Křesťanství spřažené od druhého desetiletí 4. století se státem se postupně formovalo jinak na latinském Západě a jinak na byzantském Východě. Prostřednictvím podvodu s takřečenými Isidorskými dekretáliemi z poloviny 9. století se papežská církev postavila nad světskou moc. V dokumentu papeže Řehoře VII. Dictatus papae (Papežův diktát) z roku 1075 potvrdila svou, ne vždy však akceptovanou, moc nad císařem (VIII., IX. a XII. teze). Někteří císaři, například Fridrich I. Barbarossa, s ní válčili, nebo ji jako Fridrich II. Štaufský (1194—1250) ignorovali.

Na Východě se církev postavila do služeb státu. Císaře prohlásila za „vnějšího biskupa“, liturgický oděv biskupů byl okopírován z oblečení císařů při státních ceremoniích. Císař Konstantin (vládl 306—324) svolal všeobecný sněm církve a úkoloval ho, ač sám ještě nebyl pokřtěn a působil jako pontifex maximus (nejvyšší velekněz) antického římského náboženství.

Pravoslavná církev má dodnes podobu národních či státních církví. Je to tak i v případě největší z nich, Ruské pravoslavné církve, která má od roku 1589 podobu Moskevského patriarchátu.

Sovětská éra

Neúspěšný pokus o socialismus brzy v Rusku degeneroval v krutou diktaturu. Ještě v Leninových časech byly pravoslavné chrámy bourány nebo předány k jiným účelům, například jako muzea ateismu. Byly pobity tisíce mnichů a mnišek, kněží a biskupů. Někteří se zachránili exilem.

Stalin za 2. světové války, když ho nacistický spojenec zklamal a Sovětský svaz napadl, stál ve válce označované jako velká vlastenecká o podporu pravoslavných. Vypráví se historka, když se ocitla německá armáda blízko Moskvy, že přistoupil roku 1942 na návrh, aby Moskvu obletělo letadlo s naloženou ikonou Bohorodičky ochránkyně Ruska. Pravoslavná církev sbírala peníze na podporu Rudé armády. Ruské pravoslavné útvary v obsazených zemích, které nebyly v jednotě s patriarchátem, byly likvidovány.