Dne 28. února papež František zaslal na zasedání Panamerického výboru právníků poselství, které pak vyšlo v deníku L’Osservatore Romano pod názvem Trh a zisk jsou falešná božstva. Advokáti, státní zástupci a soudci na zasedání diskutovali o sociálních právech z hlediska františkánské nauky. Nechali se inspirovat chudým bratrem Františkem z Assisi, jehož sociální radikalita byla přílišná i pro řád, který založil.

Na setkání se podílel rovněž Institut Fray Bartolomé de las Casas pro vyšetřování a podporu sociálních práv v Latinské Americe. Ten je pojmenován podle dominikána, který již v polovině šestnáctého století, na začátku evropské snahy ovládnout Ameriky, napsal spis, v němž se zastával indiánů a podal zprávu o krutostech, kterých se dopouštěli španělští dobyvatelé Aztécké a Incké říše.

Velký konflikt

Naléhavé připomínání chudoby a jejích faktických důvodů může překvapit, když je srovnáme s jinými, rigidními větvemi katolické doktríny. Oficiální prezentace partnerské etiky doposud prohlašuje, že různé přirozené projevy sexuality, pokud se neodehrávají v církví schváleném manželství, jsou „těžce nezřízené“, nelze je obhajovat, a kdo je páchá, hrozí mu věčné zavržení a pekelná muka.

Zatímco jsou tedy některé části doktríny autoritativně konzervativní, jde sociální etika katolické církve ruku v ruce s angažovaným, kritickým humanismem a neohlíží se na zájmy mocných a bohatých.

Sociální učení římskokatolické církve začíná encyklikou papeže Lva XIII. Rerum novarum z roku 1891, kde čteme, že výroba a obchod se soustředily v rukou jen několika lidí, takže malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů.

Zespolečenštění výrobních prostředků však ještě nepovažuje za žádoucí. „Podnikavosti a přičinlivosti jednotlivců by se tím odňaly účinné podněty, a tak by nutně vysychaly samy zdroje bohatství,“ píše se v encyklice. Další vývoj nauky katolické církev ovšem takto opatrný nezůstal.

Mnohem dál zašel papež Jan Pavel II., podle jehož encykliky Laborem exercens (1981) je správný řád hodnot ohrožen materialistickým a ekonomistickým pojetím, podle kterého je práce „jistým druhem ‚zboží‘, které pracovník — a zvláště průmyslový dělník — prodává zaměstnavateli, který je současně majitelem kapitálu neboli souhrnu nástrojů a prostředků umožňujících výrobu“.

Předminulý papež nekompromisně pojmenoval „velký konflikt, který vznikl s rozvojem průmyslu mezi světem bohatých ‚kapitalistů‘ a světem pracujících. To znamená mezi úzkou, ale velmi vlivnou skupinou podnikatelů, majitelů nebo držitelů výrobních prostředků, a širokou masou lidí, kteří tyto prostředky nemají a účastní se výrobního procesu výhradně prací“.

Jménem církve navrhuje společenský řád, který by se lišil od kapitalismu a na něm založených politických zřízeních. Měla by se uplatnit zásada, že statky jsou určeny pro všechny a všichni mají právo je užívat. Z tohoto hlediska „není vyloučeno za příslušných podmínek zespolečenštění výrobních prostředků“.

Encyklika se stala inspirací polské Solidarity, prvního účinného vystoupení dělníků proti reálně socialistickému režimu, který tvrdil, že je vládou dělnické třídy. Na samostatnou úvahu by vydala otázka, proč iniciované změny vedly ve střední a východní Evropě k nastolení systému, který se o sociální spravedlnost málo stará.

Žijeme v době hluboké nespravedlnosti

Po pauze, během působení Benedikta XVI. na papežském stolci, se k sociálním tématům vrátil papež František. Symbolicky hned první den v úřadu tím, že nepřijal za papežské jméno honosné jméno nějakého apoštola, církevního otce, papeže nebo aspoň významného biskupa, ale svou volbou odkázal na chudého bratra Františka z Assisi, který ani nebyl knězem, zbavil se bohatství a vytvořil kruh malých bratří.

Papež František nepředkládá systematické, ba téměř scholastické pojetí práce a kapitálu, chudoby a bohatství jako Jan Pavel II. Odpovídá na konkrétní situace a nabízí spíš výzvy než rozbory. Jeho styl v aktuálním poselství vystihují nejen slova, že žijeme v době hluboké nespravedlnosti: hrstka bohatých, kteří mají stále větší moc, a miliony chudých, kteří jsou odmítnuti a zavrženi. To se víceméně shoduje s celým sociálním učením této církve.

František však též varuje, že v takovém kontextu „neexistuje žádná budoucnost, žádný rozvoj, žádná spravedlnost a žádná demokracie ve světě, kde miliony dětí každý den jedí pouze odpadky lidí, kteří se stravují v hojnosti“.

Stát je podle Františka povolán vykonávat ústřední roli přerozdělování a sociální spravedlnosti. Důraz na význam státu bychom snad mohli do jisté míry připsat jeho argentinské životní zkušenosti, v níž hrál roli levicový perónismus, tedy etatistické, autoritativní pojetí sociálního a ekonomického života společnosti.

Trh má jistě význam jako ekonomický prostor, ve kterém dochází k pokud možno svobodné výměně statků a služeb. Zkušenosti posledních sta let ukazují, že administrativně řízená ekonomika vede k chudnutí společnosti. Určitá míra zisku je také jistě přijatelnou jakožto kompenzace rizika pro ty, kdo vkládají do hospodaření vkládají své prostředky, a jako odměna za podnikatelský nápad a organizační aktivity.

Ale přesto je pochopitelné, že papež František jde tak daleko, že trh a zisk označuje ve svém poselství za falešná božstva, která nás vedou k odlidštění a zničení planety. Jsou jako Moloch, který požírá právě narozené generace.

Problémem je tržní fundamentalismus, který usiluje prosadit tržní principy do všech oblastí lidského života. Je to pojetí, v němž ti, kdo vlastní rozhodující bohatství, jsou fakticky diktátory, i když politický systém je nominálně liberální a demokratický.

Tomáš Julínek několik dní předtím, než se stal v roce 2006 ministrem zdravotnictví, pronesl v televizi výrok, že zdraví je zboží jako každé jiné. Podobné tendence se tehdy prosazovaly i ve vzdělávání. Karlova univerzita musela upozornit, že od svého založení v roce 1348 nikdy nevybírala od studentů školné. Nakonec se extrémní projevy trhu a zisku coby vševládného modelu podařilo zastavit. Plní svou přiměřenou roli, ale nerozhodují o všem.

Kéž by papeže z jeho nedávného poselství a četných podobných projevů brali vážně čeští biskupové a představitelé zdejších církví vůbec.