Prague Pride není zbytečný festival, tuto skutečnost mnohdy nejlépe odhalí jeho odpůrkyně. Letos se této role opět chopila Johana Hovorková. Prohlašuje, že festival řeší pouze to, jak to spolu lidé mají v posteli a že není možné ho otevřeně kritizovat. Její komentář vychází z neznalosti jak témat festivalu, tak skutečnosti, že Prague Pride je dlouhodobě kritizován i konstruktivně a také z aktivistických pozic.

Hovorková se jen neobratně pokouší svůj (evidentně předsudečný) nesoulad s festivalem vyjádřit pomocí logických argumentů. Vadí jí extravagantní ráz festivalu a automaticky předpokládá, že po ní snad organizátoři chtějí, aby se sama touto extravagancí „nakazila“ a napsala si na tričko, jak to má ráda. Nerozumí tomu, proč jsou mezi návštěvníky festivalu zahrnuti i lidé s odlišnou genderovou identitou, což neukazuje nic jiného než základní neznalost tématu.

Letošním tématem Prague Pride byly rodiny. Ačkoli často vnímáme vlastní rodinu jako místo bezpečí, intimity a snad i jako určitý opak „veřejnosti“, nutně v sobě zahrnuje i svoji veřejnou podobu. Rodiny koneckonců vytváří i zákony na ně navázané, dědictví, možnost informovat se o zdravotním stavu, zodpovědnost vázaná na rodiče a děti. Mnoho z těchto věcí si člověk uvědomí, až když se dostane do situace, kdy sám taková práva a přijetí od společnosti nemá. Kdokoli, kdo procházel nejistými začátky vztahu nebo se ocitl v netradiční milostné situaci, si dokáže představit, jak výrazně může rozvoj vztahu ovlivnit přijetí okolí. Často nejde jen o nejbližší rodiny a přátele, ale také o celkovou náladu ve společnosti.

Queer komunita nakonec nesdružuje lidi, kteří mají nějaké speciální požadavky na dění v posteli, jako spíš ty, kteří měli tu čest se na vlastní kůži seznámit s tím, že společnosti není jedno, koho milujeme, jestli jsme muž nebo žena nebo jsme v této oblasti jinak originální.

Láska ve stínu a křoví

Jiří Peňás na rozdíl od Johany Hovorkové už ví, že se lidé s odlišnou sexuální orientací museli ještě nedávno skrývat, a směle je ve svém komentáři posílá zpět do křoví. Estetizuje a romantizuje přitom homoerotiku jako určitý druh skryté lásky se svojí zvláštní důstojností. Mluví o homosexualitě jako o zkoušce a obstát v ní ušlechtile znamená patrně držet svůj život v tajnosti.

Tato logika předpokládá, že je pro gaye lepší žít své lásky mimo veřejný prostor. Jde ale dlouhodobě žít utajovanou lásku? Zkuste si milovat druhého s pocitem odporu k vlastnímu projevu lásky. Zkuste si prožívat první okamžiky zamilovanosti smíšené s hlubokým pocitem viny a studu za to, že miluji stejné pohlaví.

Peňás a ostatní, kteří odkazují lidi s menšinovou sexuální orientací za zavřené dveře, se vlastně druhé snaží přesvědčit o jejich vlastní zvrácenosti a dopředu jim zakázat prolnutí duševní a tělesné lásky v dlouhodobém vztahu. Lásku můžeme jistě potkat i mimo dlouhodobé vztahy a stíny jí občas svědčí, ale každý člověk by měl mít svobodu milovat beze strachu z prozrazení.

Peňásův obraz „ušlechtilých“ homosexuálů samozřejmě zcela opomíjí ženy a osoby, které si třeba nemohou dovolit lítat po nocích a schovávat se ve křoví. Jak najít dostatečně skrytý stín na vesnici nebo malém městě? Jak přikouzlit šarmatní galantnost na policejní stanici?

Buzny Čechům nevadí?

Problémem upjatých lidí typu Hovorkové a Peňáse je to, že si neuvědomují, jak často se ve veřejném prostoru setkávají s projevy heterosexuální lásky. Píše si, jak to má ráda v posteli, na tričko Hovorková na každou svatbu, kterou navštíví? Považoval Peňás každou svoji lásku za zkoušku, ve které uspěje, jen když ji bude praktikovat pouze ve stínu?

