„Homosexualitu vyléčí zastřelení." Česká LGBT+ minorita nadále čelí diskriminaci
Petra DvořákováOmbudsmanka provedla rozsáhlý průzkum v české LGBT+ komunitě. Češi LGBT+ osoby na veřejnosti sledují a jednají s nimi méně zdvořile. S diskriminací a obtěžováním se setkávají ve škole, v práci i na ulici. Případy však nenahlašují.
„Podotýkám, že jsme se s partnerkou pouze objaly, ale paní na nás začala okamžitě křičet, že jsme hříčky přírody, měly bychom být zavřené doma a stydět se za to, že žijeme,” popisuje lesba svou zkušenost se slovním napadením od paní na nádraží v čerstvě zveřejněném výzkumu ombudsmanky Anny Šabatové a Prague Pride.
Do výzkumu, v němž se ombudsmanka dotazovala na zkušenosti české LGBT+ komunity s diskriminací či společenskými stereotypy, se zapojilo 1981 leseb, gayů, bisexuálů a trans. Jedná se o jedno z nejrozsáhlejších dotazníkových šetření svého druhu.
Obecně se LGBT+ osoby přiklánějí k tomu, že jejich postavení v České republice je spíše vyhovující, ale není bezproblémové. S obtěžováním se v posledních pěti letech setkala polovina respondentů, s diskriminací pak více než třetina z nich. To znamená třikrát větší podíl než u běžné populace.
Češi LGBT+ osoby na veřejnosti sledují a jednají s nimi méně zdvořile. Příslušníkům sexuálních menšin sdělují, že by svou orientaci neměli dávat najevo na veřejnosti nebo že homosexualita není přirozená.
Zhruba každý desátý dotazovaný má zkušenost s vyhrožováním a téměř stejný podíl také s fyzickým či sexuálním napadením. Takového chování se nejčastěji dopouští neznámá dospělá osoba, a to na veřejném místě.
Drtivá většina LGBT+ osob však tyto incidenty neřešila. I nejzávažnější případy napadení či vyhrožování oznámilo policii pouhých třináct procent obětí. Obtěžování pak nahlásila pouhá dvě procenta z nich. „Alarmující je zejména to, že zhruba pětina se na policii neobrátila, protože jí nedůvěřuje, bojí se zesměšnění či toho, že jejich případ nebude brán vážně,“ dodává ombudsmanka.
Zatímco boj za práva žen a homosexuálů přináší výsledky, na které můžeme být právem hrdi, práva trollů jsou naprosto opomíjena. Nikdo nemá ani ponětí, co si běžný troll na sociálních sítích (nebo v diskusích na DR) musí vyslechnout za urážky, přičemž zmíněné verbální násilí je podmíněno hluboce zakořeněnými kulturními stereotypy, které je proto třeba vymýtit. Trollové jsou na sociálních sítích sledováni a je s nimi jednáno méně zdvořile. Existuje zde dokonce společenský tlak, aby trollové nedávali svoje zaměření vůbec veřejně najevo, protože to údajně není přirozené. Takového chování se nejčastěji dopouští neznámá dospělá osoba, kterou zatím ještě nechytili.
Domnívám se proto, že tak, jako naše společnost věnuje zvýšenou pozornost právům žen a sexuálních menšin, měla by být nejméně stejná pozornost věnována i právům trollů. Zmíněná problematika by se měla stát součástí povinného pedagogického základu studia učitelství.