„Tak slavíme osmdesátiny Václava Havla a pětaosmdesát let Jiřího Suchého,“ říkám panu Smetanovi na vechtru, kde mi v roli Ukrajince míchá maltu. „A taky jsou ty volby,“ poznamenává on, „půjdeš?“ — „No půjdu!“ — „A díval ses?“ — „No díval,“ odpovídám, protože jsem se vskutku díval.

Možná polovina kandidátek politických uskupení pro Středočeský kraj je přímo hrůzných: Úsvit s Blokem proti islamizaci (bych dříve pokládal za stranu těžce recesistickou), Svobodní a soukromníci, Ne ilegální imigraci — peníze raději pro naše lidi (žádné si nezasluhujeme, poznamenávám); dále uskupení, které sdružuje kromě České strany národně sociální a České strany národně socialistické také Demokratickou stranu zelených (sice o nich nic nevím, ale dost se obávám).

Dále: Koalice Republikánů Miroslava Sládka (přičemž Romská demokratická strana má jenom čtyři kandidáty!), pak také Dělnická strana sociální spravedlnosti — Imigranty a islám v ČR nechceme, pak je ještě Okamurova koalice a jakési další Sdružení pro republiku — republikánská strana Čech, Moravy a Slezska — a konečně poslední, jaká úleva, normální Česká pirátská strana.

Meditace na cihlami

Říkám panu Smetanovi, „škoda, že mě neoslovili ti cigoši, za ty bych kandidoval docela rád, když mi to nevyšlo se Zelenými.“ — „No to seš celej ty.“ — „Nevíš, čím se vyhraňuje taková Národní demokracie?“ — „Asi seš hovno vlastenec, když to nevíš. To já vůbec nevím, že nějaká je. Ostatně mně to adjektivum „národní“ je vždycky podezřelé,“ dodává pan Smetana, excelentní zedník na penzi, jenž mi s rekonstrukcí vechtru pomáhá, přidává.

„Koupil jsem v Hornbachu Ukrajincovi novou lopatu, holfštejnskou, nebo jakou.“ — „Hornbašskou,“ opravuje mě, „ta musela stát aspoň tři stovky.“ — „Ne, stála jenom dvě stě padesát,“ lžu, protože vskutku stála tři sta. Vidím ale, že pan Smetana vnímá novou lopatu jako projev mé ohleduplnosti a je opravdu potěšen.

Práce na vechtru nějak neberou konce, a to se tam na konci roku mám, totiž musím stěhovat. Nám je tam ale s Ukrajincem dobře, škoda, až to bude hotové. Teď zazdíváme dveře, obrácené k trati, kterými strážce zdravíval vlaky, což už je ale poslední tak hrubá práce. Jinde jsme dveře probourali, také prorazili okno ve stylu vechtru, zbourali a vyzdili příčku o kus dál, a to z původního materiálu, kamene i cihel.

Co na jedné straně z vechtru vyrveme, to na jiném místě do něj zase zazdíme. Přestavbu jsem vymyslel tak, aby vechtr byl ještě vechtrovatější a navíc se v něm dalo poněkud i bydlet. Všechny cihly jsme očistili, ba i půlky kvantlíků, a zas jdou do zdiva. „To je jak za stara,“ říká pan Smetana, a vskutku, když by v pozadí nehrčela míchačka, bylo by to jak ve středověku. Vyhořel-li tehdy hrad, lidé stavěli z jeho kamenů.

Páteční magazín Lidových novin přinesl osmdesát vzpomínek různých osobností na Václava Havla, některé také poněkud skřípavé. Například režisér Robert Sedláček vzpomíná, jak s Havlem nemohl natočit domluvený dokument, protože Havel jako by neustále oficiálně mluvil pod tlakem kamery.

Což je možná znakem jeho ohleduplnosti, asi hlavním Havlovým rysem, jak vysvítá ze všech výpovědí. Nikým nepohrdal, projevoval úctu, uměl pozorně a trpělivě poslouchat a náležitě reagovat. Často mluvíval jako poslední, vykládám panu Smetanovi.

„Byl to obětavý prezident a velkorysý,“ říká on a dodává, „to dneska bychom Dalajlámu možná i kamenovali, včetně Havla.“ Přes všechnu světovost a evropanství byl Havel vlastenec — nebo právě proto? — přemýšlím. Svým zaujetím pro vše živorodé. Není nezbytnou složkou vlastenectví také humor?

Kandidovat za „cigoše“ ve jménu vlasti

Vechtrovské cihly jsou z roku 1862 a jsou i poněkud větší, než pozdější cihly strojové, mají patnáct krát třicet krát sedm centimetrů, plný formát. A mají na všech stranách stejný povrch, nesekala je struna, ale dusali je do formy. Mají krásnou oranžovo červeno hnědou barvu, což je nepopsatelné, musí se zažít.

„Zas tak mazlit by ses s tím nemusel, máš to krásné dost, i když poněkud křivé,“ napomíná mě Ukrajinec. Napadá mě, že Jiří Suchý je geniální v tom, jak se v jeho pozdní tvorbě snoubí ještě neutuchající odlesk avantgardy s téměř tylovským obrozenectvím. Čím je starší, tím více se mu daří oba dříve tak protichůdné směry pospojovat. Je to rovněž veliký vlastenec.

„Já mám Josefa Kajetána Tyla rád,“ obracím se k panu Smetanovi, „a čím jsem starší, tím ho mám raději. Představuji si, jak všichni tři, Havel, Suchý i Tyl debatují spolu u klandru na rohu Veletržní u Dukelských hrdinů, kde se dříve, v dobách pražských pásků, takovýhle týpci scházívali a debatovávali. I Tyl by měl účes jako Delon ve filmu Povídka o policajtovi. Dříve se všude hojně a zaujatě debatovávalo — a vzdělávalo. Na Havlovi, Suchém i Tylovi se mi líbí také jejich neinstitucionalizovaná vzdělanost, oni vůbec nejsou profesoři, ba ani inženýři,“ říkám vzrušeně tomu mému Ukrajinci.

„Tak aby ses z toho nepodělal, budeme tady do tmy,“ napomíná mě, „ty vůbec seš na ty histrióny nějak vysazenej, když přiřadím ještě toho tvého Voskovce a Wericha. Nicméně pravda je, že také Josef Kajetán Tyl by určitě byl dobrým prezidentem, kdyby ještě byl.“ „Ano, Tyl by byl na hradě dalším velkým člověkem,“ souhlasím.

„Bude málo cihel,“ dí Ukrajinec. — „Nebude, u studny se ještě dvě válí, a když tak zdivo doplníme kamenem.“ Jednu z těch dvou cihle ale musí pan Smetana vysekat ze starého betonu, otlouká ji trpělivě a pot se po něm řine. Pak mi ji podává, vkládám ji do zdiva jako poslední cihlu, kterou se dílo uzavírá. Ukrajinec žasne: „No to by žádnej inženýr nespočítal, aby tak přesně z toho vybouraného vzniklo to nové. Jak se ti to podařilo?“

No su geniální, chtělo se mi přirozeně přiznat, ale havlovská skromnost mě zabrzdila. „No seš prostě vlastenec,“ odpověděl si můj Ukrajinec sám, „takže vskutku škoda, žes za ty cigoše nekandidoval.“