Nostalgie po šlechtě

Ivan Štampach

Ivan Štampach si bere na mušku ty, kteří ještě dnes označují šlechtu za „přirozenou elitu“. Nepotřebujeme návrat historických rodů do pozice mocenské elity, nýbrž prosazení demokratické kultury.

V kompletních překladech Cervantesova románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha najdeme podrobný výčet vlastností hidalga, šlechtice, tedy ušlechtilého muže, který napravuje křivdy, pomáhá vdovám a sirotkům a ochraňuje panny. Příslušník zchudlého rytířského rodu si v této renesanční próze vylepší jméno a se svým zbrojnošem podniká tři výpravy. Z prosté venkovské dívky udělá dámu svého srdce a vymyslí pro ni titul Dulcinea z Tobosa.

V současné České republice najdeme spoustu podobných nostalgiků. Návrat k tradicím první Československé republiky jim není dostatečný. Masarykův humanism, který pro něj byl totožný se socialismem a byl programem socialistického národa podle transparentu neseného v čele průvodu 28. října 1918, je jaksi narudlý. Nastupují do lítého boje s větrnými mlýny a žádoucí pro ně je aspoň krok zpět před sekulární a plebejskou demokracii k systému aristokratickému.

Miroslav Kalousek, muž v pozadí TOP 09 bez ohledu na vnitrostranické volební výsledky, zveřejnil na svém Twitteru krátké shrnutí konzervativní politiky: „Degradace šlechty byla první likvidací přirozených elit ve společnosti. Druhou provedli nacisté, třetí a čtvrtou komunisté. To je během stoleté periody děsivá decimace. Obávám se, že se z toho budeme lízat ještě mnoho generací.“

Odhlédneme od Kalouskova neobratného vyjadřování. Zřejmě totiž nechtěl říct, že šlechta se znehodnotila, že ztratila svou kvalitu. Reaguje spíše na československé zákony z let 1918 až 1920. Již několik týdnů po vyhlášení samostatnosti byla šlechta jako stav zrušena a od roku 1920 bylo používání šlechtických titulů trestné, i když není znám případ, že by se tento zákon aplikoval. V roce 1919 proběhla pozemková reforma, která odňala církvi a šlechtě majetek. Nejvíce byli postiženi Schwarzenbergové, Liechtensteinové, rod sasko-koburský (příbuzný s dnešní britskou královskou dynastií) a Kinští.

Pro Miroslava Kalouska stojí rozhodnutí demokratické republiky v jedné řadě s likvidačními opatřeními totalitních režimů. Všechno je to pro něj „likvidace přirozených elit“. Elitu tvoří vyvolení a o elitách můžeme mluvit jen s rozpaky. Jde především o mocenskou elitu, tedy o ekonomicky a politicky vládnoucí menšinu. Vládne nehledě na formálně demokratické uspořádání věcí veřejných. Udržuje si dominantní postavení kombinací nátlaku a manipulace.

„Degradace šlechty byla první likvidací přirozených elit ve společnosti. Druhou provedli nacisté, třetí a čtvrtou komunisté. To je během stoleté periody děsivá decimace. Obávám se, že se z toho budeme lízat ještě mnoho generací,“ napsal Miroslav Kalousek. Podobných nostalgiků po šlechtě najdeme víc. Repro DR 

Systém, který se sám označoval za aristokratický, tedy za vládu nejlepších, i v době, kdy už musel ustoupit a umožnit částečné uplatnění demokratických postupů (v posledním půlstoletí habsburské monarchie), poskytl pozici mocenské elity skupině obyvatel na základě rodové příslušnosti. Dějiny vládnoucích dynastií a rodů vyšší i nižší šlechty jsou také dějinami korupce, mocenského hrubiánství, podvodů, zrady a malicherného hašteření. Představa, že aristokratické rody tvoří nějakou výjimku co do obvyklých lidských vlastností, je přinejmenším naivní, spíš až prostoduchá.

Možná existuje cosi jako morální a intelektuální elita, lidé opravdu ušlechtilí, a přitom také vzdělaní. Jsou to lidé kultivovaného srdce a mysli. Za příklad výjimečného člověka s přirozenou autoritou bývá považován Tomáš Garrigue Masaryk, syn chudých vesničanů, otce kočího původem Slováka z tehdejších Uher a matky, zaměstnankyně na statku původem z Hané. Žádní vévodové, knížata, hrabata, baroni či svobodní páni se v jeho rodokmenu nevyskytují. Stal-li se Masaryk jako prezident osvoboditel součástí, ba hlavou mocenské elity, byl jí pro své vlastnosti, schopnosti a píli, ne protože by byl k takové pozici původem předurčen.

