Papež František: Mír je možný, je nutný, je prvořadou odpovědností všech!

Ivan Štampach

Velikonoční poselství papeže Františka mělo letos základní téma dané situací světa. Hlava katolické církve vedle války na Ukrajině hovořila s přáním míru o všech dalších konfliktech od Jeruzaléma, přes Jemen po Myanmar.

Papež František: „Prosím, prosím, nezvykejme si na válku.“ Foto Vatican News

Letos, jak se to stává jednou za třiatřicet let, slaví všechna tři abrahámovská náboženství současně své významné svátky. V pátek 14. dubna večer, po západu slunce začal Židům osmidenní svátek Pesach, připomínka přechodu od otroctví ke svobodě. Neděle po něm je pro západní křesťany velikonoční. Většina východních křesťanů připomíná Ježíšovu popravu a slaví jeho vzkříšení podle juliánského kalendáře letos o týden později.

Na tyto dny zároveň připadl Ramadán, měsíc islámského kalendáře, letos trvající od 1. dubna do 1. května, ve kterém roku 609 křesťanského letopočtu začalo postupné zjevování Koránu Muhammadovi prostřednictvím anděla Gabriela. Úplný půst denně od východu do západu slunce je míněn jako akt víry, způsob očisty, prohloubení sebeobrazu ve víře, připomenutím Boží moci a duchovního spojení s ní.

Toto společné slavení zhruba poloviny lidstva se spojuje s myšlenkami na smíření, sdílení a spolupráci ve službě světu. Opak je však pravdou. Rusové, jeden národ, který má ve státní hymně Boží ochranu, napadl sousední národ, oba pravoslavné. Rusové prý v posledních dnech využívají ve válce proti údajně nacistické Ukrajině s jejím židovským prezidentem i čečenské islámské fundamentalistické bojovníky.

Jaká je tedy role náboženství v současném konfliktu? Pomohou výzvy některých náboženských činitelů válku zastavit? Mají politici, kteří se odvolávají na tak řečené tradiční hodnoty, zájem jejich výzvy slyšet? Nebo jsou slova o míru, například, když se ho dovolává moskevský patriarcha Kiril, spíše legitimizací válečného násilí?

Na letošní Boží hod velikonoční, tedy v neděli 17. dubna odpoledne papež František pronesl z lodžie nad vchodem do svatopetrské baziliky ve Vatikánu poselství Urbi et orbi, tedy Městu, míní se pochopitelně Řím, a světu. Ke každoročnímu poselství patří zvláště slavnostní požehnání, se kterým je spojeno přijetí plnomocných odpustků pro všechny, kdo je přijmou, třeba i prostřednictvím komunikačních technologií.

Mír bývá tématem těchto promluv pravidelně. Letos, kdy probíhá v Evropě největší válka od roku 1945, je to zvlášť aktuální. Ježíš, jak František připomněl, když se zjevil nejprve ženám a pak apoštolům, říká jako první slova Pokoj vám.

Papež věcně hodnotí situaci, že v Ježíšovo zmrtvýchvstání a jeho moc nastolit mír stěží uvěřili i ti, kteří byli svědky událostí. Tím spíše „je pro nás těžké uvěřit, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých, že skutečně zvítězil nad smrtí“. Papež se ptá: „Je to iluze? Je to výplod naší fantazie?“

Pochopitelně hned odpovídá: „Ne, není to iluze!“ To ujištění potřebujeme podle něj víc než kdy jindy. Místo toho, abychom z dvou let pandemie vyšli ruku v ruce a spojili síly a zdroje, ukazujeme, a papež zde snad nejen rétoricky mluví v první osobě množného čísla, tedy my náboženští činitelé a my věřící, možná my křesťanští politici, „že v nás ještě není duch Ježíšův“. Papež, podobně jako hned na začátku války kyjevský pravoslavný metropolita Onufrij, připomíná biblického Kaina, který zabil bratra Abela.

