám mysl zatemňuje nesmyslnými rozpory, které nejsou vyjádřením celé pravdy o člověku. Lidi se bojí opět být sami sebou, nedůvěřují sami svým zkušenostem, cítí se být malí a bezmocní. Strašně rád bych našel nějaký jazyk, jak o tom všem mluvit bez použití slov jako Bůh a podobně, protože ty jsou pro mnoho lidí okamžitým důvodem k odporu. Zatím jsem ho zcela nenašel a důsledky si pak i v těchto diskusích nesu sám. Ale považuji to za tříbení, postupně mě to někam posouvá a jednou snad tu pravou řeč najdu.

U každého filosofa mě velmi zajímá jeho život, jeho okolnosti, protože není podle mě žádná objektivní filosofická pravda nezávislá na svém nositeli. V tom byl velmi poctivý například Kieerkegaard, který přímo mluvi o spojitosti svého života a své filosofie, ono je to z jeho knih také hodně znát. Tato spojistost ale existuje u všech myslitelů - u těch, kteří to rezolutně popírají patrně nejsilněji (něco ze svého života maskují). Proto musí být součástí filosofie vždy sebepoznání, přímá zkušenost, to věděli už staří Řekové.

Velmi výstižná slova k tomu jak takové systémy "pravd" vznikají napsal Lev Šestov:

"Lidé jsou strašlivě hospodární a lační tvorové. Rádi by věděli co nejvíce, ale své znalosti nehodlají platit příliš draze. A tak si začali představovat, že každá pravda, k níž dospěli zkušeností, a tedy se značným vypětím sil, jim dává právo na několik pravd dalších, získaných už bezplatně, anebo řečeno jazykem filosofie a priori, rozumem. Nejenže se přitom nestydí spekulovat s bezplatností, ale dokonce se ještě přitom pyšní svou schopností žít na cizí účet. Místo aby se dívali kolem sebe, naslouchali, hmatali, zkrátka a dobře hledali, chtějí na všechno jen usuzovat !"

a ještě tohle:
"Lidé požadují od filosofů obecná pravidla. A protože filosofové jsou také lidé a přizpůsobují svou výrobu poptávce na trhu, většinou také obecná pravidla vyrábějí. Pak ale nastane otázka: k čemu vlastně jsou ? A vzápětí přichází i odpověď: k ničemu. Příroda od každého z nás kategoricky vyžaduje individuální tvorbu. Lidé to však nechtějí pochopit, a tak neustále očekávají od filosofie poslední pravdy, které nebyly, nejsou a nikdy nebudou. Pravd je tolik, kolik je na světě lidí. A vskutku, proč by každý dospělý člověk neměl být vlastně tvůrcem, proč by nemohl žít na své riziko a MÍT SVOU VLASTNÍ ZKUŠENOST ?"

Jsme naučeni bát se být svobodní a sami sebou, tímto směrem nás deklasuje každá moc, čím méně jsme v kontaktu sami se sebou, se svou zkušeností, tím méně jsme schopni vnímat a pochopit druhé, tím více jsme soběčtí a zároveň shrbení před mocí, která nás ohlupuje. To se děje v dějinách neustále, jen se mění ty způsoby útlaku.