↗

Viděl jsem svou mámu, jak u poslední scény pláče jako malé dítě. Věděl jsem, že se jí to někde hluboko dotklo, stejně jako mě. A to v ten večer stačilo. Snímek z filmu DR

Píše se březen 2007 a do rukou se mi dostává výtisk časopisu FILMag s přiloženým DVD. Snímek Zkrocená hora (Brokeback Mountain), který měl premiéru přesně před 15 lety, 13. ledna 2006, vznikl na motivy stejnojmenné povídky Annie Proluxové a vypráví téměř dvacet let romantického života dvou mužů na americkém západě — Ennise, kterého ztvárnil již zesnulý Heath Ledger, a Jacka v podání Jakea Gyllenhaala.

Je mi 13 let. V rukou netrpělivě žmoulám přiložené DVD a ptám se mámy, jestli si spolu ten film nepustíme. Souhlasí. Minuty plynou a já zkoumám každou její reakci. Zároveň sbírám síly k tomu, abych konečně řekl nahlas to, co dobře vím už od svých osmi let…

Svět se se mnou točí. S každou další scénou, s každým dalším dotekem hlavních hrdinů mě naplňuje panika víc a víc. Bojím se, že se na mě matka podívá a začne křičet: „Proboha cos to pustil za úchylárnu?“ Jenže se nic neděje. Začínám se proto uklidňovat, uvolňuji se a nechávám se filmem pohltit. Až herci úplně mizí, a na plátně zůstávají skuteční lidé.

V nejšťastnějších momentech, které oba hrdinové sdílejí, si představuju sebe někde daleko v budoucnosti. Ennis Del Mar přistupuje k Jacku Twistovi, který zrovna někde poklimbává. Pak se oba muži obejmou. „Spíše ve stoje, jako kůň,“ řekne Ennis a po chvilce, stále ještě v obětí, začne zpívat ukolébavku. Dodnes si pamatuju na myšlenku, která mi tehdy proběhla hlavou: „Tohle chci taky jednou zažít.“

Snímek končí dojemně. Já i matka máme v očích slzy. Dodneška mám pocit, že tohle byl moment, kdy jí to všechno došlo…

„Chceš mi něco říct, Robi?“ vysloví tiše a s chvěním v hlase. Cítím, že jsem připravený. Chci to říct. V její tváři ale zároveň vidím, že ona připravená není. Ještě chvíli sedíme v tichu. „Ne teď,“ řeknu nakonec. Ona smířlivě kývne hlavou, přiměje se k úsměvu a odejde s cigaretou na balkon.

Když jdu té noci spát, usínám s radostí. Nebylo to vyřčeno, ale něco se přece zlomilo. Byl to skok. Už se nebojím. Poprvé v životě jsem viděl lidi se stejnými city, která prožívám já, jako skutečné lidské bytosti. Ne skrze všemožná společenská stigmata. Ani skrze nenávist nebo sprostá slova mého otce. Jen skrze empatii.

Viděl jsem svou mámu, jak u poslední scény pláče jako malé dítě. Věděl jsem, že se jí to někde hluboko dotklo, stejně jako mě. A to v ten večer stačilo.

Příští den ve škole jsem šel za svou nejlepší kamarádkou Káťou a řekl jí: „Jsem gay.“