Pohlavní zneužívání v církvi není odchylkou, nýbrž pravidlem
Ivan ŠtampachPodle dat z Francie bylo v posledních sedmdesáti letech katolickou církví zneužito více než 200000 mladistvých. Francie přitom není izolovaná. Zneužívání moci církevních aktérů není vzácné ani u nás. Dopad na společnost je přitom masivní.
Od podzimu 2021 ve Francii působí Nezávislý národní úřad pro uznání a odškodnění (INIRR), který dokumentuje případy sexuálního zneužívání mladistvých katolickými kněžími a dalšími církevními činiteli. Označení úřadu za národní a nezávislý je poněkud problematické, protože jeho zřizovatelem je francouzská biskupská konference, tedy vedení této církve v zemi.
Ač lze věřit, že biskupové mají dobrou vůli kauzy vyšetřit a že dnes konkrétní případy vědomě nezastírají, postup zjišťování jednotlivých případů je nesnadný. Dokazovat po ohlášení případů, co se skutečně stalo, je jistě těžké. Ve hře je i motiv postižených a případných svědků nepoškodit dobrou pověst církve, což může vést ke zkreslení paměti.
Ke konci loňského roku dostalo ve Francii odškodné 489 zneužívaných. I když jde o vysoké číslo, rozsah problému samo o sobě nevyjadřuje. Práce úřadu na začátku vycházela ze zjištění, že v posledních sedmdesáti letech bylo zneužito více než neuvěřitelných 200000 dětí. A nejde jen o pohlavně dospívající mladistvé. V době skutků bylo postiženým nejčastěji mezi šesti až patnácti lety, vyskytly se však případy dětí kolem tří let věku.
Podle jiného zdroje od roku 1950 zneužilo ve Francii asi tři tisíce kněží, řeholnic a řeholníků více než 216 tisíc nezletilých, většinou chlapců ve věku mezi 11 a 14 lety. Podle současných zdrojů v zemi působí kolem 23000 kněží.
Počet oznámení případů zneužití byl největší na začátku působení úřadu a pak v době, kdy se o tématu více psalo v médiích. Dnes je jich méně zřejmě proto, že z dnešních dospělých, kterých se to týká, se už velká část jednoduše ozvala. Má jít ze dvou třetin o muže a z třetiny o ženy. 38 % hlášení se týkalo znásilnění. V 39 % mělo zneužívání dlouhodobý opakovaný charakter a trvalo déle než rok.
INIRR po prokázání jednotlivých případů zajištuje finanční odškodné, ale i dialog s postiženými a pomoc s vyhledáním psychologa.
Případy publikované v souvislosti se jmenovaným úřadem samozřejmě nejsou to jediné, co lze o situaci ve Francii uvést. Již od roku 1995 do dubna 2002 tam bylo souzeno či odsouzeno za pohlavní zneužívání dětí celkem třicet kněží. A došlo také k souzení biskupů za to, že neupozornili policii.
Součinnost státních úředníků
Francie se z poměrů v jiných státech se silným zastoupením katolické církve nevymyká. Podle pramenů z jiných zemí je průměrný věk zneužívaných 10,5 roku u dívek a 11,5 roku u chlapců. Počet kněží obviňovaných ze zneužívání se pohybuje kolem 7 % z celkového počtu. Konkrétní případy byly přitom sledovány i na miniaturním území státu Vatikán.
Pokud bychom zůstali jen na území Evropy, lze namátkou uvést případ Rakouska, kde na konci osmdesátých let minulého století poprvé vyvolala značnou veřejnou pozornost kauza tehdejšího vídeňského arcibiskupa Hanse Hermanna Groëra, který nakonec musel rezignovat. Církev tam následkem aféry opustilo přes 40000 členů v tom smyslu, že přestali církvi poskytovat daňové asignace. V klášteře Sankt Pölten, kde Groër dožil, policie v počítači nalezla desetitisíce pornografických fotografií.
V belgickém kontextu je nejznámější případ biskupa, který se jako první takto vysoce postavená osoba v církvi ke zneužívání na nátlak rodiny zneužívaného veřejně přiznal. Z biskupské služby odstoupil.
Ve Velké Británii bylo za pohlavní zneužívání dětí odsouzeno 21 katolických kněží. V Irsku byl souzen Seán Fortune za to, že během svého života v desítkách případů pohlavně zneužíval chlapce. Fortune byl přitom vysvěcen, ač se to o něm v té době již vědělo. V březnu 1999 po propuštění z vazby spáchal sebevraždu. Sebevraždu však spáchaly i dvě z jeho obětí.
