V roce 2015 vyšel román začínající spisovatelky Becky Albertalli Probuzení Simona Spiera. Český překlad této nevšední knihy vychází o dva roky později v překladu Anny Vrbové a v roce 2018 se v kinech objevuje velmi úspěšná — byť poměrně dosti volná — celovečerní filmová adaptace v režii Grega Berlantiho.

Právě úspěch filmu Love, Simon se stal pohnutkou pro scénáristy Elizabeth Berger a Isaaca Aptakera pro volný seriálový spin-off, který sice bude mít podobný narativ jako film a bude se odehrávat na stejné škole, jeho hrdiny však budou výrazně jiní mladí lidé. Vznikl tak seriál Love, Victor, který má prozatím dvacet půlhodinových epizod o dvou sériích a je dost možné, že u tohoto počtu nezůstane.

Seriál má na rozdíl od celovečerního filmu tu výhodu, že může výrazně rozvinout osudy vedlejších postav a nesoustředit se pouze na Victorův příběh.

Mladý Victor Salazar a jeho rodina s portorikánskými kořeny (tento fakt má v seriálu důležité místo) se právě přestěhoval do Atlanty, kde v místní škole poprvé slyší o příběhu jejího někdejšího studenta Simona Spiera. Victor na rozdíl od Simona ale ještě přesně nezná svou identitu a teprve hledá místo, kde může zapadnout. Postupně si vytvoří vztah s oblíbenou studentkou Miou, poznává její kamarádku Lake, ale hlavně si začne rozumět se spolužákem Felixem, který se pro něj postupně stane klíčovým kamarádem.

Mohl bych zde popisovat další dějové linie, není to však potřeba. Co je ovšem namístě zdůraznit, je to, že všechny linie vytvářejí ze seriálu komplexní dílo, i když jde na první pohled o mainstreamový produkt určený dospívajícím středoškolákům a středoškolačkám. Platí to hlavně o druhé řadě, která si zaslouží několik důležitých postřehů.

Hledání identity

Love, Victor je totiž kromě jiného i dílo s gay tematikou, jehož hrdina během jednotlivých epizod hledá sebe sama. Prochází coming outem jak před rodinou, tak před svým okolím. Kdo coming out zažil, ví moc dobře, že to nemusí být jednoduchá záležitost. Platí to nejen v rodině, ale právě ve škole, kde vám to někteří spolužáci mohou dát pořádně pocítit.

Victor se s coming outem musí vyrovnat především jako hráč basketbalu. Ve dvou epizodách jsou dobře popsány okamžiky, jimž musí otevřeně homosexuální hráč ve sportovním kolektivu čelit. Týká se to hlavně společného pozápasového sprchování a převlékání v šatně. I když Victor své spoluhráče vídal nahé už rok, po jeho vyoutování s tím někteří mají najednou problém. Můžete být dobrý basketbalista, mít skvělé sportovní úspěchy, ale pokud jste otevřený homosexuál, najednou se řeší nepodstatné věci, jako je společná sprcha. Ostatně i v České republice si můžeme položit řečnickou otázku, proč nemáme otevřeně homosexuálního fotbalistu, hokejistu či třeba basketbalistu.

Reprezentativní vzorek?

Protože jde o seriál odehrávající se v liberálním prostředí, je velmi důležité, zda se dílo snaží co nejvíce přiblížit realitě, a zda je v něm tedy zastoupen skutečně reprezentativní vzorek národnostních, etnických a sexuálních menšin. Nutno přiznat, že Love, Victor v tomto ohledu uspěl jen napůl.

Mnozí diváci a divačky si mohou právem stěžovat na nulové zastoupení některých minorit, především leseb či transgender lidí. Love, Victor je v tomto ohledu maximálně mainstreamový a ze sexuálních menšin zde vystupují pouze čtyři homosexuální kluci. Tento nedostatek je vyvážen alespoň tím, že Victor má portorikánské kořeny a rodina jeho spolužáka Rahima pochází z Íránu. To lze seriálu jednoznačně přičíst k dobru, protože tím je v něm alespoň povrchně načrtnut vztah islámu k homosexualitě.

Homosexualita v pojetí seriálu nepředstavuje žádný problém, s výjimkou zmíněné homofobie ve Victorově basketbalovém klubu. V seriálu se dva kluci běžně drží za ruce, nemají problém políbit se na veřejných místech a společnost je akceptuje jako jiný pár. Platí to také v jedné — heterosexuální — svatební scéně, kde společný tanec dvou kluků nevyvolá žádné pozdvižení, jaké bychom v realitě, již žijeme, očekávali. Prostě dva kluci si jdou na svatbě zatančit.

Všechny etnické a národnostní skupiny se tu navzájem respektují. Něco jako odlišná barva pleti (např. Victorovi spolužáci Mia a Andrew jsou Afroameričané) tu nepředstavuje žádný problém. Nějaký rasistický komentář je tu absolutně vyloučen.

Obraz respektu

Tvůrci seriálu Love, Victor kladou velký důraz na respekt mladých mužů k ženám a naopak. V době, kdy v České republice na povrch vyplouvá masivní sexuální predátorství, je o to více potěšitelné, že v Love, Victor má zásadní roli konsent neboli vzájemný souhlas obou stran. Kluci tu nikdy nezneužijí situace, jsou-li s dívkou sami. Je to totiž něco, co by mělo být zcela normální. Je skvělé vidět, že aspoň v televizním seriálu se lidé k sobě chovají tak, jak by se měli chovat i ve skutečnosti.

Proto bych seriál Love, Victor doporučil hlavně teenagerům. Nejen proto, že jsou jeho primární cílovou skupinou, ale hlavně proto, aby viděli, že respektovat druhého člověka bez ohledu na pohlaví a sexuální orientaci je jednoduše jediná možnost, jak spolu vycházet.

Druhým důvodem je fakt, že homosexuální a transgender spolužáci a spolužačky jsou na školách zcela běžnou realitou, byť pochopitelně v menší míře. Je naprosto normální, když jsou ujištěni, že se na škole můžou cítit zcela bezpečně a že sami spolužáci je budou chránit před případným ponížením.

Seriál Love, Victor je mainstreamovou záležitostí, což ale i přes některé výtky nemusí znamenat nic špatného. Ba naopak. Díky tomuto přístupu se s problematikou může seznámit více diváků a divaček, především teenagerská věková skupina, pro kterou je seriál určen. Klady jasně převažují nad několika zápory a tuhle skupinu sympaťáků a sympaťaček si nejde nezamilovat. Moc si proto přeju třetí řadu, protože tento seriál má obrovský potenciál i nadále.