Nebojte, duhové rodiny k nám neproklouznou! Hranice střeží Ústavní soud

Adéla Horáková

Většina demokratických zemí světa společné adopce páry téhož pohlaví uznává. ČR ale kvůli pondělnímu nálezu Ústavního soudu nadále zůstane královstvím nerovnosti s pevně střeženými hranicemi, přes něž žádná duhová rodina neprojde.

Ústavní soud promarnil příležitost postavit se na správnou stranu historie a udělat aspoň minimální krok směrem k plné rovnoprávnosti LGBT+ lidí. Ilustrace FB Ústavní soud České republiky

Honza a Joe (jména změněna) jsou spolu dvacet let, posledních 13 let registrovaní. Mají dvě náctileté děti, které si osvojili v roce 2010 v souladu se zákony USA, kde spolu všichni trvale žijí. Pravidelně jezdí do České republiky na návštěvu za rodinou. Když nastupují do letadla v USA, jsou rodina právně i fakticky — dva tátové a jejich dvě děti. Když vystoupí na letišti v Praze, právně už rodina nejsou. Protože český zákon osvojení stejnopohlavním párem (nebo nesezdaným párem muž-žena), které proběhlo v zahraničí, neuznává. Mimo toho, že je to vrcholně nedůstojné, způsobuje to i praktické a potenciálně i život ohrožující komplikace.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Otcové se v České republice dožadovali uznání svých zcela legálních rodičovských práv. Nejednalo se tedy o to, jestli má české právo povolit společné adopce stejnopohlavním párům, ale o to, zda Česká republika má jednotlivým rodinám uznat něco, co jiný stát už povolil. Český Ústavní soud včera ve svém nálezu řekl, že zákaz uznání zahraniční adopce je v pořádku. Proč tak rozhodl a jaké to má důsledky?

1. Do očí bijící dvojí metr

České soudy uznávají rozhodnutí soudů jiných států zcela běžně. A nikde jinde mimo adopcí není soud vázán tím, že může rozhodnutí uznat, jen pokud české právo říká totéž, co právo zahraniční. Aby nemusely uznat úplně vše, mají přitom soudy tzv. výhradu veřejného pořádku. „Veřejný pořádek“ je záměrně pružný termín, jehož obsah se v čase mění a měnit se i má. Výhrada veřejného pořádku zaznívá i u uznávání adopcí ze zahraničí. Ale jen u uznávání adopcí ze zahraničí stanovuje český zákon ještě druhou zmíněnou podmínku.

2. Kde se zákaz uznávat adopce ze zahraničí v zákoně vzal?

Do zákona o mezinárodním právu soukromém ho dala Nečasova vláda v roce 2011. Podle důvodové zprávy proto, aby Češi a Češky nemohli „obcházet“ vnitrostátní zákaz společných adopcí tak, že si osvojí dítě v zahraničí. Ani slovo o zájmu dítěte nebo ochraně rodiny. Jen morální panika z toho, že by někdo, kdo žije v zemi, která duhové rodiny nediskriminuje, mohl chtít tak šílenou věc, jako neztratit po příjezdu do České republiky svůj rodinný status. Samozřejmě, že lidé adoptují často děti v zemi, kde trvale žijí. Nazývat tento logický krok „obcházením zákona“ je důkaz umanuté vztahovačnosti a naprosté nevole zamýšlet se nad tím, jak lidé reálně žijí.

3. Proč je to problém?

Všude tam, kde je potřeba, aby rodiče jednali za dítě nebo aby se o ně starali, nastává problém, pokud zákon tyto rodiče neuznává. V nemocnici, na úřadech či ve škole, potenciálních situací je mnoho. Když se například dětem v ČR něco stane, nebudou mít oba rodiče stejnou možnost dostávat informace o jejich zdravotním stavu, být s nimi v nemocnici a jinak spolupracovat s lékaři.

Problém je i s děděním — dokud stát neuzná oba jejich rodiče, je možné, že po nich budou dědit jen omezeně nebo vůbec. Děti budou mít problém stát se občany ČR, když jim stát české rodiče neuzná. Pro pobyt v zemi mohou potřebovat víza a doba jejich pobytu bude omezená. Možná jim společný vstup na území ČR ani nebude povolen. Když totiž děti cestují de facto bez rodičů a nemají ani souhlasy rodičů s cestováním, z pohledu českých úřadů může jít o mezinárodní únos dítěte. Děti také nebudou ani v systému veřejného zdravotního pojištění.

Problém paradoxně pocítí také nesezdané páry muž-žena, které v zahraničí společně adoptovaly děti. V České republice jim adopce uznána nebude.

4. Proč Ústavní soud zákaz nezrušil?

To je v nálezu těžké najít, pořádné zdůvodnění chybí. Položenou otázku si totiž Ústavní soud zjednodušil na to, zda je protiústavní, když stát „trvá na respektování vlastních pravidel“ při uznávání zahraničních adopcí. Samozřejmě, že na to právo má. Otázka ale původně směřovala k tomu, jestli jsou stávající pravidla v pořádku a nezpůsobují někomu zcela zbytečně problémy. Tomu se bohužel Ústavní soud nevěnoval.

