Brněnské biskupství římskokatolické církve podle dostupných zpráv nedávno koupilo komplex zvaný Velký Špalíček. Je v Brně poblíž známého Dominikánského náměstí a v sousedství kostela archanděla Michaela. Areál je průchody propojen se Šilingrovým náměstím a sousedními ulicemi a sídlí v něm multikino, obchody, restaurace a služby.

Sotva se můžeme takové investici divit. Od církve očekáváme vše možné, učení, kázání, obřady, pastorační péči, vzdělávání, sociální službu. Pořád jsem si ale nezvykli, že má být i jedním z hráčů české podnikatelské sféry.

Platí však, že všechny její aktivity mají pochopitelně své provozní, mzdové a občas i investiční náklady. Donedávna jsme byli zvyklí na model, podle kterého vlastní náboženské aktivity financoval stát. Na církevní školy, zdravotní a sociální služby mimo to přispíval z příslušných položek rozpočtu. Je to pojetí v demokratických státech známé a praktikované. Není ovšem samozřejmé, protože jeho kritici se ptají, proč má nějakých 87 % obyvatel svými daněmi financovat církve, jejichž nejsou členy. Sčítání lidu, které proběhne příští měsíc, může ukázat, že takových je více.

Státní účast na hospodářském zabezpečení náboženských subjektů má i u nás dlouhou tradici. Začíná to tím, že v době kališnické převahy v Českých zemích církev přišla o významnou část svého majetku na základě čtvrtého z pražských artikulů.

Po porážce stavovského povstání a do značné míry násilné rekatolizaci nebyl této církvi majetek vrácen. Následovala různá opatření, například solní pokladna v létech 1630-1782. Stát předal církvi svůj dosavadní příjem z obchodu se solí. Další majetek církvi zabral císař Josef II. Solní pokladnu a zdroje ze zrušených klášterů vložil do Náboženské matice, která poskytovala církvi prostředky na činnost. Církev byla pokládána za státní instituci a duchovní byli státními zaměstnanci.

Za první československé republiky odebral stát římskokatolické církvi další majetek a platil duchovním tzv. kongruu, tedy plat jako jistou kompenzaci za zabrané pozemky. Tento dlouhodobý vývoj byl přetnut roku 2012 zákonem o takřečeném majetkovém vyrovnání státu s církvemi. Zákon vrací církvím fyzický majetek (nemovitosti, umělecká díla apod.), který jim byl zabrán po 25. únoru 1948 v rozporu s dosavadními právními normami, což lze sotva zpochybnit.

Za zabraný majetek, který již není v rukou státu a stát ho vrátit nemůže, byla zkonstruována finanční náhrada. Už při přípravě zákona bylo zřejmé, že celková částka je spíše politicky vytvořená než reálně vypočítaná nebo aspoň odhadnutá. Tím spíše to platí o výběru náboženských subjektů a o klíči, podle něhož se částka mezi ně rozdělí. Finanční náhradu totiž dostaly i církve, kterým nebylo odebráno nic nebo které dokonce za minulého režimu neexistovaly. Výší přidělené částky se motivovaly vzpurné církve k účasti na této operaci.

Do přijetí zákona o vyrovnání dostávalo jedenadvacet náboženských společností souhrnně ročně přibližně dvě miliardy korun. Římskokatolické církvi bylo zákonem o vyrovnání přiřčeno celkem 47 200 000 000 Kč. Tyto částky se vyplácejí v ročních splátkách po dobu 30 let, takže poslední dostanou roku 2042. Mezitím, v letech 2013-2015, byl objem peněz přidělovaných podle dosavadní praxe ze státního rozpočtu stejný jako doposud, takže tato krátká doba byla pro vybrané náboženské subjekty velmi příznivá. V dalších čtrnácti letech se tato částka snižuje postupně k nule. Končí rokem 2029. V této etapě se teď římskokatolická církev spolu s ostatními patnácti subjekty nachází.

Nutnost investic

Získané nemovitosti a věci prostředky spíše pohlcují, než generují. Z peněz přidělených zmíněným zákonem nelze de facto čerpat, protože částka je konečná. Kdyby byla v dalších desetiletích vyčerpána, neměla ba římskokatolická církev, a podobně další, kterých se to týká, z čeho krýt svůj provoz.

A právě proto církve investují. Mohou totiž žít jen z výnosu vložených prostředků. Lze odhadnout, že zisk z investic nebude zdaleka tak vysoký, jako byl donedávna možná skromný, ale pravidelný, každoroční, a proto bezpečný příspěvek ze státního rozpočtu. Také velmi záleží, do čeho se investuje. Nebude snadné sladit nějaký aspoň průměrný výnos s etickými principy, které jsou církví hájeny. Nejvyšší zisky, jak známo, přináší podnikání v problematických oblastech, které by církev neobhájila.

Olomoucké arcibiskupství vložilo 100 milionů do finanční skupiny ArcaCapital, která má, jak se záhy ukázalo, dluhy kolem 26 miliard korun. Její manažeři podle webu Seznam Zprávy na sebe podávají trestní oznámení. Slovenská policie měla provést v prostorách společnosti razii. Vedení arcidiecéze si vylepšuje reputaci tím, že pracovníky, kterým přičítá za tuto investici vinu, propustilo. Těžko však může propustit arcibiskupa Jana Graubnera, metropolitu Moravy, který musel jako poslední instance finanční operaci schválit. Že k tomu nemá kvalifikaci? To jistě uznáme. Má však subjekt, který to neumí, podnikat?

Vypadá to, že arcibiskupství bude dlouho ve frontě se stovkami jiných věřitelů investiční skupiny a že reálně o obrovskou částku přijde. A zůstane i pachuť z role církve coby podnikatelského subjektu, ať už se nechala oklamat, nebo s vidinou brzkého příjmu zanedbala kontrolu.

Udržet tvář

Při koupi brněnského Velkého Špalíčku obě strany o ceně mlčí, takže příjem pro biskupství souběžný s klesající státní platbou ani nelze odhadnout. Komplex je pokládán za velmi kontroverzní i z toho důvodu, že kvůli jeho stavbě bylo ve druhé polovině devadesátých let zbořeno několik středověkých domů, které přečkaly bombardování v roce 1944. Zpochybňuje to jednu z rolí, která této církvi historicky připadla, totiž ochranu památek.

Stavbu kritizoval mimo jiné hlavní architekt města Brna. Národní památkový ústav s ní nesouhlasil, a když ji město Brno prosadilo, odvolal se k ministerstvu kultury. Jeho rozhodnutí však přišlo až po zbourání původních budov. V roce 2011 památkáři Národního památkového ústavu označili Velký Špalíček za nevratnou ztrátu v rámci hodnocení změn ve městě Brně.

V diskusích kolem investice se objevovalo, že církevní instance doposud investovaly do obytných domů, do lesů a zemědělských pozemků. To se pokládá za přiměřenější jejímu poslání, když už si politicky vynutila tuto takzvanou odluku od státu. Stojí za připomenutí, že odluka realizovaná na začátku minulého století ve Francii vládou Třetí republiky znamenala převod církevního majetku na stát, s tím, že třeba kostely stát církvi na její činnost pronajímá.

Asi si budeme muset zvyknout, že budeme mít v Brně katolické multikino, které ovšem, nechce-li zbankrotovat, nebude promítat katolické filmy. Budeme mít katolické restaurace a katolické prodejny lahůdek, ale budiž. Možná to vyjadřuje změnu role náboženství v současné společnosti.