Ruská invaze na Ukrajinu v České republice nečekaně sjednotila různé názorové proudy. V poslanecké sněmovně na samém začátku války odsoudili agresi jednomyslně vládní i opoziční strany, dokonce i Svoboda a přímá demokracie.

Dominik Duka, který se tak často odklání od demokratické části politického spektra, tentokrát sloužil mši za Ukrajinu a v České televizi v pořadu Události, komentáře se vyslovil pro podporu ruské veřejnosti proti vládě. Ocenil, že Ukrajina jako poměrně chudá země s nedobře vyzbrojenou armádou (což při své kvalifikaci sotva může posoudit) dokázala vzdorovat „jedné z velmocí.“ Zdrženlivě kriticky se tehdy vyslovil i k moskevskému patriarchovi Kirilovi.

Česká zkušenost s problematickým osvobozením ve 2. světové válce, kdy Sovětský svaz tehdejšímu Československu odebral část území, odvlekl stovky našich občanů do lágrů Gulagu a přispěl k nastolení totalitního režimu, zůstává součástí historické paměti.

Ještě silněji se brutalita stalinského a poststalinského režimu, který socialismus pouze imitoval, projevila v srpnu 1968. Odpor proti tomuto druhému „osvobození od kontrarevoluce“ byl v obyvatelstvu téměř jednomyslný, i když se v dalších dvou desetiletích neprojevil aktivně. Motivem odporu byla uražená národní hrdost nebo zrazená víra ve svobodu, lidská práva a demokracii.

A právě proto by nás dnešní jednota tváří v tvář ruské agresi nemusela překvapovat.

Několikrát rozštěpené pravoslaví

Náboženství v současném konfliktu, po kterém už svět nikdy nebude takový, jaký dosud byl, nesehrává bohužel šťastnou roli. Ukazuje se totiž spíše jako nástroj přetlumočení politických preferencí pomocí předpokládaných nadzemských mocností. Pravoslavné autority v Rusku jsou až na vzácné výjimky výrazem a podporou vulgární putinistické diktatury.

Moskevský patriarcha Kiril v prvních dnech invaze prosil o ušetření civilního obyvatelstva. Později však v souladu s putinovskou doktrínou připsal odpovědnost za válku Západu. 9. března dokonce prohlásil, že státy jsou „instituce, které mají legitimní právo použít sílu, aby donutily […] jiné země, jež považují za hrozbu, zajistit, aby tato hrozbou být přestaly.“

O hierarchický stupeň níže ovšem jakékoli zbytky diplomatické zdrženlivosti končí. Moskevský arcikněz Artěmij Vladimirov se v promluvě, která byla značně sdílená na sociálních sítích, vyslovil, že je třeba Rusy, kteří nesou světu osvobození, podporovat. Speciální operace na Ukrajině je podle něho nutná. Je to jediný způsob, jak přinutit Evropu a západní svět k partnerskému vztahu s Ruskem.

Diplomacie je podle Artěmije dobrá, když na diplomatově stole leží revolver. Cestou, již nyní zvolilo, se Rusko dostane ze situace nezákonného rozvratu, jejž vlasti před třiceti lety způsobil Michail Gorbačov. Chystáme se prý na Velikonoce, kdy Velká, Malá a Bílá Rus budou od Vladivostoku po Kaliningrad v jednom šiku. A je naděje, že se k Rusku připojí také Moldávie, Kazachstán, Ukrajina a Gruzie. Jak to bude s baltskými zeměmi, si mají posluchači domyslet sami.

Pravoslaví ne Ukrajině svou vlast proti ruské agresi prostřednictvím svých nejvyšších představitelů jednoznačně podpořilo. To, že dvě církve, do nichž je pravoslaví rozštěpeno, vysloví protikladná hodnocení, se ostatně dalo předpokládat. Ruskou invazi zkrátka odsoudila nezávislá Pravoslavná církev Ukrajiny, která působí ve spojení jednak s ekumenickým patriarchátem se sídlem v Istanbulu a s patriarchátem v Alexandrii, který obhospodařuje pravoslaví v celé Africe, a jednak s řeckou a kyperskou církví.

Za překvapivé však považuji to, že ruskou invazi ostrými slovy odsoudil i metropolita Onufrij, hlava Ukrajinské pravoslavné církve, která je církevně vázána na Moskevský patriarchát. Onufrij přirovnal ruský vpád ke Kainově vraždě Abela. Několik biskupů této církve dokonce v liturgii na příslušném místě přestalo zmiňovat moskevského patriarchu, což je vlastně symbolickým přerušením církevní vazby. Tito biskupové k tomu navíc vyzvali i veškeré kněze na územích, jež spravují.