Podle jedné alternativní koncepce společenského uspořádání, říká se jí sociální trojčlennost, má ve společnosti své oprávněné místo aristokratický princip. Při intelektuální práci a umělecké tvorbě je na místě podporovat nejlepší výkony a kritizovat kýč a nevkus. Přesto však i v této sféře duchovní svobody může pomoct plebejský podnět — umění příliš vznešené má totiž tendenci degenerovat.

K sociální trojčlennosti navíc patří politická a právní rovnost, tedy žádná privilegia, a v sociální sféře mají přednost sociálně nejslabší. Nejsou jen cílem laskavé péče boháčů, kteří utrousí drobty ze svého stolu. Jejich právu na důstojnou existenci spravedlivě náleží podpora. Je-li co založeno na půdě a krvi, nejsou to výsady, nýbrž naopak tato solidarita sobě rovných.

Pokud někdo by v temném dvacátém století opravdu decimován, tedy redukován na desetinu původního početního stavu, nebyla to česká a moravská zemská šlechta (a šlechta říšská). Ta zůstala fyzicky zachována a nic a nikdo nebrání dnešním potomkům těchto rodů ucházet se o účast na veřejné moci, pokud tato moc bude veřejnou službou. V zemích ovládnutých kdysi nacistickým režimem bylo fyzicky zlikvidováno devadesát procent Židů, obyvatel, kteří se poněkud vzmohli po Systemálním patentu císaře Františka II. z r. 1797, ale i nadále zažívali omezování, podezírání, a nakonec zakusili i drastickou genocidu.

Nevím, bude-li se Miroslav Kalousek „lízat“ v desetiletích, která mu ještě život dopřeje. Jisté však je, že zoufale potřebujeme naplnit demokratické formy demokratickým obsahem. Nepotřebujeme návrat historických rodů do pozice mocenské elity, nýbrž prosazení demokratické kultury. Je velmi žádoucí nejen prohlašovat, ale i fakticky uplatňovat, že být občanem je pozice daleko důstojnější, než kdy bylo postavení někdejší šlechty.

    Diskuse
    JP
    December 11, 2019 v 12.4
    Aristokracie versus plebejství
    Aristoteles za zdaleka nejlepší formu vlády považoval aristokracii. Ovšem - aristokracii výhradně v jejím původním smyslu, tedy jako "vládu nejlepších". Přičemž ale tato aristokratičnost nebyla vázána na příslušnost k tomu či onomu rodu; nýbrž byla to ušlechtilost osobní, ušlechtilost etická, ušlechtilost ducha.

    Aristoteles sám ale věděl, že v reálném světě je sotva možno nalézt někoho, kdo by takovouto záruku pravé ušlechtilosti, a tedy pravé aristokracie mohl garantovat. Proto jako relativně nejlepší v reálném světě považoval kombinaci prvků oligarchických (vláda nemnohých) s prvky plebejskými (demokracie, vláda lidu).

    Přičemž je tu ale jeden moment, který Aristoteles sám vlastně vůbec přímo nezmiňuje: totiž že oligarchie na sebe přebírá určité funkce aristokracie. Protože na rozdíl od lidu obecného, tedy plebejského, který hledí v prvé řadě na své vlastní sociální požadavky, je to právě oligarchie, která se pravidelně vyznačuje vyšší mírou kompetence. (Což je ostatně vlastně také jediný důvod, proč Aristoteles oligarchii vůbec přiznává právo na existenci.)

    Ale vraťme se k tématu: i podle Aristotela je tedy nezbytný určitý prvek aristokracie v dobře fungujícím státu. Samotné plebejství má vždy tendenci stahovat úroveň věcí veřejných příliš dolů, na úroveň svého vlastního horizontu.

    K jak fatálním důsledkům může vést bezbřehá dominance elementu plebejského, to můžeme velice názorně pozorovat v současném světě: jak ve vlastní zemi, tak i v USA, Maďarsku, Polsku, Rusku...

    Samozřejmě, nejedná se o to že by vládci těchto jmenovaných zemí museli být sami svým sociálním původem, respektive svým vzděláním "plebejci". Oni ale vládnou - a svou moc udržují - za pomoci mentality plebejství, a tuto mentalitu plebejství svým obhroublým populismem znovu a znovu živí a posilují.

