Lukáš Jelínek se ve svém posledním komentáři vyjadřuje k ambivalentní roli regionálních samospráv v českém politickém systému. Sděluje, že po posledních obecních volbách to byli právě lokální představitelé, kteří přispěli k otřesům na celostátní úrovni. Ano, pár takových příkladů by se našlo a nejsou zanedbatelné, ale tím největším eldorádem české politického absurdna nejsou obecní samosprávy, ale právě krajské reprezentace. Po nedlouhém fungování krajů bychom si měli položit otázku, jestli je vůbec krajské zřízení ústrojné v našem politickém a ústavním systému a jestli není třeba volat po jiném řešení.

Česká republika je ze svého povahy centralisticky koncipovaný stát. Vláda má i dnes v regionálním rozvoji rozhodující úlohu. V návaznosti na komunistickou samosprávu a snad v nostalgii nad někdejším řízeným plánováním vznikly v roce 2000 kraje. Krajské politické reprezentace získaly část svých pravomocí do své moci — zejména v oblasti středního školství, zdravotnictví, regionální dopravy, životního prostředí.

Knížata proti občanské společnosti

Na první pohled zdravá decentralizace proběhla podle plánu tehdy nejsilnějších stran — kraje byly schváleny za vlády Václava Klause a uvedeny v život Milošem Zemanem. S pravomocemi přišly z Prahy do krajů i peníze. Logickým vyústěním bylo vytvoření silných paralelních mocenských center vedených politickými podnikateli, pro něž se za Miroslava Topolánka (ovšem zde mluvme o potrefených husách) vžil název „kmotři“.

Tito lidé, bez volbami potvrzené moci, řídili regionální politický provoz pomocí svých lidí takřka ve všech stranách — od ODS (právě tato strana získala nejvíce hejtmanů), přes ČSSD až po KSČM nebo KDU-ČSL, čestnou výjimku tvořili některá místní uskupení a občas SZ.

Svůj vliv krylo panstvo zasedáním v zájmových sdruženích — agrárních a hospodářských komorách, podnikatelských svazích. „Páni“ disponovali kontakty ze své dřívější kariéry ve strukturách aparátu komunistické strany, z pomezí mezi legální a šedou ekonomikou, z vedení některých podniků privatizovaných takzvanou „českou cestou“ i manipulací restitučních a privatizačních procesů. Vznikla novodobá šlechta, nad níž celostátní vláda přestávala ztrácet kontrolu.

Tato vrstva tyla z „nepovedených“ krajských zakázek — staveb silnic, oprav škol, zařizování nemocnic. Její rozmach se kryje se vstupem České republiky do EU. Není náhodou, že právě ze stran jim více nakloněných přicházela na jedné straně kritika bruselského centralismu (spíše strach ze zavádění evropského práva a kontroly silnější než konexe na místní justiční i policejní úrovni) a na straně druhé prosazování složitých dotačních pravidel, v nichž se vyznaly zase jen jim spřátelené firmy.

Trnem v oku těmto „knížatům“ byla silná občanská společnost — organizace odhalující korupci, prosazující transparentní i věcnou politiku a ochranu životního prostředí. Právě tyto spolky nebyly na rozdíl od různých sportovních klubů — zejména regionálního fotbalu, hasičů nebo myslivců — závislé na krajských dotacích a na známostech starostů na „kraji“, tehdy vystupovaly na straně obecného zájmu.

Ze strany celostátní žurnalistiky nebyl dlouhou dobu, až do časů po opoziční smlouvě, o politické dění na krajské úrovni valný zájem. A místní novináři mnohdy nedisponovali buď rozhledem, či podporou ze svých redakcí. Osobní kontakty kmotrů na šéfredaktory, inzercí zmrzačená nezávislá novinařina (články placené kmotry a tvářící se jako redakční texty vznikaly dávno před tím, než to na některé „prasklo“) i strach redaktorů ze ztráty zaměstnání nebo naopak radost z toho, že bude zase někde nějaký raut. Anebo obava, že „sporťáci“ nedostanou kýženou fotografii s lokální hokejovou hvězdičkou. Všechny tyto neduhy zapříčinily dlouhodobé ticho po pěšině.