Zjednodušeně řečeno, Ústavní soud horký brambor přehodil na zákonodárce. Dokud nebudou společné adopce stejnopohlavními páry povoleny i v českém zákoně, respektování rodinného statusu přiznaného v zahraničí by bylo „zvláštní výsadou“ (zachování právní ochrany dětí a rodiny je tak pro ÚS zjevně „výsadou“) a „obcházením zákona“ (jak jinak by měl postupovat pár, který žije 20 let v USA, než adoptovat děti podle zákonů USA?).

Rizika, jež faktické neuznání jednoho rodiče dětem a rodině přináší, konstatuje Ústavní soud až cynicky, že navrhovatelé zatím (!) žádné problémy neměli a ostatní jsou „hypotetické obavy ekonomické povahy“. Znamená to, že proto, aby Ústavní soud začal jednat, máme čekat až nějaké dítě utrpí vážnou újmu? Úkolem Ústavního soudu je předcházet problémům, nikoli je řešit pět minut po dvanácté. Jsou snad nároky dětí ekonomické povahy (např. nebýt krácen na právech v dědictví) tak triviální, že je Ústavní soud může prostě přehlížet?

Jde-li o děti, stanoví české i mezinárodní právo, že hlavním hlediskem při rozhodování o věcech, které se jich týkají, je jejich zájem. Ústavní soud se však ve svém nálezu zájmem dítěte nebo stabilitou rodinného života příliš nezabývá. Konstatuje, že sice jde o něco, co by měl brát v potaz, ale že v tomto případě musí ustoupit jiné hodnotě. Jaká hodnota to je, neříká přímo, z textu lze ale nepřímo dovodit, že touto hodnotou je prostě jen možnost říct „ne, duhové rodiny tu nechceme“.

Ústavní soud tak přímo vybízí Parlament, aby začal problémy LGBT+ lidí řešit sám. A je už opravdu načase, protože od přijetí zákona o registrovaném partnerství v roce 2006 poslanci pro LGBT+ lidi neudělali nic. Posledních sedm let se dokonce aktivně vyhýbají hlasování o zákonech, které by vyřešily aspoň přiosvojení nebo manželství pro všechny.

Určitá naděje svítá z odlišného stanoviska (tzv. disentu) tří soudců — Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka. Ti naopak říkají, že zájmy dětí a stabilita rodin jsou současným právním stavem ohroženy. A že i do té doby, dokud v České republice neuznáme společné rodičovství stejnopohlavních párů, bychom jim aspoň neměli brát to, co jim bylo již přiznáno v zahraničí. Na rozdíl od většinového stanoviska je z disentu cítit skutečný zájem o problémy a životy reálných rodin.

5. Co znamená rozhodnutí soudu pro volný pohyb LGBT+ lidí v rámci EU?

Že bude výrazně omezený i nadále. Přitom čistě teoreticky mají mít LGBT+ lidé a jejich děti v rámci EU svobodu pohybu. Je to garantováno Smlouvou o Evropské unii. V praxi to tak ale není. Pokud jste v jednom státě považováni za rodinu a v jiném ne, může to výrazně ovlivnit vaše rozhodnutí se do druhého státu přesunout. Nedávno Evropská komise představila strategii pro řešení problémů LGBT+ lidí. V ní se zavázala řešit omezení svobody pohybu LGBT+ lidí vyplývající právě z toho, že některé státy existenci duhových rodin právně neuznávají.

6. Co to znamená pro LGBT+ lidi do budoucna?

Musíme si přestat namlouvat, že Česká republika je země, v níž se žije svobodně. Musíme otevřít a uvědomit si, že mnoha lidem i ve vysokých ústavních funkcích je svoboda a rovnost proti srsti, a nesmíme se spoléhat na to, že „se to nějak vyřeší“.

Každý z nás může přispět ke změně, a to třemi základními kroky. Zaprvé, bavit se o našich problémech s přáteli, rodinou, kolegy a taky politiky. Zadruhé, sledovat, co pro nás dělají politici a volit ty, kteří nás podporují. Zatřetí, pokud to jde, podporovat LGBT+ organizace, které na řešení problému pracují (Jsme fér, Prague Pride, PROUD, Ostravský Pride, Trans*parent, Amnesty International a mnohé další) — buď finančně, nebo osobním zapojením. Informace o tom, jak se zapojit, najdete na jejich webech.

Jsem přesvědčena, že až si budeme tento soudní nález číst za dvacet let, budeme nad tím, jak divná doba to byla, kroutit hlavou. Stejně jako se dnes s údivem díváme na bývalé zákony zcela zjevně diskriminující ženy, různá etnika, lidi z různých společenských vrstev atd. Bohužel, Ústavní soud promarnil příležitost postavit se na správnou stranu historie a udělat aspoň minimální krok směrem k plné rovnoprávnosti LGBT+ lidí. Určitě ale přijdou další příležitosti. Doufejme, že se jich Ústavní soud (v tomto nebo jiném složení) chopí.

Diskuse