Návrh na zřízení náměstí Václava Havla s jezdeckou sochou v Brně
Jakub PatočkaJestliže s veškerou vážností instalovaná socha markraběte Jošta mění se při bližším pohledu ve špatnou satiru, pak návrh na zřízení náměstí Václava Havla s jeho jezdeckou sochou, který jako satira působí, je naopak třeba vzít vážně.
Právě instalovaná socha Jošta na Moravském náměstí v Brně vzbuzuje u kolemjdoucích nejčastěji úlek a úsměv. Kdo je Jošt, prakticky nikdo neví, a takřka nikoho to nezajímá. Děti žasnou, proč se tu najednou ocitla taková zvláštní osedlaná žirafa, dospělí se diví, co jsme komu udělali, že nás správa obce oblažila další obludou. Pravdě nejbližší odpověď patrně zní: protože politická moc v Brně přemýšlí o naší minulosti jako o pouťové atrakci. A ráda zpanštěle utrácí.
Jednou ze zvláště trvanlivých pohonných hmot brněnské politiky je komplex z vlastní malosti. On sám je jakýmsi sebenaplňujícím se proroctvím. Brno totiž nijak malým městem není. Co do počtu obyvatel, je v současnosti sedmasedmdesátým největším městem v Evropské unii, v osmé desítce měst se schází třeba se Štětínem, Boloňou, Florencií či Varnou. Je větší než Cardiff, Bilbao nebo Soluň. Jen myšlení se tu pěstuje pořád ještě převážně okresní.
Brněnští konšelé, vedení tehdy před lety zdejší odnoží obskurního politického útvaru jménem ODS se tak trápili tím, že Brno nemá jezdeckou sochu, až si v rámci jinak sympatického projektu Sochy pro Brno usmysleli nechat zhmotnit markraběte Jošta jako alegorii odvahy. Dáme-li na slova historiků k volbě poctěné osoby, musíme uznat, že Jošt jako bezbřehý intrikán a nenasytný korupčník by se ve společnosti radních, kteří si jej vybrali, asi necítil tak docela nesvůj.
„Byl to mimořádně chamtivý člověk, který hromadil statky ve svůj vlastní prospěch. Byl i svárlivý, dostal se do sporu téměř s kýmkoli. Ukázal se být špatným hospodářem a správcem země. Po jeho smrti zůstala Morava v troskách a v dluzích,“ charakterizoval Jošta historik středověku z Masarykovy univerzity Martin Wihoda a na adresu politiků dodal: „Postaví pomník aférám, se kterými bývají někdy spojováni. Já být politikem, tak od Jošta prchám co nejdál."
Taková argumentace ale tehdejšího primátora Richarda Svobodu nemohla zneklidnit. Vtipně podotkl: „V Bruselu stojí jezdecká socha krále Leopolda, který byl masovým vrahem. Žižka má sochu v Praze a někteří historici ho pokládají za lapku a lupiče. Jošt Moravský bude takový, jakého si ho uděláme." A tak se stalo. Inu co čekat ve městě, které si jen o pár let později darovalo orloj, z nějž nelze vyčíst čas. „Stejně mají všichni hodinky,“ glosoval to Svobodův, podobnou politickou imaginací obdařený, nástupce Roman Onderka.
A tak tu tedy vznikl náš mošt Jošt: takový, jakého si ho vedení města přálo. Co na tom, že snad i ten vycpaný krokodýl na staré radnici, pro nějž si Brno cestou na Kroměřížský sněm dobrosrdečně dobíral už Karel Havlíček Borovský, dává více smyslu.
Jakub Patočka mě tím větším Brnem tak zmátl, že jsem to dohledával, tak to taky mstivě zveřejňuji, ať máte v hlavě o jednu zbytečnou informaci více.
Jošta jsem hledat nemusel, byl to hráč a tvrdý, ale nepovedený určitě není správná charakteristika. Kdybychom soudili Karla IV. tak, jak Martin Wihoda ironicky udělal s Joštem, museli bychom v Praze přejmenovat most -- anebo možná spíš Blanku (i když vlastně nemuseli, to je přece typicky tunelářský zvyk, psát svoje na manželku).
Soluň: vycházel jsem z tohoto pořadí: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_largest_cities_in_the_European_Union_by_population_within_city_limits
Znalost Jošta jako měřítko kvality školství: máte pravdu, nejvíc se to pozná na těch radních.
Sympatie ale Jošt tímto krokem nezískal. Dovedu si, stejně jako Jakub Patočka představit jiné, kteří by si sochu v Brně zasloužili více. I kdyby na radnici trvali na markraběcí korunce, dal bych přednost Vladislavu Jindřichovi, který ve volbě mezi mírem a stabilitou na jedné a kariérou a mocí na druhé straně volil opačně než Jošt.
Ale z toho, co jsem viděl z té sochy, v tom brnění na žirafě může být kdokoli, třeba Rytíř Smil.
Nejslavnější jezdecký pomník je asi ten od Donatella v Padově: kdo to byl ten Gattamelata taky ví málokdo a byl to vůbec hodný člověk?