Papež vyslovuje přání míru Ukrajině, která byla zatažena, jak říká, do kruté a nesmyslné války. Projevuje se v ní strašlivá noc utrpení a smrti. Zvláštní je jeho výzva v této souvislosti: „Přestaňme ukazovat své svaly, zatímco lidé trpí.“

Vyhověli tomuto jeho přání američtí a evropští politici, kteří odmítají zasáhnout proti Rusku ozbrojenou mocí ve vědomí, že globální nukleární konflikt by neměl vítěze a nepomohl by nikomu, ani Ukrajině? Snad papež nepopírá právo Ukrajiny bránit se a právo svobodného světa Ukrajině všemožně pomáhat.

Aktuální je papežova naléhavá výzva: „Prosím, prosím, nezvykejme si na válku.“ Zdá se totiž, že válku pouštíme ze zřetele a začínáme si víc všímat potíží, které s sebou pomoc Ukrajině nese. Sankce a dodávky bojové techniky a pomoc uprchlíkům mohou být gestem a výrazem přirozených emocí. Nemusíme je však trpělivě brát jako úkol, který nás něco stojí a my to sneseme.

Papež připomíná manifest fyzika Alberta Einsteina a filozofa Bertranda Russella a devíti dalších významných profesorů z 9. července 1955, kteří se vyslovili, že nejsou neutrální ve sporu mezi Východem a Západem, ale upozornili na rizika, která přinášejí jaderné zbraně a žádali světové vůdce, aby se snažili o mírové řešení mezinárodních problémů. Připomíná jejich otázku: „Způsobíme konec lidstva, nebo se lidstvo zřekne války?“

Papež řekl, že nosí v srdci všechny početné ukrajinské oběti, miliony uprchlíků, rozvrácené rodiny, staré lidi, kteří zůstali sami, zlomené životy a města srovnaná se zemí. Za povzbudivé znamení pokládá, že jsou otevřeny dveře mnoha rodin a komunit v celé Evropě. Oceňuje to v situaci, kdy se společnost jeví jako někdy degradovaná velkým sobectvím a individualismem. Připomíná pomoc a pohostinství pro všechny.

Za smutné papež považuje to, že se zapomíná na podobné konflikty v jiných částech světa. Zmiňuje Přední východ a vyslovuje přání, aby Izraelci, Palestinci a všichni obyvatelé Svatého města spolu s poutníky zažili krásu míru, aby žili v bratrství a měli volný přístup na svatá místa se vzájemným respektem k právům každého z nich.

Připomíná Libanon, Sýrii a Irák. Přeje mír Libyi, upozorňuje na zapomínaný konflikt v Jemenu, kde agresorem je, připomeňme si to, Saúdská Arábie, hlavní spojenec Západu v tomto regionu. Nadějí může být příměří podepsané v posledních dnech.

Z dalších regionů byla v papežově promluvě řeč o Myanmaru a Afghánistánu. Oblast Sahelu v Africe trpí teroristickými útoky, Etiopie je postižena vážnou humanitární krizí, násilí by mělo být vystřídáno dialogem a usmířením v Demokratické republice Kongo. Svěřuje modlitbám svých posluchačů východ Jihoafrické republiky, který postihly ničivé záplavy.

František nezapomíná na Latinskou Ameriku, ze které pochází, a konstatuje, že se tam sociální podmínky zhoršily v časech pandemie, a navíc kvůli kriminalitě, násilí, korupci a obchodu s drogami. Ze Severní Ameriky připomíná Kanadu opatrnou formulací o cestě smíření, kterou kanadská katolická církev kráčí s původními národy.

Zřejmě míní nedávno odhalené zločiny na katolických internátních školách pro děti původních obyvatel, kde byly zbavovány své národní a kulturní identity a kde žily v poměrech, které způsobily smrt kolem čtyř tisíc z nich. Ponižování, útlaku a násilí čelilo až sto padesát tisíc děti. Jistě by si to zasloužilo jasnější formulaci.

Můžeme snad vyslovit přání, aby papežova slova, jeho ujištění, že Kristus je vítězem nad hříchem, strachem a smrtí, opravdu vedlo k tomu, že lidstvo nebude podléhat zlu a násilí. Kéž by aspoň římské katolíky zajímala závěrečná slova promluvy: „…nechme se přemoci Kristovým pokojem! Mír je možný, mír je nutný, mír je prvořadou odpovědností všech!“

advertisment
advertisment
Diskuse
PK
April 20, 2022 v 14.24

"Kéž by aspoň římské katolíky zajímala závěrečná slova promluvy: „…nechme se přemoci Kristovým pokojem! Mír je možný, mír je nutný, mír je prvořadou odpovědností všech!“"

Ano. A řekněme si otevřeně - v ruských barbarských hordách římských katolíků opravdu velmi málo.

