V Deníku Referendum vyšlo od volby papeže Františka v roce 2013 až do jeho včerejšího skonu 299 textů, v nichž se objevuje jeho jméno, velká většina z nich má některý z jeho činů jako své hlavní téma. Od první zprávy o jeho zvolení, kterou kolega Petr Jedlička vydal 14. března 2013 ve 2:07, až po poslední zmínku v kritickém komentáři Jana Bierhanzla o působení české katolické církve na školách, se prakticky ve všech textech o papeži Františkovi v Deníku Referendum psalo s úctou.

Není to přitom samozřejmostí. Vztah autorského okruhu našich novin, které se hlásí k československé humanitně-demokratické tradici, vyznačující se spíše kritickým pohledem na katolickou církev i jiné formy institucionalizovaného náboženství, k papeži Františkovi byl plný respektu, až obdivu z důvodu jeho politického působení. Byl to pro nás člověk, který svým konáním, prodchnutým humanismem, důrazem na sociální spravedlnost a lásku k přírodě povzbuzoval ve světě a v lidech síly dobra: po celou dobu ve svém úřadu byl pravděpodobně nejúctyhodnější osobností ve světové politice.

Připomínáme velkolepé počínání papeže Františka půltuctem textů, šestice autorů Deníku Referendum. Byl to veliký člověk, který i v očích všech nekatolíků dobré vůle stál prakticky vždy a ve všem s laskavou smělostí na správné straně dějin, třebaže leckdy v menšině. Budoucí historici jej dost možná zhodnotí jako vůbec nejlepšího ze všech papežů.

1. Adam Borzič: Papežova revoluce

Ještě v roce papežova zvolení Adam Borzič jeho první měsíce ve funkci charakterizoval takto: „Papež František směřuje k radikální obnově církve: chce chudou církev pro chudé, církev, která se vydá za své hranice, církev, která prorocky odmítne současný politický a ekonomický zlořád, postavený na vykořisťování lidí a přírody. Církev otevřenou a hledající, radši než strnulou a nehybnou.“

2. Lukáš Senft: Radujme se všichni v Pánu, přijel komouš z Vatikánu!

V pochmurně konzervativním, proti emancipačnímu tahu dějin obráceném polistopadovém českém prostředí radikálně sociálně-ekologický papežův profil vzbuzoval od počátku předsudečné kritiky, a to i z řad katolíků, jejichž církev se u nás tak často — bohužel — projevuje v zpátečnické úloze: od handrkování se o majetky v tzv. církevních restitucích až po obnovu Mariánského sloupu, jenž je symbolem útisku habsburským režimem, po jehož přísnosti na chudý český lid se tu mnohým evidentně stýská.

Z perspektivy mladých progresivně smýšlejících katolíků takovým kritikám odpověděl Lukáš Senft: „Proto je politikem mé generace. Generace bez Havla a bez Boha. ,Dávám přednost církvi, která je pohmožděná, raněná a špinavá, protože přebývala venku na ulici,‘ zdůraznil bývalý vyhazovač Bergoglio. To samé musí platit pro politiku. A člověka podobného naturelu rozhodně nezastaví poplašená obvinění z marxismu a komoušství. Jeho síla totiž spočívá především v oslovení slabých. Jako jeden z mála promlouvá do trhlin ve fasádě úspěchů vyvolené menšiny, do trhlin, v nichž žijí ,ti ostatní‘. František přitom neslibuje radosti nebes, ale podvrací bolesti země.“

3. Filip Outrata: Františkovo sociální učení

Františkova progresivní politická platforma se záhy začala promítat do encyklik a dalších oficiálních dokumentů, jimiž formuloval svou vizi pro směřování celé církevní organizace. První programový dokument takového typu Evangelii gaudium tu rozebral Filip Outrata.

