Křesťanství spřažené od druhého desetiletí 4. století se státem se postupně formovalo jinak na latinském Západě a jinak na byzantském Východě. Prostřednictvím podvodu s takřečenými Isidorskými dekretáliemi z poloviny 9. století se papežská církev postavila nad světskou moc. V dokumentu papeže Řehoře VII. Dictatus papae (Papežův diktát) z roku 1075 potvrdila svou, ne vždy však akceptovanou, moc nad císařem (VIII., IX. a XII. teze). Někteří císaři, například Fridrich I. Barbarossa, s ní válčili, nebo ji jako Fridrich II. Štaufský (1194—1250) ignorovali.

Na Východě se církev postavila do služeb státu. Císaře prohlásila za „vnějšího biskupa“, liturgický oděv biskupů byl okopírován z oblečení císařů při státních ceremoniích. Císař Konstantin (vládl 306—324) svolal všeobecný sněm církve a úkoloval ho, ač sám ještě nebyl pokřtěn a působil jako pontifex maximus (nejvyšší velekněz) antického římského náboženství.

Pravoslavná církev má dodnes podobu národních či státních církví. Je to tak i v případě největší z nich, Ruské pravoslavné církve, která má od roku 1589 podobu Moskevského patriarchátu.

Sovětská éra

Neúspěšný pokus o socialismus brzy v Rusku degeneroval v krutou diktaturu. Ještě v Leninových časech byly pravoslavné chrámy bourány nebo předány k jiným účelům, například jako muzea ateismu. Byly pobity tisíce mnichů a mnišek, kněží a biskupů. Někteří se zachránili exilem.

Stalin za 2. světové války, když ho nacistický spojenec zklamal a Sovětský svaz napadl, stál ve válce označované jako velká vlastenecká o podporu pravoslavných. Vypráví se historka, když se ocitla německá armáda blízko Moskvy, že přistoupil roku 1942 na návrh, aby Moskvu obletělo letadlo s naloženou ikonou Bohorodičky ochránkyně Ruska. Pravoslavná církev sbírala peníze na podporu Rudé armády. Ruské pravoslavné útvary v obsazených zemích, které nebyly v jednotě s patriarchátem, byly likvidovány.

V poválečné éře byla pravoslavná církev společně se všemi náboženskými společnostmi omezována a kontrolována, ale za poněkud lepší pozici se odvděčovala plněním role opory režimu. Činila to zejména prostřednictvím křesťanského mírového hnutí, které intenzivně pracovalo na oslabení obranyschopnosti Západu.

V roce 1988 se pozice pravoslavných dále zlepšila, když se režim rozhodl podílet na oslavách tisíce let od pokřesťanštění Rusi. Církev dostávala prostor v médiích.

Postkomunismus

Když se na začátku devadesátých let změnila ideologická fasáda režimu, získala pravoslavná církev fakticky roli oficiální státní doktríny. Vystřídala ideologii, která si možná spíše neprávem říkala marxistická. V putinovské éře od roku 2000 se patriarcha často objevuje vedle diktátora. Pravoslavná církev buduje stovky nových chrámů a dramaticky roste počet lidí, kteří se k ní hlásí.

Některá jiná náboženství jsou v současném Rusku trpěná. V neruských regionech a komunitách je to například islám a buddhismus. Chabě tolerován je největší protestantský útvar v Rusku, Jednota evangelikálních křesťanů — baptistů. Čtyři sta jejích pastorů podepsalo protestní dopis proti ruské agresi.

Židé jsou oficiálně uznanou komunitou, ale v červenci moskevský nejvyšší rabín Pinchas Goldschmidt odešel do exilu do Izraele. Svědkové Jehovovi byli prohlášení za teroristickou organizací a pokusy oživit jejich aktivitu se stíhají vězením.

Situace na Ukrajině

Změnu oficiální ideologie a ekonomického systému doprovázel rozpad Sovětského svazu. Samostatnou cestou šla i Ukrajina. Pravoslaví v této zemi bylo na začátku devadesátých let v pozici části Moskevského patriarchátu s jistou mírou autonomie.

I na Ukrajině v době její samostatnosti však církev má národní a státní charakter. V rusky mluvící či poruštěné části země na východě a na jihu (Krym) působila nadále církev jako exponent ruského režimu. Ve zbytku Ukrajiny se církev od Moskvy odtrhla a ve dvou podobách, jedné původně exilové, podpořila svůj stát. Působila nezávisle na Moskvě, i když ji v tom světové pravoslaví nepodporovalo.

Nakonec pravděpodobně většinovou Pravoslavnou církev Ukrajiny vzniklou sloučením dvou zmíněných proukrajinských subjektů uznal cařihradský patriarcha a spolu s ním několik dalších pravoslavných církví. To vedlo k roztržce dvou významných patriarchátů (Cařihradu a Moskvy) a vlastně ke světovému rozkolu pravoslaví.

Pravoslaví a aktuální válka

Když před půl rokem ruské impérium přepadlo Ukrajinu, jedním z důvodů, který se ozýval z ruské strany, byla ochrana tamních tradičních křesťanských hodnot před rozkladným vlivem západního liberalismu.

První reakce patriarchy byly poněkud rozpačité. Záhy se však propracoval k jednoznačně podpoře agrese. Postoj patriarchátu se zdá dobře reprezentovat moskevský kněz Andrej Tkačov, který se měl vyslovit, že „Rusko bojuje se světovým satanem … Před námi nestojí lidský nepřítel, ale rohatý, s kozíma nohama a ohnivým ocasem.“

V ukrajinském pravoslaví brzy po začátku ruské agrese došlo k významnému pohybu. I představitel jeho doposud promoskevské větve metropolita Onufrij ruský útok odsoudil. Vyslovil se, že invaze na Ukrajinu je „opakováním hříchu Kaina, který ze závisti zabil vlastního bratra. Taková válka nemá žádné ospravedlnění ani od Boha, ani od lidí“.

Někteří biskupové této církve vystupující pod jménem Ukrajinská pravoslavná církev přestali na příslušném místě liturgie zmiňovat moskevského patriarchu, což je symbolické odštěpení. Nakonec se v květnu i tato církev od patriarchátu oddělila, takže dnes na Ukrajině působí dvě na Moskvě nezávislé pravoslavné církve.

Zdá se, že pravoslaví na Ukrajině ukazuje potenciál této větve křesťanství pro soužití se státem směřujícím k demokratickým a liberálním hodnotám, podobně jako je to v Řecku nebo na Kypru. Ukazuje na možnost odpoutání od autoritářských a imperiálních struktur.

V Rusku podobným směrem jdou pravoslavní jednotlivci včetně skupiny tří set kněží, kteří se postavili proti intervenci na Ukrajině. Psali o bratrovražedné válce a vyzvali ke smíření a zastavení palby. Kam se posunou desítky milionů tamních pravoslavných, se teprve ukáže.