Právě instalovaná socha Jošta na Moravském náměstí v Brně vzbuzuje u kolemjdoucích nejčastěji úlek a úsměv. Kdo je Jošt, prakticky nikdo neví, a takřka nikoho to nezajímá. Děti žasnou, proč se tu najednou ocitla taková zvláštní osedlaná žirafa, dospělí se diví, co jsme komu udělali, že nás správa obce oblažila další obludou. Pravdě nejbližší odpověď patrně zní: protože politická moc v Brně přemýšlí o naší minulosti jako o pouťové atrakci. A ráda zpanštěle utrácí.

Jednou ze zvláště trvanlivých pohonných hmot brněnské politiky je komplex z vlastní malosti. On sám je jakýmsi sebenaplňujícím se proroctvím. Brno totiž nijak malým městem není. Co do počtu obyvatel, je v současnosti sedmasedmdesátým největším městem v Evropské unii, v osmé desítce měst se schází třeba se Štětínem, Boloňou, Florencií či Varnou. Je větší než Cardiff, Bilbao nebo Soluň. Jen myšlení se tu pěstuje pořád ještě převážně okresní.

Brněnští konšelé, vedení tehdy před lety zdejší odnoží obskurního politického útvaru jménem ODS se tak trápili tím, že Brno nemá jezdeckou sochu, až si v rámci jinak sympatického projektu Sochy pro Brno usmysleli nechat zhmotnit markraběte Jošta jako alegorii odvahy. Dáme-li na slova historiků k volbě poctěné osoby, musíme uznat, že Jošt jako bezbřehý intrikán a nenasytný korupčník by se ve společnosti radních, kteří si jej vybrali, asi necítil tak docela nesvůj.

„Byl to mimořádně chamtivý člověk, který hromadil statky ve svůj vlastní prospěch. Byl i svárlivý, dostal se do sporu téměř s kýmkoli. Ukázal se být špatným hospodářem a správcem země. Po jeho smrti zůstala Morava v troskách a v dluzích,“ charakterizoval Jošta historik středověku z Masarykovy univerzity Martin Wihoda a na adresu politiků dodal: „Postaví pomník aférám, se kterými bývají někdy spojováni. Já být politikem, tak od Jošta prchám co nejdál."

Taková argumentace ale tehdejšího primátora Richarda Svobodu nemohla zneklidnit. Vtipně podotkl: „V Bruselu stojí jezdecká socha krále Leopolda, který byl masovým vrahem. Žižka má sochu v Praze a někteří historici ho pokládají za lapku a lupiče. Jošt Moravský bude takový, jakého si ho uděláme." A tak se stalo. Inu co čekat ve městě, které si jen o pár let později darovalo orloj, z nějž nelze vyčíst čas. „Stejně mají všichni hodinky,“ glosoval to Svobodův, podobnou politickou imaginací obdařený, nástupce Roman Onderka.

A tak tu tedy vznikl náš mošt Jošt: takový, jakého si ho vedení města přálo. Co na tom, že snad i ten vycpaný krokodýl na staré radnici, pro nějž si Brno cestou na Kroměřížský sněm dobrosrdečně dobíral už Karel Havlíček Borovský, dává více smyslu.

Rónovo ztvárnění Jošta, vynikající groteskní obludností, je možná nakonec, uvážíme-li věc kolem a kolem, jen rafinovaným umělcovým záměrem, jejž politici neprohlédli: socha středověkého korupčníka, chamtivce a břídila jako obraz současné moravské komunální politiky. „Na sochu, která má stát asi jedenáct milionů korun, přispěla i města Hodonín, Strážnice, Břeclav či Znojmo,“ informovala o akci, jejíž plod právě sklízíme, v roce 2009 ve zvláště zdařilém článku v brněnské MF Dnes Barbora Fialová. Kdyby žil Milan Kundera posud v Brně, mohl by o tom napsat veselou jednoaktovku.

Co si vybíráme z minulosti, mluví k přítomnosti

Nejsme nepřáteli moderního umění, tím méně plastik ve veřejném prostoru, a už vůbec ne soch, jež svou instalací odkazují k určité nesamozřejmé interpretaci minulosti, o níž se vede spor. Před časem jsme se zastávali instalace sochy Edvarda Beneše před brněnskou právnickou fakultou. Také všechny tři objekty (kašnu, model Brna v 17. století i sochu spravedlnosti) v dané části Moravského náměstí, z níž byly jen před pár lety vyhnány automobily, pokládáme za šťastné.

Socha středověkého nekňuby Jošta je ale úplným a dokonalým omylem. Nikdo nedokáže jeho instalaci vysvětlit ničím jiným než z komplexu méněcennosti vyvěrající touhou mít v Brně jezdeckou sochu. „Praha má jezdeckých soch pět,“ zněl prý jeden z korunních argumentů při rozhodování. Tak to potom pr; kdo by před takovým faktem necouvl? Jsme přece v Brně a je teprve rok 2015.

