V sobotu papež ve městě spjatém se životem Františka z Assisi (1182-1226), jehož jméno, vlastně přezdívku, přijal při svém zvolení roku 2013, podepsal novou encykliku. V neděli odpoledne byl její text publikován na webu Vatikánu v osmi jazycích.

Označuje se jako další sociální encyklika. Kdysi šlo o okružní listy věnované věroučným a morálním otázkám, později o listy adresované všem biskupům a přes ně ostatním katolíkům. Se sociální tematikou přišel jako první papež Lev XIII. roku 1891. Letošní je dvanáctá v pořadí.

Církev římskokatolická je pokládána spolu s pravoslavnými za konzervativní část z dvou miliard křesťanů současného světa. Není schopna přistoupit na skutečný dialog mezi církvemi, který předpokládá rovnost zúčastněných a pravda by v něm měla mít přednost před loajalitou. Trvá v rozporu s ostatními křesťany na represivní partnerské morálce.

Její sociální nauka se z toho ale vymyká. Je překvapivě shodná se sociální vizí západní civilizace.

Dosavadním vrcholem sociální nauky římskokatolické církve byla encyklika Jana Pavla II. Laborem exercens z roku 1981, která výslovně kritizuje kapitalismus, mluví otevřeně o konfliktu práce a kapitálu, deklaruje primát práce nad kapitálem. Více než dosavadní dokumenty poukazuje, že vlastnictví není absolutním a nedotknutelným právem, nýbrž má sociální funkci. Jako možné východisko ze sociální situace uvádí výslovně i zespolečenštění výrobních prostředků.

Nová, od nástupu Františkova třetí encyklika dostala název Fratelli tutti (Bratři všichni) podle textu Františka z Assisi, na který se odvolává. Ještě, než byl text encykliky znám, kritizoval se její ohlášený název s tím, že jsou jako obvykle opomenuty sestry. Je to ovšem citát středověkého dokumentu, kde to sotva můžeme čekat.

S absencí žen se však papež vyrovnává hned v první větě. „‚Fratelli tutti‘, těmito slovy se svatý František obrací na své bratry a sestry a nabízí jim cestu života, která se vyznačuje vůní evangelia.“

Encyklika se věnuje budování spravedlivějšího a bratrského světa ve společenském životě, politice a institucích. Bratrství je třeba podporovat nejen slovy, ale i činy. Má se projevovat „lepší politikou“, která není podřízena finančním zájmům, ale slouží společnému dobru, je schopna postavit do středu důstojnosti každého člověka a zajistit každému práci, definitivně eliminovat hlad a obchodování s lidmi.

Válka, teroristické útoky, rasové a náboženské pronásledování jsou podle papeže posuzovány různě, podle toho, jak je to výhodné pro určité, především ekonomické zájmy. Kritizuje relativismus, v jehož rámci to, co je pravda, pokud je to prospěšné pro někoho, kdo má moc, přestává být pravdou v okamžiku, kdy mu to už prospěšné není. Vrací se k násilí, které se stalo běžným a znovu je označuje jako třetí světovou válku bojovanou kousek po kousku.

Papež v encyklice odmítá trest smrti. Připravil si pro to půdu tím, že změnil článek 2267 Katechismu katolické církve. Učení, jež byl dosud každý povinen přijímat „s oddanou podřízeností vůle i rozumu“ se změnilo v opačné. Trest morálně přípustný se mění na nepřípustný.

Právo na důstojný život nemůže být nikomu upíráno. Práva podle encykliky přesahují hranice zemí, nikdo nemůže zůstat vyloučen, bez ohledu na to, kde se narodil. Každá země patří i cizinci a zdroje určitého území se nemohou upírat tomu, kdo je v nouzi a pochází z jiného místa. Papež připomíná slova svého předchůdce Jana Pavla II., že princip společného užívání stvořených věcí je „první zásadou celého mravního a společenského řádu; je to přirozené a základní právo, které má prvenství před ostatními.“

Sdílení zdrojů souvisí s tématem migrace, jemuž je věnována kapitola Otevřít srdce celému světu. Máme být k dispozici migrantům s jejich „zraněnými životy“, na útěku před válkami a pronásledováním, před přírodními pohromami, bezohlednými obchodníky s lidmi. Je třeba je přijímat, chránit a podporovat. Na četné námitky ohledně nesnadného soužití s migranty papež doplňuje, že je třeba je integrovat.

Za přijímání uprchlíků se staví velmi konkrétně. V encyklice se mimo jiné doporučuje:

• zvětšený počet udělovaných víz a zjednodušení jejich udělování,
• otevírání humanitárních koridorů pro nejzranitelnější běžence,
• poskytování vhodného a důstojného bydlení,
• garantování osobní bezpečnosti přístupu k základním službám,
• rovný přístup k právnímu systému,
• možnost otevírání bankovních kont a záruka minima potřebného k přežití,
• svoboda pohybu a možnost zaměstnání,
• ochrana nezletilých a zajištění jejich pravidelného přístupu ke vzdělání,
• zajišťování programů dočasného opatrovnictví a ochrany.

Chvályhodné je i papežovo přání, aby se garantovala jejich náboženská svoboda.

Někdy se namítá, že církevní dokumenty o sociální spravedlnosti obsahují hezké myšlenky, ale nenabízejí reálnou cestu k jejich prosazení. Že jsou příliš smířlivé.

Papež sice klasicky připomíná mír a milosrdenství. Píše, že máme milovat každého bez výjimky. Nové je však to, že milovat utlačovatele znamená pomáhat mu ke změnám a nedovolit mu nadále utlačovat bližní. Ten, kdo trpí nespravedlností, musí energicky hájit svá práva, aby si zajistil svou důstojnost.

V závěrečné kapitole encykliky se papež zaměřuje na náboženství ve službách bratrství v našem světě. Zdůrazňuje, že násilí nemá oporu v náboženském přesvědčení. Zde, jako tomu už bylo v nedávném společném prohlášení s imámem Ahmadem Muhammadem Al-Tajíbem, se prohlašuje, že příčinou násilí jsou chybné interpretace náboženských textů.

To je bohužel nepoctivé. V Bibli, v Koránu a v dalších pramenných textech náboženství jsou výslovné výzvy k násilí. Náboženské autority by měly vůči posvátným textům zaujmout pozici kritického odstupu.

Papež zdůrazňuje, že mírová cesta mezi náboženstvími je možná a že je proto nezbytné zaručit náboženskou svobodu, základní lidské právo, pro všechny věřící. Encyklika končí připomínkou osobností různých vyznání, křesťanských i jiných. Připomíná Martina Luthera Kinga, Desmonda Tutu, Mahátmu Gándhího a Charlese de Foucaulda, který je pro všechny vzorem toho, co pro člověka znamená identifikovat se s těmi nejmenšími, aby se stal skutečným bratrem všech.

Bude zajímavé sledovat, jak na závazný text encykliky budou reagovat čeští katoličtí biskupové, od kterých, až na vzácné výjimky, slyšíme a čteme důrazy spíše opačné. A bude důležité, koho papež jmenuje po dvou a půl letech od přijetí Dukovy povinné rezignace na jeho místo a jaké pojetí křesťanství se bude z této vlivné pozice uplatňovat.