Mohla bych napsat, že queer lidé potřebují své bouřlivé párty plné extravagance právě kvůli podobným uštěpačným poznámkám, potřebují se dostat ve vší svojí kráse do středu města, aby si zažili pocit, že se nemusí skrývat v koutě. Ale musím se přiznat, že na občasné extravaganci prostě nevidím nic špatného.

Jiří Peňás se v posledních dvou placených odstavečcích svého komentáře snaží předat určité požehnání: „Je dobře, když všechny buzny světa na to půjdou po svém, jak nejlépe umějí, a když jim v tom nikdo nebude bránit.“ Z komentáře ale také vyplývá určitá trivializace současných problémů ve stylu „Čechům buzny dávno nevadí“. Nezbývá snad popřát lidem s podobnými názory, aby byli sami alespoň tolik uvolnění a tolerantní, jako si představují typického Čecha nebo Češku. Zatím jim to moc nevychází.

Boj za identitu

Snaha o rozšíření lidských práv spojená také s festivalem Prague Pride je prosycena bojem za uznání určité identity. Letošní téma „rodina“ je inkluzivní, mediální obraz pracoval s předsudky a „nálepkami“, které nám brání v tom, abychom viděli, jací druzí skutečně jsou. Nutno podotknout, že mnoho problémů spojených s diskriminací LGBT lidí může takto skutečně fungovat. Možná kdyby Johana Hovorková přišla na Pride a viděla, že tam lidé na tričkách nemají napsané věci jako „69“, „S&M“ nebo „dlouhá, něžná předehra“, zjistila by, že jim možná jde o společenské přijetí jejich vztahů.

Vleklou krizi prodělává i sama zkratka LGBT, ke které jsou přidávána další písmena symbolizující další a další menšiny. O okamžiku, kdy píšu o této komunitě, setkávám s požadavky na přesné definování toho, jak má tato zkratka vypadat, přitom ji sama částečně záměrně používám v různých podobách. Možná protože tuším, že nikdy nebudou úplné. Je už jen záležitostí jazyka, záležitostí kreativity jednotlivých aktivistických skupin a určité tvořivosti okolního světa, že identity se dají jen velmi těžko všechny vypočíst.

Pokud navíc do této zkratky přidáme A ve smyslu Allies (spojenci), může být cílem této komunity, aby se její součástí nakonec stali všichni lidé. Queer aktivismus nevystupuje vůči ničí sexualitě, ale spíš vůči přezíravosti a normám. Velký důraz na identity ale může odvádět pozornost od komplexního pohledu na společnost.

Kritika z vlastních řad

Festival Prague Pride byl už třetím rokem doplňován festivalem Alt*Pride. Vztah mezi oběma akcemi byl od počátku lehce konfrontační. Alt*Pride zcela pochopitelně cílí především na témata, která nejsou na větším Prague Pride zastoupená. Definuje se antikapitalisticky a po celou dobu existence se mu daří fungovat bez sponzorů a dotací. Ačkoli je Alt*Pride podstatně menší, stanovuje si neskonale větší cíl — totiž nestavět se jen za práva LGBT komunity, ale také kriticky reflektovat situaci queer lidí ve společnosti. Kromě heteronormativity tak má na mušce také ekologickou krizi, zdražující se bydlení, rozšiřující se sociální nůžky a války na druhé straně světa.

Alt*Pride by si přál kritizovat právě propojení boje za práva LGBT lidí s podporou obřích korporací, a zároveň nabídnout místo, kde bude dost prostoru na zkoumání sociálních otázek spojených také s životem queer lidí. Splnit něco takového je poměrně těžká záležitost. Také festival Prague Pride se dlouhodobě zabývá například queer tematikou mezi romským obyvatelstvem, zároveň je festival otevřený mnoha nově příchozím, kteří se rozhodnout sami něco zorganizovat. Tento rok byla jeho součástí také femme párty Bobr, která probíhala v alternativních prostorech a zastupovala určitou feministickou linii.

