Lukáš Jelínek se ve svém posledním komentáři vyjadřuje k ambivalentní roli regionálních samospráv v českém politickém systému. Sděluje, že po posledních obecních volbách to byli právě lokální představitelé, kteří přispěli k otřesům na celostátní úrovni. Ano, pár takových příkladů by se našlo a nejsou zanedbatelné, ale tím největším eldorádem české politického absurdna nejsou obecní samosprávy, ale právě krajské reprezentace. Po nedlouhém fungování krajů bychom si měli položit otázku, jestli je vůbec krajské zřízení ústrojné v našem politickém a ústavním systému a jestli není třeba volat po jiném řešení.

Česká republika je ze svého povahy centralisticky koncipovaný stát. Vláda má i dnes v regionálním rozvoji rozhodující úlohu. V návaznosti na komunistickou samosprávu a snad v nostalgii nad někdejším řízeným plánováním vznikly v roce 2000 kraje. Krajské politické reprezentace získaly část svých pravomocí do své moci — zejména v oblasti středního školství, zdravotnictví, regionální dopravy, životního prostředí.

Knížata proti občanské společnosti

Na první pohled zdravá decentralizace proběhla podle plánu tehdy nejsilnějších stran — kraje byly schváleny za vlády Václava Klause a uvedeny v život Milošem Zemanem. S pravomocemi přišly z Prahy do krajů i peníze. Logickým vyústěním bylo vytvoření silných paralelních mocenských center vedených politickými podnikateli, pro něž se za Miroslava Topolánka (ovšem zde mluvme o potrefených husách) vžil název „kmotři“.

Tito lidé, bez volbami potvrzené moci, řídili regionální politický provoz pomocí svých lidí takřka ve všech stranách — od ODS (právě tato strana získala nejvíce hejtmanů), přes ČSSD až po KSČM nebo KDU-ČSL, čestnou výjimku tvořili některá místní uskupení a občas SZ.

Svůj vliv krylo panstvo zasedáním v zájmových sdruženích — agrárních a hospodářských komorách, podnikatelských svazích. „Páni“ disponovali kontakty ze své dřívější kariéry ve strukturách aparátu komunistické strany, z pomezí mezi legální a šedou ekonomikou, z vedení některých podniků privatizovaných takzvanou „českou cestou“ i manipulací restitučních a privatizačních procesů. Vznikla novodobá šlechta, nad níž celostátní vláda přestávala ztrácet kontrolu.