Paralelní mocenská centra

Tento stav se potvrdil, když nad regionálními Deníky získala moc Penta a nad nejrozšířenějšími periodiky zavládl prapor Agrofertu. Vliv novodobé šlechty nebyl k umenšení, předposlední krajské volby sice mnohé změnily (přišli noví politici), ale po jejich odeznění a především po posledních parlamentních volbách se kmotři naoko stáhli z veřejného povědomí.

Jejich význam se znovu projevil v „nepovedeném“ lánském puči. Šíbry podporovaný Miloš Zeman našel v krajských lídrech, nikoliv překvapivě, svou oporu. V jeho okolí vidíme postavy právě ze sdružení a spolků, jimiž krajská šlechta kryje svůj neformální, ale o to silnější vliv.

Regionální stranické sekreteriáty jen obtížně kamuflují význam „šlechty“ v primárních volbách, která rozhodovala o jménech na kandidátkách do krajských zastupitelstev. Výsledkem je mdlost kampaně, spojená s rasistickými výkřiky a neschopností pojmenovat skutečné problémy občanů. Celostátní vedení partají nemají moc silněji zasáhnout — a v mnohých ohledech ani nechtějí, protože předluženým stranickým pokladnám se uleví, jsou-li volby financovány z externích zdrojů, tedy z předražených krajských zakázek, zmanipulovaných evropských dotací, od „spřátelených“ sponzorů.

Sečteno a podrženo, na krajské úrovni vznikla paralelní mocenská centra, nad nimiž nemá vláda vzniknuvší z parlamentních voleb žádnou kontrolu. Jak dokazují i rozsudky v kauzách zmanipulovaných dotací, schopnost mnohých advokátů i neschopnost státního zastupitelství zajišťují některým beztrestnost.

Základní příčinou tohoto stavu je malá ochota občanů podílet se na místní i krajské politice. Na místní úrovni je tento jev spojen s vlivem místních rodinných klanů, jež odmítají politiku vnímat bez osobního odstupu, s neschopností demokratické diskuse i kritického myšlení (což odpovídá například podcenění výchovy k občanství na základních a středních školách). Ale problém netkví jen v „demokratech“, k jeho řešení přispěje i reforma veřejné správy a politického zřízení.

Obnova okresů

Ono neustálé volání po švýcarském vzoru nebo větším významu přímé demokracie povede bez výchovy k demokracii k utvrzení moci „šlechty“ i velkých magnátů (Kelner, Babiš, Bakala) a posléze ke vzniku autoritativního státu. Jednou z institučních zábran i podnětem k větší občanské angažovanosti může být změna významu krajů a plné obnovení okresů.

Okresní zřízení fungující v první republice mělo několik výhod. Moc okresních samospráv pracovala logicky s omezenějším rozpočtem a navíc příležitost ke korupčnímu jednání byla regulována mocným státem i občany samotnými, kteří své politiky skutečně znali. Zájem o okresní politiku byl dán jednak blízkostí témat i praktickými řešeními, které mohli voliči lépe „každodenně“ kontrolovat.

Význam místního, tedy i malého a méně nákladného tisku, občanských sdružení byl větší. Pro dnešek by to znamenalo, že by mohly vzniknout i místní strany spojené s celostátními souputnicemi ideologií, ale s větším odstupem k centrálnímu dění i s menším vlivem na provoz partají. K čemuž by přispěla i možnost odvolat okresního zastupitele referendem.

Obnova okresů se tedy jeví jako příklad hodný následování, který odpovídá i principu subsidiarity — delegování moci na odpovídající správní celek. Nadokresní — krajskou agendu může racionálně řídit vláda prostřednictvím svých delegovanými hejtmanů. Úřední aparát, již teď stejně na krajských úřadech rozčleněný podle okresního klíče, by poté byl pomocným personálem okresních vlád a zároveň podřízen krajským hejtmanům. Lze tak očekávat i větší míru nezávislosti a profesionalizace správního rozhodování.

Aby se k tomuto kroku mohlo přistoupit, je potřeba otevřít fundovanou diskusi nad krajskou i místní politikou, přispívat k větší kvalitě lokální žurnalistiky, jež by se měla dočkat podpory občanské veřejnosti, a od orgánů činných v trestním řízení požadovat důsledné prošetření regionální kauz. Tedy od všech odvahu být skutečnými demokraty, když už máme tu demokracii.