Láska v čase globálních klimatických změn

Jednotlivci napojení na Alt*Pride blok se při letošním pochodu rozhodli pro nenásilný protest. Na několik minut zastavili vozidlo společnosti ExxonMobil, která podniká v těžebním průmyslu. Hlavním důvodem pro tuto blokaci byly mnoholeté útoky společnosti na environmentální aktivisty a aktivistky a popírání globálního oteplování. Společnost tak po roky popírala svoji spoluzodpovědnost na katastrofálních změnách planety.

Skupinu blokující pobuřovala účast vozu ExxonMobil v průvodu více než opodál stojící konzervativci nesoucí transparenty jako „Homosex=cesta do pekel“. Pokojně demonstrující zastánci tradiční rodiny byli vyhodnoceni jako menší nebezpečí než těžařská korporace. Ačkoli tato logika pohoršila mnoho queer aktivistů, je na ní něco poctivého. Festival Prague Pride nakonec bojuje za lidská práva, mezi která patří také právo na příznivé životní prostředí.

Blokáda trvala jen několik minut, aktivisté svoje místa opustili na první výzvu policie. Nenásilná akce proběhla na Václavském náměstí, kde průvod začínal ve chvíli, kdy se teprve dával do pochodu. Prague Pride se k samotné blokaci oficiálně nevyjádřila. Jeden z organizátorů Prague Pride, který měl pochod na starosti, obvinil z blokády jednoho z organizátorů Alt*Pride, který se ale akce nezúčasnil. Člen Alt*Pride týmu byl následně vystaven intenzivní formě nekorektního nátlaku.

Konflikt na queer scéně

Prague Pride neoficiálně prohlašuje, že blok Alt*Pride příští rok do průvodu nepustí. Symbolická akce tak zřejmě vyhrotila vztah mezi oběma festivaly. Podle určité logiky, ve které si Alt*Pride bere na starosti témata, která není lehké popularizovat a která vzbuzují rozporuplné reakce společnosti, a Prague Pride symbolizuje „ty hodné“ queer osoby, které se dobře zapojují do společnosti, může být určitý lehký rozpor a zároveň vědomí respektu a potřeby obou přístupů.

Problematickou částí blokády byly některé transparenty, které nesly osoby zařazené v Alt*Pride bloku. Nápisy na transparentech se snažily upozornit na těžkou dostupnost bydlení, problém se zneužíváním v rámci katolické církve nebo vyjadřovaly negativní postoj k policii. Transparenty byly formulované tak, že vyvolaly mnoho pozornosti, často bohužel na úkor základní mezilidské laskavosti. Omlouvat pikety odkazem k radikalitě je pochybné. Na agresivitě a neznalosti nic radikálního není, naopak pokud jsou tyto hodnoty akceptovaným podložím hnutí, nemá policii už co vyčítat.

Buďme fér

Ačkoli Alt*Pride klade důraz na politickou rovinu pochodu, Prague Pride je spíš samostatným politickým hráčem, který má svoje konkrétní politické cíle a způsoby, jak se k nim dostat. Hlavní cílem českého queer hnutí je prosazení manželství pro stejnopohlavní páry. Tento zákon by nepomohl jen řadě gayů, leseb a bisexuálů, ale patrně by také zlepšil celkové postavení LGBT+ lidí ve společnosti. Přes výhrady k majetnickosti ve vztazích, k mononormativitě, ke stereotypům, které se na tuto instituci váží, jsou na ní navázána také práva odpovídající dlouhodobému soužití dvou lidí, která se jednoduše mohou hodit mnoha lidem, kteří tak žijí.

Queer komunita může dál kreativně vymýšlet nové formy vztahů, pokud budou mít její členové možnost vždy se zakotvit v právní formě manželství. Ostatně otevřený vztah, který je s právní podobou manželství v souladu, je stále nejrozšířenější formou polyamorie a patrně i promiskuity.

Scéna okolo průvodu hrdosti je opravdu pestrá, střetává se v ní mnoho názorových proudů a kritikou se v ní opravdu nešetří. Části české LGBT+ komunity se podařilo napojit na opravdu silné ekonomické spojence a asi právě i díky tomuto zastřešení se jim daří šířit myšlenku rovnoprávnosti. V rámci celého hnutí budou působit profesionální i jinak organizované skupiny s různými emancipačními strategiemi a je to tak dobře.