JP
April 22, 2022 v 10.48

Papež František ovšem ve svém velikonočním kázání také řekl, že "je v moci Boha ukončit konflikt na Ukrajině, i když ten se zdá být trvalým".

Zde ovšem pak není možno nepoložit otázku, proč Bůh této své moci nevyužil, a tento šílený konflikt už dávno neukončil...

PK
April 22, 2022 v 16.3

Nic takového, co pan Poláček dal do uvozovek, ve Františkově projevu není.

https://www.vaticannews.va/de/papst/news/2022-04/vatikan-wortlaut-segen-ostern-papst-franziskus.html

Nechte se, pane Kolaříku, přemoci Kristovým pokojem.

PK
April 23, 2022 v 4.45

A zde ještě celá promluva v češtině. Páně Poláčkův “citát” tam není.

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2022-04/urbi-et-orbi-velikonoce-2022.html

IH
April 23, 2022 v 10.44

Poslech jazyka, jenž je vlastní křesťanství, mi obvykle problémy nedělá. Když jsem však na závěr Křesťanského magazínu ve velikonočním týdnu v ČT zaslechl, že "Bůh je ten, který činí přítrž válkám", nějak mě to rozhodilo. Lidé války počínají, a Bůh je (až přijde čas) ukončuje? Tomu se říká dělba práce...

V souvislosti s papežovým poselstvím Urbi et orbi mě pak napadlo, zda se pouhopouhá starost o mír nestává eufemismem, zda není špatné vyhýbat se až do krajnosti pojmenování viníka, zda nepostrádáme institut interdiktu.

Uvědomil jsem si jasně, proč muselo dojít k církevním schizmatům a pocítil docela akutní pochopení pro jejich tragičnost.

JP
April 23, 2022 v 14.6

Pane Horáku, právě teď jsem napsal komentář pod článkem "Válka na Ukrajině a postoj zemí globálního Jihu", ve kterém jsem podrobil zásadní kritice neutralistický postoj určité části levice, která své ideologické předpojatosti stále ještě nadřazuje boji i proti zcela zjevnému zlu. Ovšem - v případě křesťanské (katolické) církve a jmenovitě její současné hlavy bych opravdu takto přísný nebyl.

Už proto, že papežové byli v minulosti až příliš často sami bojující stranou, a proto že Vámi zmíněný institut interdiktu používali až příliš mnoho jenom ve svém vlastním zájmu (vzpomeňme si jenom na interdikt vůči Praze! za to že v ní působil mistr Jan Hus), nežli aby nebylo možno mít zásadní pochopení pro to, že současná církev se snaží vyvázat se jak jen možno ze všech světských konfliktů.

Jistě, bylo by pro tuto chvíli pozitivním aktem kdyby současný papež jasně a adresně odsoudil tento naprosto zjevný akt agrese Ruska proti Ukrajině; jenže ten problém by pak byl, že kdyby tak učinil jednou, pak se po něm žádalo vždy znovu a znovu aby odsoudil ten či onen akt (válečný či dokonce jenom politický) mocných tohoto světa. A pak by církev ztratila nevyhnutelně svou pozici neutrální mravní autority, a byla by čím dál tím více chápána jako součást politických tahanic a bojů.

Objektivně vzato je velmi žádoucí, aby na tomto světě byla přítomna takováto autorita, kterou všechny strany vznikajících konfliktů mohou pociťovat jako neutrální; za určitých okolností právě jenom tato neutrální autorita může být zprostředkovatelem mírových jednání.

Ostatně, papež František se sice nadále vyhýbá konkrétnímu jmenování viníka; nicméně už v počátcích ruské agrese proti Ukrajině ve svých kázáních použil formulace, ze kterých by jenom hluchý a slepý nevyčetl, na čí straně stojí jeho sympatie a jakou stranu považuje za agresora. Víc po něm objektivně vzato opravdu není možno žádat.