Na konci uplynulého týdne uveřejnil Český statistický úřad po překvapivě dlouhém zpracování některé výsledky dubnového sčítání lidu, domů a bytů. Již ve třetím sčítání po sobě jsou lidé bydlící v době sčítání na území České republiky dotazováni na náboženskou příslušnost. Předtím naposledy byl tento údaj zjišťován roku 1950, ale ještě téhož roku přijal komunistický režim překvapivý zákon, který státním orgánům zakazoval ptát se na náboženství. Bylo prohlášeno, že náboženství je soukromou věcí občana. Proto nám chybí údaje z let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých.

Za čtyři desetiletí mezi dvěma sčítáními (1950 a 1991) došlo k velkým změnám. Došlo k poklesu počtu lidí, kteří se hlásí k nějakému náboženství. Nemuselo k němu docházet plynule, ale lze se dopočítat toho, že každý rok ubylo náboženským společnostem zhruba jedno procento obyvatel. Někdo by možná rád tento náboženský sesuv připsal ateizačním kampaním režimu ve školách i v osvětovém působení na dospělé. Dalším důvodem by měly být represe vůči významným náboženským představitelům. Též v některých oborech (např. učitelé a vedoucí hospodářští pracovníci) vedla náboženská aktivita k potížím. Zajímavé ovšem je, že prakticky stejná politika vůči náboženství byla uplatňována např. v Polsku zcela neúspěšně a součástí změn po říjnu 1956 bylo její stornování a zavedení nezvykle široké svobody vyznání. Podobně rozkladný vliv na náboženství neměly ani identická opatření na Slovensku v rámci společného státu. Po změně režimu tam (v protikladu k Česku) má příklon lidí k náboženství mírně stoupající tendenci.