Nový pomník Marie Terezie v Praze pod hradem českých králů a pana Miloše Zemana, je sochařsky zdařilý. Celkově se vyznačuje jednou velkou výhodou. Je absolutně a totálně jiný, než by mohl vzniknout, ba byl i jen myslitelný, ve Vídni.

Pomník je situován nad výjezd z tunelu Blanka, vedle pravoúhlé cihlové kůlny sloužící asi jako vstup k výtahu na parkoviště, což nelze ověřit, protože vstup je na kartu. V pozadí jsou cihlové hradby, mírně opesalé, vpředu vodotrysk, který, když tryská, připomíná náhrobek leklým kaprům. Vše, co v okolí roste coby zeleň v parku, musí být poctivě prosyceno zplodinami z aut, která vyjíždějí z tunelu a plazí se po přiléhající čtyřproudé silnici.

Češi si všimli, že když správně umístí pomník císařovny, automobilová zácpa bude vypadat jako výraz úcty. Auta jedou krokem jako na americkém hřbitově. Moderní a uctivé zároveň.

Nejbližší sousední budovou nového pomníku je někdejší městský sirotčinec, nyní pobočka Ministerstva kultury ve slangu zaměstnankyň a zaměstnanců této bohulibé instituce přezdívaná Alcatraz. Cedule s nápisem „Park Marie Terezie“ ve slovanských barvách bílé a červené, což se v Praze kdysi považovalo za vítězství nad Němci, ironičtěji už znít nemůže.

Přesto je ve zřízení pomníku znát dobré srdce, jak se u nás sluší. Češi pojednali svou někdejší císařovnu, jak uměli nejlépe. Kdo byl v Kapuzinergruft ve Vídni ví, že zatímco tam ostatní mají rakvičky, Marie Terezie tam má rakev přifouklou. S touto přifouklou rakví pomník hravě komunikuje, docílil ale i důstojného dojmu a uctivé krásy bílého kamene, alespoň tak si to dovolím vnímat.

Čechystán se klaní majestátu, aniž by to byla ostuda. Koncentrace chytré ironie je příliš velká, aby neukazovala na záměr nebo alespoň bezděčný místní důvtip. Je to český pomník rakouské císařovně, která nás připravila o Slezsko, zavedla moderní daně, ale byla nějak zvláštně naše. Třeba tím, že podrazila, totiž majestátně zakázala, jezuity, kterých si asi nepřestala vážit, nakonec dlouho je měla za zpovědníky.

Terezinánský katastr je trvalý pojem, informovanější děti mají imperátorku zapsanou jako tu, která zavedla povinnou školní docházku s prázdninami položenými tak, aby děti mohly pomáhat při žních. Nezbývá, než udělat pukrle a skandovat „Sláva a hurá“.

Domnívám se, pomník Marie Terezie je třeba přivítat, a popřípadě je možné jen zdvořile navrhnout jeho drobné doplnění. V parku, jehož vhodnost jsem se právě snažil naznačit, trochu chybí choť imperátorky, císař František I. Štěpán Lotrinský.

Věnoval se podnikání a založil průmyslovou tradici českých zemí. Jemu za něco trvalého vděčíme, zatímco jí máme poděkovat za stín, který mu svým majestátem poskytla.

Pan František I. Štěpán Lotrinský byl prý tlustý a trochu líný, ale měl báječný cit pro budoucí věk. Když odešel na věčnost, řekl o něm pruský Fritz: „Jaký to umřel fabrikat!“. Myslel to jako ironii. My to berme jako lichotku!

Domnívám se, že veskrze zdařilý pomník Marie Terezie v nadživotní velikosti by bylo možné drobně a vhodně doplnit. O sochu Františka I. Štěpána Lotrinského v životní velikosti. Ze skla.

Na některých místech v Böhmen zakládal textilky, a nakonec zvítězily sklárny. Fungují dodnes, proto navržený materiál.

Pan manžel císařovny vyvedený ve skle by mohl být umístěn tam, kde nová socha vrhá stín. Kdyby se stín v oblacích dýmu těžko hledal, místo mohou školní dítka určit za pomoci kompasu. Vivat!