V kompletních překladech Cervantesova románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha najdeme podrobný výčet vlastností hidalga, šlechtice, tedy ušlechtilého muže, který napravuje křivdy, pomáhá vdovám a sirotkům a ochraňuje panny. Příslušník zchudlého rytířského rodu si v této renesanční próze vylepší jméno a se svým zbrojnošem podniká tři výpravy. Z prosté venkovské dívky udělá dámu svého srdce a vymyslí pro ni titul Dulcinea z Tobosa.

V současné České republice najdeme spoustu podobných nostalgiků. Návrat k tradicím první Československé republiky jim není dostatečný. Masarykův humanism, který pro něj byl totožný se socialismem a byl programem socialistického národa podle transparentu neseného v čele průvodu 28. října 1918, je jaksi narudlý. Nastupují do lítého boje s větrnými mlýny a žádoucí pro ně je aspoň krok zpět před sekulární a plebejskou demokracii k systému aristokratickému.

Miroslav Kalousek, muž v pozadí TOP 09 bez ohledu na vnitrostranické volební výsledky, zveřejnil na svém Twitteru krátké shrnutí konzervativní politiky: „Degradace šlechty byla první likvidací přirozených elit ve společnosti. Druhou provedli nacisté, třetí a čtvrtou komunisté. To je během stoleté periody děsivá decimace. Obávám se, že se z toho budeme lízat ještě mnoho generací.“

Odhlédneme od Kalouskova neobratného vyjadřování. Zřejmě totiž nechtěl říct, že šlechta se znehodnotila, že ztratila svou kvalitu. Reaguje spíše na československé zákony z let 1918 až 1920. Již několik týdnů po vyhlášení samostatnosti byla šlechta jako stav zrušena a od roku 1920 bylo používání šlechtických titulů trestné, i když není znám případ, že by se tento zákon aplikoval. V roce 1919 proběhla pozemková reforma, která odňala církvi a šlechtě majetek. Nejvíce byli postiženi Schwarzenbergové, Liechtensteinové, rod sasko-koburský (příbuzný s dnešní britskou královskou dynastií) a Kinští.

Pro Miroslava Kalouska stojí rozhodnutí demokratické republiky v jedné řadě s likvidačními opatřeními totalitních režimů. Všechno je to pro něj „likvidace přirozených elit“. Elitu tvoří vyvolení a o elitách můžeme mluvit jen s rozpaky. Jde především o mocenskou elitu, tedy o ekonomicky a politicky vládnoucí menšinu. Vládne nehledě na formálně demokratické uspořádání věcí veřejných. Udržuje si dominantní postavení kombinací nátlaku a manipulace.

↗

„Degradace šlechty byla první likvidací přirozených elit ve společnosti. Druhou provedli nacisté, třetí a čtvrtou komunisté. To je během stoleté periody děsivá decimace. Obávám se, že se z toho budeme lízat ještě mnoho generací,“ napsal Miroslav Kalousek. Podobných nostalgiků po šlechtě najdeme víc. Repro DR 

Systém, který se sám označoval za aristokratický, tedy za vládu nejlepších, i v době, kdy už musel ustoupit a umožnit částečné uplatnění demokratických postupů (v posledním půlstoletí habsburské monarchie), poskytl pozici mocenské elity skupině obyvatel na základě rodové příslušnosti. Dějiny vládnoucích dynastií a rodů vyšší i nižší šlechty jsou také dějinami korupce, mocenského hrubiánství, podvodů, zrady a malicherného hašteření. Představa, že aristokratické rody tvoří nějakou výjimku co do obvyklých lidských vlastností, je přinejmenším naivní, spíš až prostoduchá.

Možná existuje cosi jako morální a intelektuální elita, lidé opravdu ušlechtilí, a přitom také vzdělaní. Jsou to lidé kultivovaného srdce a mysli. Za příklad výjimečného člověka s přirozenou autoritou bývá považován Tomáš Garrigue Masaryk, syn chudých vesničanů, otce kočího původem Slováka z tehdejších Uher a matky, zaměstnankyně na statku původem z Hané. Žádní vévodové, knížata, hrabata, baroni či svobodní páni se v jeho rodokmenu nevyskytují. Stal-li se Masaryk jako prezident osvoboditel součástí, ba hlavou mocenské elity, byl jí pro své vlastnosti, schopnosti a píli, ne protože by byl k takové pozici původem předurčen.

Podle jedné alternativní koncepce společenského uspořádání, říká se jí sociální trojčlennost, má ve společnosti své oprávněné místo aristokratický princip. Při intelektuální práci a umělecké tvorbě je na místě podporovat nejlepší výkony a kritizovat kýč a nevkus. Přesto však i v této sféře duchovní svobody může pomoct plebejský podnět — umění příliš vznešené má totiž tendenci degenerovat.

K sociální trojčlennosti navíc patří politická a právní rovnost, tedy žádná privilegia, a v sociální sféře mají přednost sociálně nejslabší. Nejsou jen cílem laskavé péče boháčů, kteří utrousí drobty ze svého stolu. Jejich právu na důstojnou existenci spravedlivě náleží podpora. Je-li co založeno na půdě a krvi, nejsou to výsady, nýbrž naopak tato solidarita sobě rovných.

Pokud někdo by v temném dvacátém století opravdu decimován, tedy redukován na desetinu původního početního stavu, nebyla to česká a moravská zemská šlechta (a šlechta říšská). Ta zůstala fyzicky zachována a nic a nikdo nebrání dnešním potomkům těchto rodů ucházet se o účast na veřejné moci, pokud tato moc bude veřejnou službou. V zemích ovládnutých kdysi nacistickým režimem bylo fyzicky zlikvidováno devadesát procent Židů, obyvatel, kteří se poněkud vzmohli po Systemálním patentu císaře Františka II. z r. 1797, ale i nadále zažívali omezování, podezírání, a nakonec zakusili i drastickou genocidu.

Nevím, bude-li se Miroslav Kalousek „lízat“ v desetiletích, která mu ještě život dopřeje. Jisté však je, že zoufale potřebujeme naplnit demokratické formy demokratickým obsahem. Nepotřebujeme návrat historických rodů do pozice mocenské elity, nýbrž prosazení demokratické kultury. Je velmi žádoucí nejen prohlašovat, ale i fakticky uplatňovat, že být občanem je pozice daleko důstojnější, než kdy bylo postavení někdejší šlechty.