Vyjde z voleb politika posílená, nebo oslabená?

Kampaně před krajskými volbami zatím přináší spíše rozdmýchávání pocitů nežli poctivě vypracované programy. Přitom kraje by mohli pomoci stabilizovat politický, ústavní, ale i stranický systém.

Ljelinek

Lukáš Jelínek

29.09.2016 08:00

Související

Bylo by to veselé až k popukání, kdyby to však nebylo smutné. Kampaň před krajskými volbami se opírá jen o minimum regionálních témat. A tvářit se, že celostátní působnost má přece Senát, by bylo licoměrné. Ostatně uchazeči o něj naopak co chvíli nemístně slibují nový chodník nebo mateřskou školku.

Takže okamurovci/velebovci-zemanovci brojí proti „diktátu EU“ a slibují ochránit – například Vysočinu, kterou jsem tento týden křižoval – před „nelegální migrací“. Za každým stromem Českomoravské vrchoviny je jeden schovaný uprchlík a jejich člunky na rybníku v Novém Veselí se potápějí, jak jsou přecpané.

Na Liberecku zase nějaký kandidující koumes straší voliče uprchlíky, kteří překračují z Německa hranici, u nás nakupují, a tím prý roztáčejí spirálu zločinnosti. S Chocholouškovými pacienty se holt letos roztrhl pytel.

Jenže i etablované partaje tápou, co v kampani prodat. Poté, co kdysi zabral boj proti poplatkům ve zdravotnictví, se hledají podobné špeky, jež by šlo nastražit od Aše po Lanžhot. Andrej Babiš zápasí s korupcí, přestože ANO nepodpořilo ani zpřísnění zákona o střetu zájmů. Miroslav Kalousek cupuje návrh státního rozpočtu na příští rok.

Petr Fiala za sebe do letáčků ODS nastrkuje svoji ženu, která v nich prezentuje vzornou konzervativní rodinu. Vojtěch Filip se svými soudruhy už opět vystupuje z NATO. Bohuslav Sobotka a jeho spolustranička Michaela Marksová plní úkoly sociálního pětiboje – valorizaci důchodů, růst minimální mzdy, posilování platů státních zaměstnanců, nemocenskou pro pracující, zálohované výživné pro matky samoživitelky…

Surikaty nad propastí programové nicoty
Nakonec se možná opravdu bude chleba lámat na velkých tématech, jimiž si strany již dláždí cestu i ke sněmovním volbám. Společné motivy by najít šlo. Třeba předsevzetí ANO řídit i kraje jako firmu. Nebo snahu ČSSD využít slabost babišovců při spravování odjakživa potížistického resortu dopravy.

K nejhezčím přestřelkám kampaně patřila ta o peníze na silnice spravované kraji. Ministr Ťok (ANO) se nechal slyšet, že už na ně dal a dál nedá. Asi mu nedochází, jak citlivě prožívají stav zdejší infrastruktury samotní občané. Zatímco hejtmani začali žádat jeho hlavu, premiér Sobotka jen suše podotknul, že pan ministr je se svým názorem ve vládě v menšině. Čili rozhodne většina – a sotva proti potřebám krajů, jejichž význam a vliv si jak sociální demokraté, tak lidovci velmi dobře uvědomují.

S programem si někteří hlavu nedělají. Například Vlastimil Harapes zjistil, že ve volební kalkulačce se se svým programem překrývá v pěkných pětašedesáti procentech. Repro DR

Na výběr tak budou jednak hlasatelé společnosti se solidními sociálními standardy pro všechny a ty nejpotřebnější obzvlášť, ale také manažeři se sklonem k pečlivému hospodaření. A do toho spousta lokálních patriotů, klidných sil a vlastníků zdravého selského rozumu.

Z průběhu klání je cítit, že uchazeči o mandáty dají hlavně na vytvoření určitého dojmu, pocitu, atmosféry. S ostatním se nepářou – podle zásady, že místo programu stačí leták s pěti odrážkami. Potom se těžko divit jednomu věhlasnému senátnímu kandidátovi babišovců, kterému ve volební kalkulačce vyšlo, že se se svým programem překrývá v pěkných pětašedesáti procentech…!

Nebýt oné protiběženecké hysterie, kterou řada politiků spíš nezodpovědně rozdmýchává, než uklidňuje a věcně řeší, tak by nás mohlo těšit aspoň to, že základní obrysy politického konfliktu se nemění: na straně jedné ti, co se chtějí dělit o vše se všemi, na straně druhé pak věrozvěsti úspornosti, šetrnosti, zásluhovosti.

Komplikace nastávají, když se vyžaduje jistá garance slibů. Co chtít po družinách, které vzniknou, dva nebo čtyři roky s námi pobydou, a pak se zase vytratí? A můžeme chtít konstruktivní program po hnutích, která se definují jako protestní, ale v lecčems jsou hlavně destrukční? V krajských zastupitelstvech je od nepaměti místo pro zkušené a expertně vyztužené profesionály z komunální a regionální politiky, kteří si nechtějí zadat s rudými, oranžovými, modrými, ani zelenými. Jak ale zvládnout situaci, kdy víc mandátů – čistě teoreticky – připadne ideově neukotveným subjektům než stranám s příběhem, hodnotami a odpovědností?

Tím se dostáváme ke klíčové tajence, kterou blížící se volby ukrývají. Kraje totiž mohou pomoci stabilizovat politický, ústavní, ale i stranický systém. Stejně tak jej však mohou zahltit dalšími a dalšími otřesy. V komunální politice například po posledních volbách přibyly.

V jiném odstínu podobný oříšek rozlouskneme v přetahované o Senát. Jeho stávající osazenstvo se vyznačuje tím, že jde o spíše vlažné straníky s občanským či odborným přesahem. Úplně neřízené střely se v něm ale dlouho neohřály. Nepřinese letošek nějaký extrém? Buď politické kamikadze, anebo zástup surikat – jak už se (podle těch roztomilých hlídkujících a panáčkujících hlodavců) říká v ANO poslancům nastupujícím při tiskovkách coby křoví za náčelníky…?

Kdyby aspoň pár zvolených dokázalo politiku dělat a pár zvolených o ní umělo přemýšlet, mohli bychom slavit.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.