Překvapivou pozornost vyvolalo gesto papeže Františka vůči čtyřiceti lidem z italské organizace La Tenda di Gionata (Jonatanův stan). Přijal je na náměstí sv. Damase, což je malý obdélníkový prostor vedle Svatopetrské baziliky a Sixtinské kaple, ale už ve vnitřní, veřejnosti jinak nepřístupné části Vatikánu.

Organizace se jmenuje podle biblické postavy Jonatana, syna prvního izraelského krále Saula, který se stal spojencem Davida, dalšího krále. Chránil ho před Saulovými úklady. V biblické 1. knize Samuelově čteme o jeho lásce k Davidovi, že Davida z duše miloval. Když byl Jonatan usmrcen v bitvě s Pelištejci, David zpívá chvalozpěv, mimo jiné: „…byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen“.

Křesťanští odpůrci partnerského soužití mužů nebo žen vybírají z Bible místa, která se zdají soužití lidí stejného pohlaví odmítat. Lidé, které papež přijal, jsou rodiči potomků s homoerotickými preferencemi. Názvem svého uskupení zřejmě chtějí ukázat, že v Bibli, která je pro ně závazná, se v této souvislosti odmítá spíš násilí nebo rozmařilost, pro hluboký osobní vztah bez ohledu na pohlaví tam ale lze najít oporu.

Neodehrálo se toho zase tolik, že by to stálo za velkou pozornost. Papež skupině rodičů řekl, že Bůh miluje jejich děti. Základním poselstvím křesťanství o Bohu je právě toto. Že Bůh z lásky a pro lásku stvořil lidi a celý jejich svět. A v křesťanské části Bible dokonce čteme, že Bůh je láska.

Raději skutky

Už méně samozřejmé je papežovo ujištění: Církev miluje vaše děti takové, jaké jsou, protože je miluje Bůh. S láskou církve je to patálie, protože v dějinách válčí s těmi, kdo se vzpírají její ekonomické a politické moci, a krutě trestá ty, kdo nesmýšlejí do všech detailů podle toho, jak ukládá. Proto měl možná František říct: Církev by měla milovat vaše děti, protože je miluje Bůh.

Rodiče si během setkání postěžovali, jak málo církev tlumočí Boží lásku, jak jejich potomci nejsou v církvi akceptováni. Papežova slova o milující církvi by nebyla jen abstraktní deklarací, kdyby byla doprovozena něčím konkrétnějším.

Textem s vysokým stupněm závaznosti je pro římskokatolickou církev její katechismus, souhrn učení k víře a mravnosti. V jeho verzi z roku 1997 zůstávají tvrdá slova: „Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako velkou mravní spoušť, vždy prohlašovala, že ‚homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené.‘ Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány.“

Sám nynější papež předvedl, že katechismus je možno měnit výslovně s odvoláním na nové chápání. Co bylo dříve (neomylně?) definováno, se škrtem pera mění. Týká se to článku 2267, který v původním znění říkal: „Tradiční učení církve, za předpokladu, že je s plnou jistotou určena totožnost a odpovědnost viníka, nevylučuje použití trestu smrti, pokud je toto jediná možnost účinné ochrany lidských životů před útočníkem.“ Od roku 2018 platí, že „trest smrti je nepřípustný, protože je to útok na neporušitelnost a důstojnost lidské osoby“.

Za této okolnosti vyznívají papežova slova ne zcela věrohodně. Podobně jako když se čtyři měsíce po svém nastolení v rozhovoru s novináři v letadle na zpáteční cestě z Brazílie vyslovil: „Když je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, tak kdo jsem já, abych ho soudil.“ Působilo to senzačně a vyvolalo to očekávání, že církev zaujme humánnější postoj ke queer komunitě. Uplynulo sedm let pontifikátu a neděje se nic než pár milých slov a gest.

