Prague Pride není zbytečný festival, tuto skutečnost mnohdy nejlépe odhalí jeho odpůrkyně. Letos se této role opět chopila Johana Hovorková. Prohlašuje, že festival řeší pouze to, jak to spolu lidé mají v posteli a že není možné ho otevřeně kritizovat. Její komentář vychází z neznalosti jak témat festivalu, tak skutečnosti, že Prague Pride je dlouhodobě kritizován i konstruktivně a také z aktivistických pozic.

Hovorková se jen neobratně pokouší svůj (evidentně předsudečný) nesoulad s festivalem vyjádřit pomocí logických argumentů. Vadí jí extravagantní ráz festivalu a automaticky předpokládá, že po ní snad organizátoři chtějí, aby se sama touto extravagancí „nakazila“ a napsala si na tričko, jak to má ráda. Nerozumí tomu, proč jsou mezi návštěvníky festivalu zahrnuti i lidé s odlišnou genderovou identitou, což neukazuje nic jiného než základní neznalost tématu.

Letošním tématem Prague Pride byly rodiny. Ačkoli často vnímáme vlastní rodinu jako místo bezpečí, intimity a snad i jako určitý opak „veřejnosti“, nutně v sobě zahrnuje i svoji veřejnou podobu. Rodiny koneckonců vytváří i zákony na ně navázané, dědictví, možnost informovat se o zdravotním stavu, zodpovědnost vázaná na rodiče a děti. Mnoho z těchto věcí si člověk uvědomí, až když se dostane do situace, kdy sám taková práva a přijetí od společnosti nemá. Kdokoli, kdo procházel nejistými začátky vztahu nebo se ocitl v netradiční milostné situaci, si dokáže představit, jak výrazně může rozvoj vztahu ovlivnit přijetí okolí. Často nejde jen o nejbližší rodiny a přátele, ale také o celkovou náladu ve společnosti.

Queer komunita nakonec nesdružuje lidi, kteří mají nějaké speciální požadavky na dění v posteli, jako spíš ty, kteří měli tu čest se na vlastní kůži seznámit s tím, že společnosti není jedno, koho milujeme, jestli jsme muž nebo žena nebo jsme v této oblasti jinak originální.

↗

Festival Prague Pride byl už třetím rokem doplňován festivalem Alt*Pride. Foto FB Alt*Pride

Láska ve stínu a křoví

Jiří Peňás na rozdíl od Johany Hovorkové už ví, že se lidé s odlišnou sexuální orientací museli ještě nedávno skrývat, a směle je ve svém komentáři posílá zpět do křoví. Estetizuje a romantizuje přitom homoerotiku jako určitý druh skryté lásky se svojí zvláštní důstojností. Mluví o homosexualitě jako o zkoušce a obstát v ní ušlechtile znamená patrně držet svůj život v tajnosti.

Tato logika předpokládá, že je pro gaye lepší žít své lásky mimo veřejný prostor. Jde ale dlouhodobě žít utajovanou lásku? Zkuste si milovat druhého s pocitem odporu k vlastnímu projevu lásky. Zkuste si prožívat první okamžiky zamilovanosti smíšené s hlubokým pocitem viny a studu za to, že miluji stejné pohlaví.

Peňás a ostatní, kteří odkazují lidi s menšinovou sexuální orientací za zavřené dveře, se vlastně druhé snaží přesvědčit o jejich vlastní zvrácenosti a dopředu jim zakázat prolnutí duševní a tělesné lásky v dlouhodobém vztahu. Lásku můžeme jistě potkat i mimo dlouhodobé vztahy a stíny jí občas svědčí, ale každý člověk by měl mít svobodu milovat beze strachu z prozrazení.

Peňásův obraz „ušlechtilých“ homosexuálů samozřejmě zcela opomíjí ženy a osoby, které si třeba nemohou dovolit lítat po nocích a schovávat se ve křoví. Jak najít dostatečně skrytý stín na vesnici nebo malém městě? Jak přikouzlit šarmatní galantnost na policejní stanici?