Podle zprávy z března 2006 vypracované dublinskou arcidiecézí bylo od roku 1940 podezřelých z pohlavního zneužívání dětí 102 tamních kněží. Irská vláda v roce 2009 vydala zprávu, podle níž církevní vedení v letech 1975—2004 informace o tom, že její kněží sexuálně zneužívají děti, potlačovalo, a to dokonce v součinnosti se státními úředníky. Čtyři biskupové tehdy rezignovali.
Jako by zneužil Bůh
U nás není situace příliš jiná. Známého slovinského jezuitu a výtvarníka Jana Marka Rupnika obvinilo několik žen ze zneužívání, ke kterému mělo docházet od začátku devadesátých let do roku 2018. Rupnik je mimo jiné autorem souboru tapisérií Výjevy z Apokalypsy v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Rupnik musel posléze z rozhodnutí církevního vedení opustit kněžskou službu a byl i vyloučen z jezuitského řádu.
Další české případy (František Merta, Zbyněk Schneider, Erik Tvrdoň, Marcel Puvák, Pavel Krejčí a dva veřejně nikdy nejmenovaní, dnes již zesnulí dominikáni) byly zde a jinde v médiích podrobně probírány včetně možné obhajoby obviněných. Arcibiskupové Duka a Graubner a někteří biskupové přitom byli opakovaně nařčeni, že o případech věděli a náležitě nezasáhli.
Zneužívání je podrobně sledováno i vzhledem k následkům přetrvávajícím do dospělosti. Může jít o poruchy spánku, poruchy koncentrace a paměti, bolesti hlavy, trvalé a hluboké poruchy emočního ladění nebo potíže s projevováním emocí. Dochází k retraumatizaci, tedy znovuprožívanému vnitřnímu zranění vyvolanému podněty, které dřívější události připomínají.
I proto je nutné se k případům zneužívání v církvi vracet, a i proto se jim věnuje více pozornosti než případům ve školách a v organizacích mládeže, jako je skauting. Kněz či jiný služebník církve totiž reprezentuje autoritu a morální kredit. Má být zprostředkovatelem Božího působení. Když někoho zneužije on, znamená to v církevním prostředí, jako by ho nebo ji zneužil Bůh.
Jeví se tedy, že svým způsobem velkolepý pokus křesťanské (katolické) církve žádosti těla spoutat a překonat čirou silou ducha/víry žalostně ztroskotal.
Což je svým způsobem značně neveselé zjištění (a to nejen při pohledu na utrpění obětí tohoto experimentu).
Zdá se, jako by tím definitivně padl poslední pokus ve velkém měřítku transcendentální hodnoty postavit nad to, co už pro Platóna byly přízemní "žádosti břišní části duše".
Moderní, liberální doba si s takovýmito problémy ovšem hlavu lámat nemusí; ta tak jako tak všechny vyšší, transcendentální hodnoty hodila paušálně přes palubu, a oddává se už jenom čirému konzumismu všeho druhu, včetně konzumismu sexuálního.
Na tom není, pane Štampachu, vůbec nic divného, sám se pamatuji na ten případ před šesti lety v Brně – tam dokonce i sám Ježíš znásilnil muslimku. A pro křesťany je Ježíš pochopitelně velkým morálním příkladem...
Minule jsem zmínil, že v kauze sexuálního zneužívání v křesťanské církvi se zrcadlí problém obecnějšího dosahu - totiž už od časů řecké antiky položená otázka, zda člověk má volně popustit uzdu svým "přirozeným", jmenovitě tělesným tužbám - anebo ale zda se má ve jménu vyšších (duchovních) hodnot rozhodnout vést život na základě vědomého sebeovládání, až k přísné askezi.
Samozřejmě - při pohledu na to k jakým skandálním, mnohdy až vysloveně tragickým důsledkům pro postižené vedl princip nařízené askeze především v prostředí katolické církve se ukazuje být naprosto nepochybným, že tento krok byl falešný, a že tato askeze (údajně ve jménu Boha) byla namnoze pouze pokryteckým předstíráním, a že přirozené (respektive přírodní) touhy a pudy si tak jako tak nacházely cestu svého vyžití a vybití. A když byla zapovězena cesta přirozená, nastoupily na její místo formy deviantní, násilné, ve svých důsledcích až katastrofické.
Byl by ale za této situace jedinou správnou, oprávněnou reakcí naprostý opak? Tedy začít hlásit heslo "ať si každý žije jak se mu zlíbí, ať si vyžívá své touhy jak se mu zachce, ve jménu svobody není přípustné mu do jeho soukromé sféry nijak zasahovat"?... A to ani ve jménu nějakých vyšších etických hodnot?