    Mohlo by tady pomoci nějaké restaurování aristokracie v tradičním smyslu? Možná dokonce ano, alespoň v určitém základním smyslu. Je opravdu těžko představitelné, že by mohlo v zemích se zavedenou aristokratickou/monarchistickou tradicí i z nejvyšších vládních a státních míst praktikováno natolik obhroublé, až přímo vulgární plebejství, jaké je v současné době bohužel standardním jevem v politických poměrech českých. I když by se jednalo pouze o vnější (aristokratické) dekorum, i toto dekorum by svým vlivem mohlo zabránit alespoň těm nejhorším excesům.

    Na straně druhé ale Ivan Štampach plným právem poukazuje na to, že samotná příslušnost k nějakému šlechtickému či panovnickému rodu nijak nezaručuje mravní bezúhonnost. Jak jsme se zrovna v současné době mohli (opět jednou) přesvědčit na eskapádách jistého člena panovnické rodiny anglické.

    Takže tedy: určitého aristokratického elementu je ve společnosti, v dobře zavedeném státě zapotřebí, jako protiváhy (přebujelého) plebejství; ale jak řečeno samotná tradiční (rodová) aristokracie se nezdá být nijakým pravým řešením.

    Jako jediné východisko se nabízí návrat k tomu původnímu, aristotelskému pojetí "aristokracie" jako vlády ušlechtilosti. Ušlechtilosti osobní, intelektuální, mravní.

    Je ovšem otázka pro (českou) společnost, zda bude ještě vůbec ochotna se k takto pojímané ušlechtilosti upnout, jako ke svému ideálu, jako ke svému cíli.

    Blažené setrvávání v nenáročném plebejství se zdá být až příliš lákavou alternativou.
    JK
    December 11, 2019 v 14.43
    Josefu Poláčkovi
    Vy z té své slonovinové věže zřejmě nevidíte, že veškeré hmotné podmínky, které aristokracii umožňovaly pěstovat si tu "osobní, intelektuální a mravní ušlechtilost", vyrostly z práce generací plebejců, z práce, kterou by si většina z nich - mít tu možnost volby - nikdy dobrovolně nezvolila, a často, ne-li většinou, vyrostly doslova a do písmene na kostech plebejců a pohnojeny jejich krví. A při té práci generace prožily své životy v podmínkách, ve kterých dnes nenecháváme žít ani svá domácí zvířata... V tak ubíjejících a nelidských podmínkách, že se lidský potenciál daný při narození každému, lhostejno zda aristokratovi nebo plebejci, nemohl ani náhodou rozvinout.

    "Je opravdu těžko představitelné, že by mohlo v zemích se zavedenou aristokratickou/monarchistickou tradicí i z nejvyšších vládních a státních míst praktikováno natolik obhroublé, až přímo vulgární plebejství, jaké je v současné době bohužel standardním jevem v politických poměrech českých."
    Asi máte slabou představivost nebo špatně vidíte, jestliže v Borisi Johnsonovi vidíte něco jiného než "obhroublé, až přímo vulgární plebejství". Ani 1000 let stará britská zavedená aristokratická/monarchistická tradice před ním Británii
    neochránila.

    Povýšené kázání o ušlechtilosti doléhající sem přes západní hranici z nás aristokraty zcela jistě neudělá.
    December 11, 2019 v 17.34
    Konečně jsem tedy pochopila, v čem je TOP 09 konzervativní. Vůbec nejde o žádnou propagaci tradičního způsobu života, nýbrž o zachování nerovností.
    Člověk, který by byl skutečně vnitřně ušlechtilý, by nemohl žádat výsady oproti druhým lidem.
    JK
    December 12, 2019 v 8.37
    Pavlu Krupičkovi
    :-D
    Ve Skotsku si můžete koupit 10 čtverečních stop pozemku (většinou jako podporu ochraně přírody v chráněné oblasti) za tisícovku (korun českých) i na dálku, v e-shopu. Titul "Laird" (něco jako zeměpán, v našich poměrech se kdysi používal titul zeman) Vám k tomu přihodí zdarma. Vzniká Vám tím i nárok zaregistrovat si (za peníze) vlastní tartan (= unikátní vzor tkaniny pro šití kiltů a jiných skotských i obecných oděvních součástek, třeba šál a kravat) a zakoupit si další náležitosti.

