Festival Prague Pride je masová událost — letos se ho účastnilo zhruba 85 tisíc lidí — a jako taková má svoje problematické aspekty. Mezi partnery akce se objevují korporace, jejichž dlouhodobá antihumánní politika ostře kontrastuje s humanistickým étosem festivalu.

Mezi nejhrozivějšími sponzory letošního Pridu ční zločinný ropný kolos ExxonMobil, který do průvodu vyslal svůj alegorický vůz. Společnost je jedním z nejúspěšnějších popíračů klimatické změny, markeťáci Exxonu se tak účastí na akci evidentně pokusili přerámovat význam pojmu globální „oteplování“. 

Pridu bych se přesto zastal, jde-li o korporátní sponzoring obecně. Má-li totiž festival sloužit jako otevřená náruč pro dosud anonymní gaye nebo lesby, musí být populární, až popkulturní, moderní, a tedy i vydatně sponzorovaný. Superkritická akce s akademickým předporozuměním a antikapitalistickým ostřím by ztratila svůj obrovský dosah a s ním i inkluzivní potenciál.

Protože ať si o tom myslíme cokoli, náruč masové tržní zábavy je dnes tou nejotevřenější směrem do dětských pokojů mimo hlavní města.

Právě v konzervativním prostředí regionů, kde je sousedská komunita mnohem širší a soukromí paradoxně mnohem posvátnější, bývá každý coming out nejtěžší. Bojíte se reakce rodičů, o kterých víte, že by se báli reakce svých sousedů, bojíte se reakce přátel, protože na malém městě je těžší najít si nové.

Pride by měl zářit do těch nejzapadlejších koutů, aby promluvil k mladému člověku, který už nějaký čas cítí, že je „jiný“: všechno je v pořádku, ač se to z řečí dospělých i vrstevníků nemusí zdát, svět okolo je větší a ty jsi v něm „mainstream“.

Svůj smysl nicméně mají i akce jako Alt*Pride, které konfrontují hlavní festival s jeho případným pokrytectvím. Alternativní queer iniciativy se vší důrazností připomínají Pridu, že by se neměl nechat naplno pohltit komercí, chce-li nadále promlouvat z humanistických pozic.

Pride koneckonců nikdy nebyl primárně o sexualitě, ale o rozšiřování prostoru svobody pro všechny. Kořeny pochodů hrdosti vděčí za svou dnešní velikost kdysi radikálním bojům a mnohdy i aliancím mezi různými utlačovanými skupinami.

V principu tak dalece přesahují horizont individuálního sebeurčení, který v nich dnes i díky korporátní ideologii dominuje: boj za mé sebeurčení musí být vždy zároveň i bojem za sebeurčení každého člověka, řekl by filosof Alain Badiou.

Jinými slovy, má-li Pride usilovat o emancipaci a rovnost, musí o ni usilovat v nejobecnějším slova smyslu. Pokud půjde po vůli korporátnímu sponzoringu poskytujícímu spotřební duhovou zábavu, připraví se o právo na humanistický étos jemu historicky vlastní, a ztratí tak morální převahu nad konzervativními institucemi.

Kdo všechno je heterosexuál

Průvod tradičně narušují ultrakonzervativci, neboť trpí dojmem, že něčí sexuální orientace ohrožuje budoucí generace českých rodin. Pride však zjevně znepokojuje i v řadách zdejších kulturních elit.

↗

Tradiční rodinu neohrožuje festival Prague Pride, ale zpravidla pohledná kolegyně z práce. Foto legalbites

Každý, kdo bohorovně komentuje homosexualitu, ať už z hlediska „diagnózy“, adekvátní míry sebeprezentace, vhodnosti strategie nebo dostatečné míry přiznaných práv, nehovoří z nějaké neutrální pozice střízlivého rozumu, ale konfrontuje čtenáře se svou vlastní sexualitou.

Jiří Peňás ve svém textu pro Echo24 nazvaném „Kde že ty staré buzny jsou“ chtěl napsat o někdejších gayích, ale vyšla z toho spíš kombinace červené knihovny a noirové kinematografie:

„Přijali svoji homosexualitu jako svého druhu osudovou zkoušku, jak s ní ve společnosti vyjdou. Žili si své utajené životy, často velmi skryté a možná plné trápení, ale svým způsobem také jemné a ušlechtilé, s tajnými láskami a vášněmi, které je uspokojovaly a naplňovaly. Nebo trápily a zraňovaly. Byli zvyklí na svoje místo v ústraní, na okraji společnosti, v utajení a mezi svými, s nimiž si rozumí. Ano, byla to také kultura záchodků, katakomb, křoví a zákoutí, svět tajných gest a náznaků. Ale také opery, krásné literatury, tu apollonského, tu dionýského ideálu krásy“.

Když Peňás romanticky vzpomíná na časy, kdy se gayové scházeli v temných uličkách a žili svá osudová dramata plná lásky a utrpení, klade realitu způsobem „slyšte velkého heterosexuála, jemuž jsou gayové osobitými postavičkami zpestřujícími hetero-realitu“.

Zajímá snad někoho Peňásova sexuální orientace? Tak proč nám ji tak agresivně vmetá do tváře?

Profesor Václav Hořejší v Lidových novinách představuje svoje imunologické úvahy nad genetickým původem homosexuality a nabízí její možnou „léčbu“:

„Možná by se ovšem dalo uvažovat o tom, že odstranění oněch protilátek z krve matek ještě před početím by mohlo vést ke snížení výskytu homosexuálních potomků… Ač to zní ‚politicky nekorektně‘, lze tedy říci, že mužská homosexualita může být do určité míry považována za jakousi autoimunitní poruchu. Někdo by mohl mít námitky proti pejorativnímu označení ‚porucha‘ a preferoval by spíše název ‚odchylka‘ či ‚varianta‘. Já si ale myslím, že pokud by se tento mechanismus vzniku homosexuality potvrdil, byl by takový termín namístě: vždyť ti lidé mají přece dosti vážný defekt — nemohou mít děti.“

Hořejší se sice nepouští do brakového erotického čtení jako Peňás, přesto nahlíží na věc toxickým způsobem „homosexualita je choroba a já jsem její heterosexuální lékař“. Aby svou optiku podpořil, pracuje s hypotézou, že gayové nemohou mít děti. Jak na to přišel, netuším.

Johana Hovorková pro Forum24 píše, že „sexuální preference na veřejnost nepatří“. I z jejího textu je však zřejmé, jaké sexuální orientace je ona sama. Jakkoli se snaží znít jako neutrální hlas zdravého rozumu, má samozřejmě na mysli všechny sexuální preference s výjimkou heterosexuálních. Ty jsou přeci „normální“, ty se nepočítají. Nebo by snad chtěla zakazovat líbání nebo držení za ruce na veřejnosti? 

V reakcích na několikadenní oslavu LGBT graduje celoroční festival české heterosexuality, jehož všudypřítomná každodenní kampaň je takřka k nevydržení.

Festival Prague Pride tuto kampaň každý rok na pár dni vyruší. Do budoucna si však nemusí vystačit s pouhým hlásáním svobody sexuální orientace. Aby si udržel morální převahu, která mu dosud náležela, musí se otevřít konstruktivní kritice z řad queer komunity, marketingu navzdory.