Milovat a převychovat

Slova, že církev miluje homosexuálně orientované lidi, by klidně mohl pronést i ten nejostřejší církevní konzervativec. Řekl by, že je církev miluje, a proto jim pravdivě říká, jakého smrtelného hříchu se dopouštějí. Ve své lásce je chce zachránit před věčným pekelným mučením, které na ně čeká, a doprovodit je k nápravě, to jest prakticky k životu v nedobrovolném celibátu.

Co je pro širší občanskou společnost na vztahu těchto dvou menšin, které se nota bene prolínají, vlastně zajímavé? Někdo by mohl říct, že gayové, lesby, transgender lidé a podobné komunity se mohou postarat samy o sebe a nemusí většinu nějak zvlášť zajímat. Mohlo by se říct, že to je okrajové téma a že mu média věnují přehnanou pozornost.

Stejně tak by se ale dalo říct, že nejsou důležité ani postoje církve, jejímiž aktivními členy je několik málo procent českých obyvatel (pro blížící se sčítání lidu lze odhadnout kolem 4-5 %). Neomezuje svými rozhodnutími zdaleka většinu lidí. Její pravidla a její odsudky se týkají jen jejích členů a nikdo nikoho nenutí, aby v ní byl. Komu se její pravidla nelíbí, může ji opustit.

Tato církev však navzdory své nepatrnosti u nás vznáší nárok být čímsi na způsob církve národní či státní. Protestuje, když je odkazována do soukromé sféry. Přála by si být korporací veřejného práva. Je zastupována Svatým stolcem, útvarem víceméně státního charakteru, s nímž Česká republika uzavřela smlouvu, již v roce 2002 podepsali ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda a apoštolský nuncius v ČR Erwin Josef Ender. Ta této jediné náboženské společnosti (ze současných dvaačtyřiceti registrovaných) poskytuje privilegia. Nebyla ale naštěstí dosud ratifikována.

Vliv Církve římskokatolické přesahuje rámec jejího členstva. V postojích k nemalému okruhu otázek se shoduje se svými donedávna ještě kritiky. V době podepsání smlouvy proti ní sepsal odmítavý rozklad Václav Klaus, tehdy jako předseda sněmovny. Nelíbila se mu preambule, v níž se hovoří o tradici společných dějin českého státu a katolické církve. Sporné se mu zdály pasáže, podle nichž by Vatikán měl posuzovat míru náboženské svobody v České republice, nebo že by náš stát odpovídal za to, že vyučování katolického náboženství je v souladu s učením a zásadami katolické církve.

Za zbytečně jednostranný považoval tehdy Václav Klaus i příslib, že Česká republika bude usilovat o dořešení majetkových otázek. Ani o deset let později zákon o údajném vyrovnání mezi církvemi a státem Klaus podpořil a shoduje se s dosluhujícím kardinálem Dukou také ve vztahu k Istanbulské úmluvě či k evropské integraci.

Reálný poměr římskokatolické církve k jedné z menšin je ovlivňován takřečenými vlastenci, stále vlivnějším politickým segmentem, a to i ve vztahu k jiným menšinám a vlastně i k občanským svobodám a zejména k lidským právům. Formuje se jednotná fronta od Trikolory a Svobodných přes D.O.S.T. až po národní demokraty, dělnickou stranu a komunisty.

Bezmoc mocného

Současný papež může osobně být laskavý a vstřícný. Jeho gesta jako setkání uvnitř Vatikánu nebo přijetí dárku v podobě trička v duhových barvách s nápisem „V lásce není strach“ jsou sympatická, avšak jeho role nejvyššího bosse mohutné autoritativní, ne-li snad totalitní organizace, je s jeho otevřeným srdcem v rozporu. Má sice teoreticky ničím a nikým neomezenou moc, ale je také odkázán na spolupráci svého aparátu. A z této strany byly už některé jeho, ani ne moc radikální, kroky ostře kritizovány. Očekávání křesťanštějších a proto humánnějších postojů lze tudíž v praxi sotva čekat.