V noci ze soboty na neděli se pravoslavní celého světa radostně zdravili Χριστός ἀνέστη, Хрїсто́съ воскре́се, Kristus vstal z mrtvých. Možná více než polovinu z nich tvořili ti, kteří žijí ve dvou zemích, v Rusku a na Ukrajině. Ujišťovali se, že Ježíš Kristus, označovaný v evangeliu též jako Kníže pokoje, překonal smrt. Že díky svému božství nezůstal v hrobě jako člověk a že všem, kdo to chtějí přijmout, život daroval. Rozumí se život věčný za hranicemi smrti. Těm, kteří ho tehdy jako vzkříšeného potkali, říkal Pokoj vám.

Přímo o svatých dnech pravoslavného juliánského kalendáře, které letos byly proti našemu gregoriánskému kalendáři o týden posunuty a kterým u nás říkáme Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Neděle Zmrtvýchvstání, pokračovaly na různých místech Ukrajiny boje a v nich hynuli nejen vojáci, ale i civilní obyvatelé, kteří se nezřídka stávali vlastními cíli útoků.

Má náboženství vůbec nějaký vliv na násilí ve společnosti? Mezi jednotlivci, mezi skupinami, mezi státy? Pozorujeme-li toto téma pečlivě, jeví se to tak, že válka vedená o pragmatické cíle, jako je odbytiště nebo území, má své hranice. Kalkulují se zisky a ztráty a je vždy otevřena možnost kompromisu. Válčí-li se však ve jménu nějaké božské instance, bojuje se do poslední kapky krve. Své vlastní nebo té nepřítelovy.

Náboženství přitom mají v programu předně mír. Čeká se od nich služba smíření. V případě aktuální války tedy podpora spravedlivého míru mezi Ruskem a Ukrajinou. Stanoviska moskevského patriarchy Kirilla se od rozpačitých vyjádření v prvních dnech invaze posunula v otevřenou obhajobu ruské násilné politiky. Mimo jiné má jít o ochranu Ukrajinců před zvrhlou sekulární západní kulturou. Patriarcha přitom výslovně zmínil tzv. pochody hrdosti. Po zastavení agrese volá jen část pravoslavných v západním světě. Z jiných církví naplno a adresně papež František.