Jmenovitě V. Bělohradský paušálně a nesmiřitelně zavrhuje takovýto mravní nárok všech ideových směrů (ať náboženských či politických) které se jen kdy vynořily v lidské historii, neboť v nich nedokáže spatřit nic jiného nežli ideologický diktát nad člověkem, nad jeho výsostnou svobodou.
Co zde ovšem Bělohradský naprosto přehlíží: že veškerá kultura, veškerá lidská civilizace jíž my sami jsme součástí, a na jejíž dosažený stupeň vývoje můžeme být do jisté míry hrdí - veškerá tato kultura a civilizace vznikla vlastně "proti přírodě". Jakákoli kultivace lidského jednání fakticky nepočíná jinak nežli tím, že nějaký způsob jednání je tak či onak společensky sankcionován. Tedy zakázán, nebo přinejmenším obecně pociťován jako nepřijatelný.
Podle Freuda bylo dokonce prvotní "tabu" úplným prvopočátkem lidské kultury. Tedy ten zcela prvotní moment, kdy původní divoch, uvyklý brát si svou vlastní mocí a silou všechno čeho se mu zachtělo, náhle narazil na první zákaz. Na tu skutečnost, že v lidské pospolitosti platí určité normy, které jsou nadřazeny jeho ryze individuálnímu "já chci".
Tento prvotní moment, kdy toto přírodně-divošské "já chci", respektive "já toužím po..." je nahrazeno, limitováno oním "nesmíš!" z hlediska evoluce lidské kultury ve svém významu snad ani vůbec není možné dostatečně docenit. Do onoho přírodního stavu ničím neomezené volnosti totiž vstupuje zcela nový, v celé přírodě doposud nevídaný prvek - prvek vědomé osobní odpovědnosti.
Podle J. Patočky dokonce lidská civilizace vůbec počíná až s příchodem řecké polis - právě proto že se zde poprvé objevuje prvek primární odpovědnosti antického občana vůči jeho obci. Zatímco veškerý předchozí stav, kdy člověk zcela popouštěl uzdu svým vlastním "přirozeným" tužbám a pudům, podle Patočky spadal ještě do kategorie "divošství"!
Tak jak tedy? Nepředstavuje současný novodobý liberalismus, který jako hlavní hodnotu proklamuje opět pouze osobní tužby a potřeby autonomního, nijakým "diktátem" etických norem nesvázaného individua - neznamená tento nevázaný liberalismus ve skutečnosti dramatický kulturní regres, faktický úpadek do mentality onoho prvotního divošství?...
Jako zcela obvykle zde můžeme spatřit nevědomý, mechanický kyvadlový pohyb "ode zdi ke zdi": jestliže na straně jedné stojí (či spíše stála) umělá askeze křesťanské církve, pak na straně druhé své pozice stejně tak žárlivě střeží mravní nevázanost, neodpovědnost libertinistického individua moderní respektive postmoderní doby.
Připomeňme proto jenom krátce, že jednou ze čtyř kardinálních antických ctností byla "sófrosyné", kteréžto slovo bývá do češtiny obvykle překládáno jako "zdrženlivost". Ovšem, jako v mnoha dalších případech se tento převod původního řeckého významového obsahu prostřednictvím jediného pojmu moderní řeči jeví být příliš úzkým; celý význam této "sófrosyné" by tedy snad bylo možno příhodněji vyjádřit trojicí slov "rozmyslnost, uměřenost, sebeovládání".
Tato sófrosyné tedy na jedné straně znamená vědomé a odpovědné překonání onoho stavu prvotního divošství, kdy člověk je ovládán svými naturálními tužbami a pudy, aniž by dokázal reflektovat jejich etický a společenský dosah - ale na straně druhé tato odpovědnost a zdrženlivost není člověku uměle vnucována, nýbrž je součástí jeho vlastního habitu, který si dotyčný jedinec vytvořil na základě svého vlastního náhledu, svého vlastního osobního přesvědčení.
Tak nakonec je to všechno o sexu. Kolik revolucí jsem mohl zažehnout, kdybych se pořád nedíval na to porno.
Jak už jsem psal, doba si žádá neohusitství. A šup s přebytečným majetkem do kádí ve prospěch všech! Žižka věděl jak na ty zvrhlíky!
Určité řešení by tu snad bylo (sám jste ho, pane Štampachu, často ve svých článcích i navrhoval). Píšete, že například ve Francii bylo od roku 1950 zneužito „více než 216 tisíc nezletilých, většinou chlapců ve věku mezi 11 a 14 lety“. Což tedy konečně zrušit ten zpropadený celibát?