Křesťanství spřažené od druhého desetiletí 4. století se státem se postupně formovalo jinak na latinském Západě a jinak na byzantském Východě. Prostřednictvím podvodu s takřečenými Isidorskými dekretáliemi z poloviny 9. století se papežská církev postavila nad světskou moc. V dokumentu papeže Řehoře VII. Dictatus papae (Papežův diktát) z roku 1075 potvrdila svou, ne vždy však akceptovanou, moc nad císařem (VIII., IX. a XII. teze). Někteří císaři, například Fridrich I. Barbarossa, s ní válčili, nebo ji jako Fridrich II. Štaufský (1194—1250) ignorovali.

Na Východě se církev postavila do služeb státu. Císaře prohlásila za „vnějšího biskupa“, liturgický oděv biskupů byl okopírován z oblečení císařů při státních ceremoniích. Císař Konstantin (vládl 306—324) svolal všeobecný sněm církve a úkoloval ho, ač sám ještě nebyl pokřtěn a působil jako pontifex maximus (nejvyšší velekněz) antického římského náboženství.

Pravoslavná církev má dodnes podobu národních či státních církví. Je to tak i v případě největší z nich, Ruské pravoslavné církve, která má od roku 1589 podobu Moskevského patriarchátu.

Sovětská éra

Neúspěšný pokus o socialismus brzy v Rusku degeneroval v krutou diktaturu. Ještě v Leninových časech byly pravoslavné chrámy bourány nebo předány k jiným účelům, například jako muzea ateismu. Byly pobity tisíce mnichů a mnišek, kněží a biskupů. Někteří se zachránili exilem.

Stalin za 2. světové války, když ho nacistický spojenec zklamal a Sovětský svaz napadl, stál ve válce označované jako velká vlastenecká o podporu pravoslavných. Vypráví se historka, když se ocitla německá armáda blízko Moskvy, že přistoupil roku 1942 na návrh, aby Moskvu obletělo letadlo s naloženou ikonou Bohorodičky ochránkyně Ruska. Pravoslavná církev sbírala peníze na podporu Rudé armády. Ruské pravoslavné útvary v obsazených zemích, které nebyly v jednotě s patriarchátem, byly likvidovány.

V poválečné éře byla pravoslavná církev společně se všemi náboženskými společnostmi omezována a kontrolována, ale za poněkud lepší pozici se odvděčovala plněním role opory režimu. Činila to zejména prostřednictvím křesťanského mírového hnutí, které intenzivně pracovalo na oslabení obranyschopnosti Západu.

V roce 1988 se pozice pravoslavných dále zlepšila, když se režim rozhodl podílet na oslavách tisíce let od pokřesťanštění Rusi. Církev dostávala prostor v médiích.

Postkomunismus

Když se na začátku devadesátých let změnila ideologická fasáda režimu, získala pravoslavná církev fakticky roli oficiální státní doktríny. Vystřídala ideologii, která si možná spíše neprávem říkala marxistická. V putinovské éře od roku 2000 se patriarcha často objevuje vedle diktátora. Pravoslavná církev buduje stovky nových chrámů a dramaticky roste počet lidí, kteří se k ní hlásí.

Některá jiná náboženství jsou v současném Rusku trpěná. V neruských regionech a komunitách je to například islám a buddhismus. Chabě tolerován je největší protestantský útvar v Rusku, Jednota evangelikálních křesťanů — baptistů. Čtyři sta jejích pastorů podepsalo protestní dopis proti ruské agresi.

Židé jsou oficiálně uznanou komunitou, ale v červenci moskevský nejvyšší rabín Pinchas Goldschmidt odešel do exilu do Izraele. Svědkové Jehovovi byli prohlášení za teroristickou organizací a pokusy oživit jejich aktivitu se stíhají vězením.

Situace na Ukrajině

Změnu oficiální ideologie a ekonomického systému doprovázel rozpad Sovětského svazu. Samostatnou cestou šla i Ukrajina. Pravoslaví v této zemi bylo na začátku devadesátých let v pozici části Moskevského patriarchátu s jistou mírou autonomie.

I na Ukrajině v době její samostatnosti však církev má národní a státní charakter. V rusky mluvící či poruštěné části země na východě a na jihu (Krym) působila nadále církev jako exponent ruského režimu. Ve zbytku Ukrajiny se církev od Moskvy odtrhla a ve dvou podobách, jedné původně exilové, podpořila svůj stát. Působila nezávisle na Moskvě, i když ji v tom světové pravoslaví nepodporovalo.