↗

Kdo je Jošt, prakticky nikdo neví, a takřka nikoho to nezajímá. Foto Jindřich Rampas

Ještě podstatnější, než co vzniklo, je to, co nevzniklo: promarněná příležitost nalézt v brněnských, moravských či českých dějinách osobnost, kterou bychom spontánně spojovali s odvahou. Variant se nabízelo mnoho. Jen málokdo by něco namítal proti více méně klasicky pojaté jezdecké soše jednoho z největších moravských rodáků Masaryka s jeho krédem Nebát se a nekrást. Tudy se mohlo jít, pokud bychom už nutně trvali na zpozdilém konceptu, že odvahu musí zobrazovat jezdecká socha osobnosti vídané v sedle koně a spjaté s Moravou.

Kdybychom ovšem odvahu osvobodili z takové uzdy, otevřela by se řada dalších moderních možností. Z pamětní desky například víme, že v daném koutě Moravského náměstí v srpnu 1969 zastřelili milicionáři studentku protestující proti okupaci.

Odvaha se tu tedy mohla zobrazovat nějakou upomínkou na ty, kteří se odmítli smířit s poslední okupací. Také, pokud víme, všeobecně respektované zosobnění odvahy roku 1968 František Kriegel, žádnou sochu nemá; nejen v Brně, ale vůbec nikde.

Jenomže jak úvahy nad tím, čím k nám nechat promlouvat minulost, čekat od reprezentace města, které umanutě a s kolotočářským nadhledem pěstuje kult úspěšné obrany města Brna před Švédy: události, která sice z převážně německého a katolického Brna učinila na úkor Olomouce hlavní město Moravy, ale současně připravila české země o jednu z posledních nadějí, že by třicetiletá válka mohla vyústit i v obnovu samostatného, nábožensky pluralitního království.

Také druhý z největších Moravanů, který tehdejším oblehatelům Brna Švédům jistě přál veškerý úspěch, v Brně sochu, natožpak jezdeckou (ne, že by o ni stál), nemá. Jmenoval se Jan Amos Komenský. Jenomže spolu s ním by na brněnské obyvatelstvo z piedestalu shlížela kromě odvahy i moudrost, velkodušnost a evropanství. A to všechno pohromadě už by přece jen mohlo být trochu moc. Jsme přeci teprve v 21. století. Navíc, považte: Komenský byl uprchlík.

Česká společnost se ale formovala mimo jiné ve sporech o smysl vlastních dějin; v nich se propracovávala k prospěšnému pojetí vlastní totožnosti. Minulost tudíž není pouťovou atrakcí, na níž ji ODS pod vedením Richarda Svobody a jeho kumpánů, či ČSSD pod vedením Romana Onderky v Brně redukovaly. Společnost, která neví, odkud přichází a nač chce navazovat, nemůže nebloudit.

Nové vedení města Brna v těchto kolejích nemuselo a posud stále ještě nemusí pokračovat. Sochu Jošta, o níž člověk jen začne rešeršovat, a vážná látka se mu pod rukama mění v satiru, by město Brno mělo co nejrychleji někam uklidit, kde nebude moc vidět; třeba někam na Špilberk, kde onen nepodařený Lucemburk ve své době dlel. Když už to celé stálo takové peníze, za něž mohlo věru vzniknout i něco kloudného…

Nejsmělejším řešením by byla jezdecká socha Václava Havla

Ze všech možností, jak se se zadáním, v němž se spojuje odvaha, jezdecká socha a dějiny, vypořádat, nabízíme vedení města Brna k uvážení ještě jednu. Byla by radikálním překonáním brněnských komplexů méněcennosti a také zprávou, že vstup spolku Žít Brno do vedení města nebyl jen kosmetickou úpravou.

Je přece možné obdelníkovou, relativně uzavřenou a oddělenou část Moravského náměstí mezi kostelem sv. Tomáše, Moravskou galerií, frontou domů, jimž dominuje kino Scala, a Nejvyšším správním soudem prohlásit za náměstí Václava Havla, základní osobnostní symbol odvahy spojované s poslední občanskou revolucí roku 1989. Fakt, že se po Havlovi jmenuje zapadlá ulička pod Petrovem je typickými brněnským matlalstvím, které elegantně vystihl pouliční umělec, když pod název „uličky“ doplnil podpis Klause s Havlovým srdíčkem.

Právě k nové kašně v popsaném koutu Moravského náměstí lidé v Brně spontánně nosili svíčky, když Václav Havel zemřel. Nejvyšší správní soud byl jednou z institucí, jejíž vznik pomohl probojovat. Na náměstí se studentským kinem a galerií by se cítil dobře.

Chtít po něm pojmenovat náměstí by se neobešlo bez kontroverzí, ne vše v jeho politickém dědictví je nesporné. Ale podobně jako v případě Edvarda Beneše, po němž se jmenuje jedna z hlavních brněnských tříd, je zcela jasné, že české emancipační snahy budou na Havla vždy nějakým způsobem navazovat. Je to symbol, o který má smysl svádět střety, a nad nímž lze hledat užitečnou shodu.

Zbývá ta jezdecká socha. Na koně Václava Havla samozřejmě posadit nejde, ani kdyby měl nohy až do nebe. Ale mohli bychom tu přece mít Havla na koloběžce. Poslednímu českému prezidentovi, jejž měli lidé vesměs opravdu rádi, by se to líbilo. Havel se vyznačoval různými druhy odvahy, včetně odvahy zasmát se i sám sobě. A Brno by se díky takové soše stalo v něčem skutečně světovým.