    Ale to není nic nového, tituly se kupovaly odjakživa. Zdá se však, že Skotové z toho udělali prosperující obchodní branži. Bodejť by taky ne, když jsou často považováni za vynálezce moderního marketingu...
    JK
    December 12, 2019 v 9.3
    Jestliže šikovnější příslušníci středních tříd (i ti vzešlí z plebejských vrstev) budou úspěšně napodobovat statusové znaky šlechty, jistě budou vzati jejími obhájci na milost i oni.

    https://a2larm.cz/2019/12/dokaze-se-21-stoleti-konecne-zbavit-viktorianskych-hodnot/

    (A jak píše Jan Keller, napodobovat nejlépe na dluh... Kola ekonomiky se zkrátka musí točit.)
    Pan Kalous: tak za prvé, ti svobodní (řečtí) občané, od kterých se očekávala alespoň základní míra občanských a jiných ctností - to zdaleka nebyli jenom bohatí patriciové, ale třeba i městští řemeslníci. Jinak řečeno: být "plebejcem" svým původem a svým zaměstnáním, to ještě v žádném případě nemusí být na překážku tomu, pěstovat v sobě samém tu zmíněnou ušlechtilost duše a ducha.

    Za druhé: jistě, současný britský premiér není v žádném případě zářným příkladem ušlechtilých způsobů jednání. Ale kdyby veřejně vyslovil a spáchal jenom polovinu toho co současný český prezident, pak už by dávno zmizel v politickém propadlišti. Prakticky by se s takovým neuvěřitelným křupanstvím vůbec nemohl ukázat před anglickou královnou.
    MP
    December 12, 2019 v 13.4
    Josefu Poláčkovi
    Myslím, že hrubě pomlouváte Andreje Babiše.

    Jinak:
    „Československý stát bude vzorem moderního státu demokratického: velmi zdatný z hlediska národohospodářského a osvětového, nemaje šlechty a živ jsa v demokratických tradicích své národní historie, maje více než sdostatek úředníků, techniků, lékařů a profesorů z lidu vyšlých, může vejíti v život již zítra.“
    [Edward Beneš, Quelques vérités simples sur la fédéralisation de l'Autriche-Hongrie, La Nation Tchèque, Revue bimensuelle, 3, no 12, 1.12. 1917]

    Aktualizováno pro současnost: Protipolem šlechty není plebejec, ale poddaný (a poddaný, který se v poddanství dobře zařizuje, se zve lokaj). Protipolem aristokracie není plebejec, ale vláda lidu. A dobrá demokratická vláda je taková vláda, která umožňuje, aby její "aristokraté ducha" vzcházeli z lidu.


    JK
    December 12, 2019 v 14.21
    Josefu Poláčkovi
    Ve věci Borise Johnsona se v lepším případě hluboce mýlíte, v horším úmyslně zavádíte. Současný nájemník Pražského hradu je proti němu, pokud jde o to, co kdo z nich vyslovil a spáchal, ubohý břídil.

    Pokud jde o ty antické Řeky (možná bych měl správněji napsat Atéňany, protože o tom, jak to měli v jiných městských státech, nejsem dostatečně poučen), tak měli na ušlechtilost duše a ducha taky všelijaké názory a i oni měli orgány, které si usurpovaly právo rozhodovat o tom, kdo jí oplývá a kdo nikoli. O čemž se na vlastní kůži přesvědčil například jeden kameník jménem Sókratés.

    Mimochodem, plebejec nebo plebejství jsou původem římské pojmy... V tomto kontextu by se taky asi mělo rozlišovat. To, čemu se dnes říká plebejství nebo plebejské chování, odkazuje spíš na situaci v Římě. V Řecku (zase správněji: v Aténách) analogická společenská vrstva neexistovala.
    JK
    December 12, 2019 v 14.26
    Josefu Poláčkovi
    A ještě:
    "...být plebejcem svým původem a svým zaměstnáním, to ještě v žádném případě nemusí být na překážku tomu, pěstovat v sobě samém tu zmíněnou ušlechtilost duše a ducha."
    Takže kdo si ji nevypěstuje v podmínkách krajní hmotné nouze, kdy mu jde o holé přežití, ten si za to může sám?
    HZ
    December 12, 2019 v 16.8
    Za nostalgií po šlechtě bych nehledala touhu po návratu privilegií,
    ale to, že se jí přičítala ať už právem či mnohdy i neprávem vlastnost, která našim elitám, ať už politické či jiné, většinově chybí. Tou vlastností je noblesa.
    Noblesa není vázána na původ. Není to také pouhá povrchní znalost etikety, ale vyznačuje se hlubokým osvojením etických zásad, k nimž patří pravdomluvnost, dodržování daného slova, tolerance, hájení lidské důstojnosti nezávisle na původu a sociálním postavení jedince a mnohé další, jako například jistá dávka pokory anebo schopnost přiznat omyl.
    Protipólem noblesy je buranství. Nezaměňovat s plebejstvím, které může vyprodukovat jedince velmi ušlechtilé, zejména existují-li vzory. Ale vzorů se opravdu bohužel nedostává.
    + Další komentáře