Od Svjatoslava Ševčuka, vyššího arcibiskupa řeckokatolické církve, která je se svými asi čtyřmi miliony příslušníků rozšířena nejvíc na západě Ukrajiny, bychom jiné než kritické vyjádření k ruské invazi očekávali jen sotva.

Nezvykle zřetelný postoj papeže Františka

Církve v západní a střední Evropě se proti bezpráví ze strany putinovského režimu postavili s různou intenzitou. Co si o kauze myslí, dává postupně najevo i papež František. Ač působí v mnohasetleté tradici, podle níž se při kritických hodnoceních výslovně nejmenuje státy, které kritizuje, brzy po vstupu ruských vojsk na Ukrajinu zřetelně odmítl tezi, že jde o vojenskou operaci. Od začátku mluví o válce. Vyslovil se také, že kdo vede válku, potlačuje lidskost a upřednostňuje své zájmy a svou moc před vším ostatním. Požadoval otevření humanitárních koridorů.

25. února navíc papež bezprecedentně porušil diplomatický protokol a osobně navštívil ruské velvyslanectví u Svatého stolce. Asi půl hodiny mluvil s velvyslancem a měl, jak referovaly vatikánské zdroje, vyslovit své obavy. Vyslal také na Ukrajinu dva kardinály, aby pečovali zejména o humanitární pomoc.

Svůj postoj v průběhu války dále vyjasnil, když před několika dny řekl, že konflikt na Ukrajině je výsledkem zvrhlého zneužití moci, který vystavuje brutálnímu násilí bezbranné osoby. Nejmenuje sice agresora, ale z jeho slov je to, koho má na mysli, zcela zřejmé.

Papež také zaujal postoj, který razil například vietnamský zenový mnich Thích Nhất Hạnh a který tkví ve vnitřním ztotožnění s obětí agrese i agresorem. 16. března pronesl sugestivní modlitbu, v níž se napřed obrátil na Ježíše Krista spíše jménem obětí:

„Pane Ježíši, narozený pod kyjevskými bombami, smiluj se nad námi! Pane Ježíši, který jsi zemřel v náručí své matky v bunkru v Charkově, smiluj se nad námi! Pane Ježíši, vyslaný ve dvaceti letech na frontu, smiluj se nad námi! Pane Ježíši, který dosud vidíš ozbrojené ruce ve stínu svého kříže, smiluj se nad námi!“

Pak prosil o odpuštění jménem agresorů, vnitřně se ztotožnil s těmi, kdo se sami dosud nekají za bezprávné násilí a za své válečné zločiny:

„Odpusť nám, Pane, jestliže se tyto ruce, které jsi stvořil k péči, staly nástroji smrti. Odpusť nám, Pane, když nadále zabíjíme svého bratra, odpusť, když nadále jako Kain sbíráme kameny ze svého pole, abychom zabili Ábela.“

Šalamounské vyjádření Světové rady církví

Světová rada církví, která sdružuje pravoslavné, starokatolické a protestantské církve ze všech světadílů, se ústy svého generálního tajemníka k ruské agresi vyslovila mimo jiné takto:

„Když sledujeme zprávy o šíleném postupu směrem k válce, přimlouváme se za jinou logiku, než je logika založená na geopolitickém soupeření… Modlíme se za změnu srdcí a myslí, za deeskalaci a za dialog namísto hrozeb. Boží lid — a členové ekumenického společenství — se nacházejí na obou stranách současné konfrontace. Ale náš Bůh je Bohem míru, ne války a krveprolití.“

Nekonkrétní a diplomatický jazyk Rady má zřejmě co dělat s tím, že její významnou členskou církví je právě Ruská pravoslavná církev, která, jak už jsem zmínil výše, agresi Ruska otevřeně podporuje. Bývalý předseda Ekumenické rady církví v ČR Pavel Černý v reakci řekl, že by měl být Moskevský patriarchát z Rady vyloučen.

Pravoslavná církev v českých zemích v čele s pražským arcibiskupem Michalem je ve vztahu ke konfliktu rozštěpená. Její (zemsky) česká část vydává nic neříkající opatrné výzvy. Arcibiskup českého původu Jiří, který působí na Slovensku, opakuje klišé budící dojem, jako by na Ukrajině docházelo k násilnému zabírání pravoslavných chrámů, což je jeden z důvodů, které Rusko uvádí ve prospěch své akce.

Biskup Izaiáš na Moravě se naproti tomu v dopise ukrajinskému velvyslanci vyslovil takto: „Jednoznačně odsuzuji ruský útok na Vaši zemi a na ukrajinský národ. Považuji agresi Ruské federace proti Vašemu suverénnímu státu za neospravedlnitelnou.“