Konkrétní úkol pro sociální angažovanost křesťanů vidí encyklika Evangelii Gaudium v úsilí o sociální inkluzi chudých: ,Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím k osvobozování a k podpoře chudých, aby se mohli plně integrovat do společnosti.‘ Své místo tu má jak řešení strukturálních příčin chudoby, tak i prosté projevy pomoci a solidarity v setkání s každodenní lidskou nouzí.“

4. Ivan Štampach: Papež o našem vztahu k migrantům: je to „ztroskotání civilizace“

Jedním z nejsilnějších a soustavně nastolovaných témat papeže Františka byl přehlíživý, lhostejný či předsudečný vztah západních zemí k migrantům. V utečencích František viděl v duchu Ježíšova učení své bližní v nouzi, pravidelně se s nimi setkával, pravidelně vybízel evropskou politiku k laskavějšímu a otevřenějšímu přístupu k lidem, kteří na kontinentu hledají útočiště.

Po jeho návštěvě zařízení pro uprchlíky na ostrově Lesbos Ivan Štampach napsal: „Ochota otevřít se by se dala očekávat především od těch, kdo trvale připomínají tradiční evropské hodnoty. Jsou-li to hodnoty křesťanské, jak často čteme, není to bezpečí, pohodlí, není to zachování etnických odlišností v globální kultuře. Není to ani vášnivý odpor proti islámu. Daleko spíš je to něco jako samaritánská služba podle evangelního příběhu, na kterém Ježíš ilustruje, kdo je bližní. Ukazuje, že není na nás určovat, kdo potřebuje pomoc. Pomoc napadenému v tom příběhu neposkytli zástupci vlastního národa a náboženství, nýbrž Samařan, člověk odlišné etnické a náboženské příslušnosti.“

5. Jiří Silný: Dva Argentinci

Na zjevný paradox, kdy se i v papežově rodné Argentině dostala k moci v osobě ultrapravicového populisty Javiera Mileie politika, která je pravou antitezí Františkova učení, upozornil Jiří Silný. Ve svém textu trefně vystihl, jak se dnešní svět z dobrých důvodů se obracející proti zavedeným pořádkům zmítá mezi dvěma tendencemi — „nutkáním ničit“, jehož je Milei vzorovým představitelem, a snahou o „laskavou všenápravu“, jejímž zosobněním byl právě zesnulý papež: „Převážná část Františkových úvah a podnětů týkajících se ekonomiky a společnosti je v přímém protikladu k tomu, co zastává Javier Milei. Tito dva muži ztělesňují hluboké rozdělení Argentiny, ale vlastně i řady dalších současných společností, pokud jde o řešení současných krizí a o další směřování společenského vývoje.“

6. Světla Hanke Jarošová: Víra a zodpovědnost k planetě. Zamyšlení nad smyslem iniciativy Žít Laudato si‘

Jedním z nejobdivuhodnějších rysů papeže Františka byl jeho radikální, soustavný a promyšlený důraz na potřebu chránit přírodu. Inciativu, která pro české prostředí zpracovává do občanské inciativy možná vůbec nejdůležitější encykliku papeže Františka Laudato si‘ o nutnosti chránit přírodu — pečovat o společný domov.

„Papež František v encyklice Laudato si’ cituje pravoslavného patriarchu Bartoloměje, který ,poukázal zejména na nezbytnost, aby každý litoval svého špatného zacházení s planetou‘. Biskupská synoda o Amazonii zase v roce 2019 definovala ,ekologický hřích‘, což je znečišťování a ničení, které narušuje vzájemnou provázanost tvorů a ohrožuje budoucí generace lidí. Do toho samozřejmě spadá jak vlastní nadspotřeba, tak jednání těžebních společností, takže teoretický základ pro zapojení katolíků do úsilí o udržitelnou budoucnost už byl položen. Ale otevírání otázek viny vůči generacím dosud nenarozených lidí je obtížné kdekoli, tím spíše pak ve farních společenstvích, která pro své členy fungují mimo jiné jako emocionální opora.“

* * *

V následujících dnech v našich novinách vyjdou další texty, v nichž se pokusíme éru papeže Františka zhodnotit. Budeme také se zatajeným dechem doufat, že se jeho dílo završí volbou jeho nástupce: že se jím stane někdo, kdo bude pokračovat v duchu jeho ideálů a neobrátí směřování katolické církve zpět k ultrakonzervativním postojům, jimiž se zpravidla projevuje její politováníhodná česká verze.