Ruská invaze na Ukrajinu v České republice nečekaně sjednotila různé názorové proudy. V poslanecké sněmovně na samém začátku války odsoudili agresi jednomyslně vládní i opoziční strany, dokonce i Svoboda a přímá demokracie.

Dominik Duka, který se tak často odklání od demokratické části politického spektra, tentokrát sloužil mši za Ukrajinu a v České televizi v pořadu Události, komentáře se vyslovil pro podporu ruské veřejnosti proti vládě. Ocenil, že Ukrajina jako poměrně chudá země s nedobře vyzbrojenou armádou (což při své kvalifikaci sotva může posoudit) dokázala vzdorovat „jedné z velmocí.“ Zdrženlivě kriticky se tehdy vyslovil i k moskevskému patriarchovi Kirilovi.

Česká zkušenost s problematickým osvobozením ve 2. světové válce, kdy Sovětský svaz tehdejšímu Československu odebral část území, odvlekl stovky našich občanů do lágrů Gulagu a přispěl k nastolení totalitního režimu, zůstává součástí historické paměti.

Ještě silněji se brutalita stalinského a poststalinského režimu, který socialismus pouze imitoval, projevila v srpnu 1968. Odpor proti tomuto druhému „osvobození od kontrarevoluce“ byl v obyvatelstvu téměř jednomyslný, i když se v dalších dvou desetiletích neprojevil aktivně. Motivem odporu byla uražená národní hrdost nebo zrazená víra ve svobodu, lidská práva a demokracii.

A právě proto by nás dnešní jednota tváří v tvář ruské agresi nemusela překvapovat.

Několikrát rozštěpené pravoslaví

Náboženství v současném konfliktu, po kterém už svět nikdy nebude takový, jaký dosud byl, nesehrává bohužel šťastnou roli. Ukazuje se totiž spíše jako nástroj přetlumočení politických preferencí pomocí předpokládaných nadzemských mocností. Pravoslavné autority v Rusku jsou až na vzácné výjimky výrazem a podporou vulgární putinistické diktatury.

Moskevský patriarcha Kiril v prvních dnech invaze prosil o ušetření civilního obyvatelstva. Později však v souladu s putinovskou doktrínou připsal odpovědnost za válku Západu. 9. března dokonce prohlásil, že státy jsou „instituce, které mají legitimní právo použít sílu, aby donutily […] jiné země, jež považují za hrozbu, zajistit, aby tato hrozbou být přestaly.“

O hierarchický stupeň níže ovšem jakékoli zbytky diplomatické zdrženlivosti končí. Moskevský arcikněz Artěmij Vladimirov se v promluvě, která byla značně sdílená na sociálních sítích, vyslovil, že je třeba Rusy, kteří nesou světu osvobození, podporovat. Speciální operace na Ukrajině je podle něho nutná. Je to jediný způsob, jak přinutit Evropu a západní svět k partnerskému vztahu s Ruskem.

Diplomacie je podle Artěmije dobrá, když na diplomatově stole leží revolver. Cestou, již nyní zvolilo, se Rusko dostane ze situace nezákonného rozvratu, jejž vlasti před třiceti lety způsobil Michail Gorbačov. Chystáme se prý na Velikonoce, kdy Velká, Malá a Bílá Rus budou od Vladivostoku po Kaliningrad v jednom šiku. A je naděje, že se k Rusku připojí také Moldávie, Kazachstán, Ukrajina a Gruzie. Jak to bude s baltskými zeměmi, si mají posluchači domyslet sami.

Pravoslaví ne Ukrajině svou vlast proti ruské agresi prostřednictvím svých nejvyšších představitelů jednoznačně podpořilo. To, že dvě církve, do nichž je pravoslaví rozštěpeno, vysloví protikladná hodnocení, se ostatně dalo předpokládat. Ruskou invazi zkrátka odsoudila nezávislá Pravoslavná církev Ukrajiny, která působí ve spojení jednak s ekumenickým patriarchátem se sídlem v Istanbulu a s patriarchátem v Alexandrii, který obhospodařuje pravoslaví v celé Africe, a jednak s řeckou a kyperskou církví.

Za překvapivé však považuji to, že ruskou invazi ostrými slovy odsoudil i metropolita Onufrij, hlava Ukrajinské pravoslavné církve, která je církevně vázána na Moskevský patriarchát. Onufrij přirovnal ruský vpád ke Kainově vraždě Abela. Několik biskupů této církve dokonce v liturgii na příslušném místě přestalo zmiňovat moskevského patriarchu, což je vlastně symbolickým přerušením církevní vazby. Tito biskupové k tomu navíc vyzvali i veškeré kněze na územích, jež spravují.

Od Svjatoslava Ševčuka, vyššího arcibiskupa řeckokatolické církve, která je se svými asi čtyřmi miliony příslušníků rozšířena nejvíc na západě Ukrajiny, bychom jiné než kritické vyjádření k ruské invazi očekávali jen sotva.

Nezvykle zřetelný postoj papeže Františka

Církve v západní a střední Evropě se proti bezpráví ze strany putinovského režimu postavili s různou intenzitou. Co si o kauze myslí, dává postupně najevo i papež František. Ač působí v mnohasetleté tradici, podle níž se při kritických hodnoceních výslovně nejmenuje státy, které kritizuje, brzy po vstupu ruských vojsk na Ukrajinu zřetelně odmítl tezi, že jde o vojenskou operaci. Od začátku mluví o válce. Vyslovil se také, že kdo vede válku, potlačuje lidskost a upřednostňuje své zájmy a svou moc před vším ostatním. Požadoval otevření humanitárních koridorů.

25. února navíc papež bezprecedentně porušil diplomatický protokol a osobně navštívil ruské velvyslanectví u Svatého stolce. Asi půl hodiny mluvil s velvyslancem a měl, jak referovaly vatikánské zdroje, vyslovit své obavy. Vyslal také na Ukrajinu dva kardinály, aby pečovali zejména o humanitární pomoc.

Svůj postoj v průběhu války dále vyjasnil, když před několika dny řekl, že konflikt na Ukrajině je výsledkem zvrhlého zneužití moci, který vystavuje brutálnímu násilí bezbranné osoby. Nejmenuje sice agresora, ale z jeho slov je to, koho má na mysli, zcela zřejmé.