Festival Prague Pride je masová událost — letos se ho účastnilo zhruba 85 tisíc lidí — a jako taková má svoje problematické aspekty. Mezi partnery akce se objevují korporace, jejichž dlouhodobá antihumánní politika ostře kontrastuje s humanistickým étosem festivalu.

Mezi nejhrozivějšími sponzory letošního Pridu ční zločinný ropný kolos ExxonMobil, který do průvodu vyslal svůj alegorický vůz. Společnost je jedním z nejúspěšnějších popíračů klimatické změny, markeťáci Exxonu se tak účastí na akci evidentně pokusili přerámovat význam pojmu globální „oteplování“. 

Pridu bych se přesto zastal, jde-li o korporátní sponzoring obecně. Má-li totiž festival sloužit jako otevřená náruč pro dosud anonymní gaye nebo lesby, musí být populární, až popkulturní, moderní, a tedy i vydatně sponzorovaný. Superkritická akce s akademickým předporozuměním a antikapitalistickým ostřím by ztratila svůj obrovský dosah a s ním i inkluzivní potenciál.

Protože ať si o tom myslíme cokoli, náruč masové tržní zábavy je dnes tou nejotevřenější směrem do dětských pokojů mimo hlavní města.

Právě v konzervativním prostředí regionů, kde je sousedská komunita mnohem širší a soukromí paradoxně mnohem posvátnější, bývá každý coming out nejtěžší. Bojíte se reakce rodičů, o kterých víte, že by se báli reakce svých sousedů, bojíte se reakce přátel, protože na malém městě je těžší najít si nové.

Pride by měl zářit do těch nejzapadlejších koutů, aby promluvil k mladému člověku, který už nějaký čas cítí, že je „jiný“: všechno je v pořádku, ač se to z řečí dospělých i vrstevníků nemusí zdát, svět okolo je větší a ty jsi v něm „mainstream“.

Svůj smysl nicméně mají i akce jako Alt*Pride, které konfrontují hlavní festival s jeho případným pokrytectvím. Alternativní queer iniciativy se vší důrazností připomínají Pridu, že by se neměl nechat naplno pohltit komercí, chce-li nadále promlouvat z humanistických pozic.