Český olympijský výbor se k stému výročí české státnosti rozhodl otevřít debatu o modernizaci české hymny. Sportovci prý chtějí něco pompéznějšího a „vlastenečtějšího. Na tiskové konferenci představil své návrhy kontroverzní katolický skladatel Miloš Bok. Kromě toho, že je autorem hudby pro pohádku Anděl páně, jsem se o něm dočetl následující:

„Po prvních nedokončených kompozičních pokusech (klavírní koncert, symfonie) ho postupná konverze ke katolické církvi dovádí k poznání, že jeho posláním je věnovat se pozdvihnutí církevní hudby. Bokova ojedinělá oratorní trilogie prostoupená autobiografickými prvky je meditací o smrti a pocitu blížící se apokalypsy a zároveň oslavou římskokatolické církve.

Vzhledem k napětí mezi Milošem Bokem a oficiálním hudebním establishmentem, které se datuje již od perzekucí v době komunistické totality a vzhledem k jeho vyhraněnému a kritickému postoji vůči současné liberální společnosti a jejím pseudohodnotám nemá autor v oficiálním hudebním establishmentu téměř možnost působit.“

Až potud to zní samozřejmě velmi nadějně. Kdo jiný by měl být pověřen „zvlastenečtěním“ hymny, než člověk, který českou minulost nenávidí, přítomností pohrdá a budoucnosti věští apokalypsu…

Jeho verze hymny je patřičně fatální, apokalyptická. Její souběžná gradace připomíná preludium z Wagnerovy opery Tristan a Izolda, které použil Lars von Trier jako podklad pro srážku Země s cizí planetou v mém oblíbeném filmu Melancholia.

Bokova hymna negraduje k vavřínům (na kterých člověk zpravidla usíná), ale k zániku všeho živého. Věští absolutní konec světa, což sportovci s medailí na krku i v nejšťastnějších chvílích jeho života připomene, že Boží trest nerozlišuje podle barvy kovu. Spolu s národní hrdostí se v slzách vítězů bude zračit rovněž očekávání nevyhnutelného.

Má to dva háčky. Skladatel Bok se ocitá v bizarní pasti. Je na straně vybájeného lidu, který selským rozumem srdnatě vzdoruje úpadkovým hodnotám liberálních elit. Selský rozum jako by však tomuto lidu už jaksi nestačil k pochopení skladatelova rukopisu, potažmo klasické hudby vůbec.

↗

Českou hymnu zpívá nade vší pochybnost uprchlík. Repro DR

Zatímco se snahy o zvlastenečtění hymny soustředí na její melodii, kde se zcela míjí účinkem, uniká jim to hlavní: pacifistický, liberální, tolerantní, kosmopolitní až hipísácký text. Vybral jsem devět do očí bijících důkazů:

1. Hymna pochází z frašky Josefa Kajetána Tyla s podtitulem „Žádný hněv a žádná rvačka“, což je evidentně obrozenecká variace na pojem „HateFree“. Z podtitulu jako by k nám podprahově promlouvaly kvóty na uprchlíky, Prague Pride či Barnevernet.

2. Hymna začíná otázkou „Kde domov můj?“, která má několik možných interpretací, bez výjimky levičáckých. První interpretace je jasně internacionalistická. „Kde je můj domov? Kam patřím?“, ptá se dnešní mladý člověk s křehkou identitou, vykořeněnou z tradičních hodnot a beznadějně rozpuštěnou v ředidle politické korektnosti. Nemůže najít svůj domov zde, v České republice, která je mu malá. Cítí se být světoobčanem přimíchaným elitami do kotlíku globálního multikulturalismu. Slovu národ přestal rozumět.

3. Druhá interpretace otázky „Kde domov můj?“ odkazuje ke generaci Y. Dnešní mileniálové se ptají po svém domově. Odešli totiž od rodičů, ale do „svého“ se jen tak nenastěhují, neboť utrácejí své úspory za filtrovanou kávu a avokádové chleby.

4. Ona „země česká“ se od mladého hipstera zpočátku dočkala jen opovržení. Rozmařilý mileniál jí se slovy „země česká, domov můj“ vezme znuděně zavděk až v závěru první sloky, kdy úspěšně rozfrcal všechny peníze za avokáda a silniční kola. Podle původního významu odkazuje tato „země česká“ pouze k Čechám — Moravu a Slezsko opomíjí. Náš mladík tak poté, co se uráčil docourat po Erasmech a roadtripech, nachází své útočiště kde jinde než v Praze, odkud může nad zbytkem vlasti dál ohrnovat nos.

5. „V sadě skví se jara květ“ je pobuřující reference na sexuální orgie a psychedelické drogové seance květinových dětí. V závěru textu navrhnu namísto této skandální pasáže vzdát hold jedné kulturně lépe adaptované droze.

6. Verše „Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách“ se nás snaží zmanipulovat k soucitu s českou přírodou. Toto reziduum staleté ekoteroristické lobby se v závěru textu pokouším vhodně nahradit novými dominantami české krajiny.

7. Skutečným autorem nápěvu české hymny je Wolfgang Amadeus Mozart. Nalezneme jej v druhé větě jeho Koncertntní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot a lesní roh.

8. V Německu, kde už situace pomalu připomíná pád Říma, se otevírají debaty o genderové korekci národní hymny. Text české hymny je už dávno tak genderově korektní, že k ní mohou světové feministky vzhlížet jako k vzoru. Jen si zkuste najít jediné sporné místo!

9. Českou hymnu zpívá nade vší pochybnost uprchlík. Sladkobolnými tóny se z nás neznámý syrský mladík v plné síle s iPhonem snaží vyloudit dojetí. Svůj žalozpěv uzavírá ekonomický migrant posledními verši druhé sloky, které nová verze hymny vrací do hry: „Mezi Čechy domov můj, mezi Čechy domov můj!“ To by se ti líbilo, mohamedáne!

Je nám snad všem jasné, že s takovou hymnou bychom byli ve světě pro smích (kdyby ji někde simultánně překládali). Dovolte mi představit několik návrhů ke změnám:

„Nepřizpůsobivý“ text, plný postmoderního tázání a podprahových odkazů k multikulturním zhůvěřilostem, je třeba lépe přizpůsobit dnešnímu svéráznému českému pojetí tradičních hodnot.

Pro lepší představitelnost dodejme, že unylý Škroupův nápěv, značící servilitu, slabost a kopírující notičky rakouského diktátu Mozartova, je třeba nahradit sebevědomým maršem, který správný Čech slýchá pokaždé, když si představuje, jak by sám jednal na místě svých předků.

My jsme tady doma! My jsme tady doma!

Řepka žlutí po lučinách, Bureš umí po šmelinách

V sudě skví se pivek pět, hermelín bys‘ snáze sněd‘

A to je ta slušná země Koruně tleskám, Euru hnůj, koruně tleskám, Euru hnůj.