Jezdecká socha Jošta se mi také líbí, vidím v ní také poctu historikovi Jaroslavu Mezníkovi, který se Joštovi věnoval (Když Magor někdy v půli osmdesátých letech napsal polemiku s Mezníkem, tak ji nazval "Mezníku, Ty Jošťáku!" - a Mezník byl názvem polemického článku nadšen a poctěn), a který se o československou demokracii, občanskou společnost, Masarykovu univerzitu i Brno významně zasloužil.
V Praze přibyly k pěti klasickým jezdeckým pomníkům či sochám další dvě moderní (či postmoderní?), totiž Jaroslav Hašek na Žižkově ("frk" je v kontrastu k Žižkovu monumentu na Vítkově, tedy narážka na Švejka) a "odvážný" sv. Václav, sedící na koňském břiše v Lucerně. Skoro zaráží, že Franz Kafka se nedočkal koně též, nýbrž, jsa maličký, je nesen bezhlavým obrem. Buď je to aluze na sv. Kryštofa, nebo platí zvlášť právě o Kafkovi, že stojíme (sedíme) na ramenou předchůdců? Nechci všechny novoty shazovat, ale potvrzuje se, že umění pomníku dnešní doba moc neovládá. Počínaje neadekvátním materiálem, přes umístění a natočení (W. Churchill, mířící se vypořádat s odbory, A. Dvořák, přicházející do Rudolfina), po problematický motiv (jezdecká socha TGM v Lánech) a špatné provedení (Masaryk u kašny na pěší zóně v Karlových Varech) až po vyjádření v obecně symbolickém hávu.
Potřebujeme samozřejmě umělecké přihlášení k lidem, které je na místě obdivovat a ctít. Neméně však potřebujeme kvalitní umění ve veřejném prostoru. Kubičkou zmíněný kondotiér da Narni, nebo Cosimo da Medici v Boloni, Marcus Aurelius v Římě, či sv. Jiří v Praze jsou nedostižní již pro své památkové hodnoty (dokonce i po nahrazení na místě kopií). Nicméně i současné sochy a sousoší mohou být oblíbené, umělecky a místně přínosné (pro mne třeba Pomník obětem komunismu O. Zoubka pod Petřínem.
Z fotografie výše je zřejmé, že brněnský Jošt není dost kvalitní a příjemný pomník. Nehodí se navíc do zvoleného prostředí.
Stylem poněkud připomíná některé Rolandy, kteří byli postaveni v městech s německou většinou ve stylu adekvátním nástupu socialismu a konkrétně národního socialismu.
P.S.
Ten památník letcům na Klárově taky není žádná výhra.
Kéž by se na malostranské náměstí do Prahy vrátil pomník maršála Radeckého. Ale to by ve vedení toho města nemohli sedět zelení nacionalisté.
Já osobně bych uvítal v Brně sochu zakladatele dermatologie a brněnského rodáka Ferdinanda Hebry. Dalšími významnými brněnskými rodáky, kteří nemají ani tu uličku v Brně (narozdíl od "jen na půl Moravana" Václava Havla) nebo jinde je např. logik a matematik Kurt Gödel, fyzik Ernst Mach, Erich Wolfgang Korngold, držitel dvou Oscarů a spoluzakladatel filmové hudby nebo Gustav Lindenthal, stavitel v té době nejdelšího obloukového mostu v New Yorku.
Zajímal by mě i názor historiků, jak se zasloužil o světovou politiku ten, který vyjednal vestfálský mír, který ukončil v roce 1648 třicetiletou válku, tedy brněnský rodák Johann Maxmilián von Lamberg. To už bylo dávno po českém povstání a třicetiletá válka byla vlekoucím se mocenským konfliktem, kde se o Země koruny české dávno nehrálo.
Ale pokud Brňanovi Patočkovi Jošt vadí, zatímco Pražanům panu Profantovi a Kubičkovi nikoli, je to dobré znamení, že nejde o žabomyší spor mezi dvěma našimi největšími městy a citace Havlíčka Borovského, který byl proti Brnu a moravskému patriotismu, ale byl pro zachování Rakouska, nemá význam.
Pomníková situace na Klárově je komická. K realistickému ztvárnění zvířete se nedají esteticky přidat křídla a lev drží tlapku jako kotě, které si hraje s klubíčkem. Má to vypadat výhružně, ale nevypadá.
Na jednom náměstí by neměly být dva pomníky, leda by tvořily celek, třeba jakousi galerii, jako v Paříži u Grand Palais.
V Praze jsme měli na Malostranském náměstí jezdeckou sochu Radeckého a vypráví se, že období nadšeného odrakousšťování navrhl jakýsi novinář sundat z koně maršálka a posadit na něj sochu Masaryka. U Jošta to nebude potřeba, prostě se přejmenuje.
Mimochodem, prý na tom Malostranském budeme mít tu Radeckého sochu znova. Bylo by fajn, kdyby se Praha inspirovala v Brně a protáhla vojevůdcovu koni nohy -- aby pod ním mohla podjíždět tramvaj.