„Chlastáme všude v této zemi,“ vyhrknul při své kritice prezidenta jeho poražený protikandidát Karel Schwarzenberg v nedělních Otázkách. „A to říkáte z vlastní zkušenosti?“ zeptal se ho moderátor. „Ale samozřejmě. Ale je to otázka kvantity, tedy já jsem spíše na kvalitu,“ obhájil kníže svou neřest kulturní nadhodnotou.

Jaroslav Hašek napsal povídku Stavovské rozdíly. Vystupují v ní šafář Nykles a panský správce Paser. Oba popíjeli se stejnou vášní, oba pak spolu dělali stejné vylomeniny. Lidé pak ale každému z nich přisuzovali docela jinou kulturu:

„Kdykoli totiž oba v hospodě U Tisků pospolu popíjeli a přitom ke konci vyvedli jeden ze svých veselých kousků, který obyčejně záležel v tom, že chytili v noci obecního strážníka a hodili ho někam do strouhy, tu po celé vsi znělo jednomyslně, že ‚včera byl šafář Nykles vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej‘.“

I dnešní měšťáci vzhlížejí obdivně spíš k panskému, protože jsou sami zvyklí soutěžit o výhody plynoucí z knížeckého údělu, a jak čert kříže se bojí, že budou za oplzlé špinavce. Kulturní kapitál je ve městě vším. Vždycky je lepší motat se domů „trochu veselej“ po koňaku, než „ožralej jak prase“ z becherovky, i když hlava ráno bolí stejně.

Přímá volba prezidenta neukázala, že jsme zemí, kde vládne špína nad elegancí. Ukázala jen vzpouru proti měšťácké menšině, která si to ve své pýše myslí.

Právě proto vyjádřili podporu Zemanovi i intelektuálové typu Václava Bělohradského nebo Matěje Stropnického: ne snad že by v něm viděli autentického prezidenta - jen autentické zhmotnění dlouho a okázale opomíjeného kulturního rozporu.

A tak nám na hradě sedí šafář vzpoury, zatímco panský správce měšťácké povýšenosti zůstal ve finálové volbě těsně v podhradí...

V tom tkví krása přímé volby, která odhalila víc z hlubšího konfliktu uvnitř české společnosti, který rozhodně nepřekročíme tím, že se ještě více utvrdíme ve svých rolích — že jedni budou ještě hrdější na svou kultivovanou opilost, a druzí budou při stejném promile v krvi stejně hrdí na svou buranskou ožralost.

Začíná-li se tedy řešit, kdo by mohl Zemana nahradit, měli bychom se vrátit k příčinám. Nikoli však k příčinám Zemanova vítězství, ale k příčinám samotné vynucené volby, kterou před nás přímá volba postavila: Jak je možné, že jsme si museli vybrat mezi dvěma muži a přesluhujícími politiky se stejně asociálními sklony, jakkoli jedny se projevují na první pohled spíš ožrale, zatímco ty druhé jen rozšafně?

Oba jsou přitom bezmála stejní sexisti, oba jsou přisprostlí, oba působí unaveně a netají se svou zálibou v staromilských chmatáckých slabůstkách od lascivního obdivování takzvané „ženské krásy“ až po neskrývanou zálibu v pití tvrdého alkoholu.

Všechny tyto úpadkové aktivity lze však činit s docela různou grácií (i fašismus se dá koneckonců dělat humpolácky v kanadách od bahna, jakož i stylově v naleštěných holínkách). A tak zatímco ožralý Zeman lije bechera, trochu veselé kníže srká koňak.

Podle Homera Simpsona je alkohol příčina i řešení všech problémů. Ve stejném začarovaném kruhu se zatím potácíme i my — někteří vesele, jiní jak prasata. Všichni však s překvapivou hrdostí na étos svého bolehlavu.

Až ráno máme všichni stejně hlavy jak pátrací balóny a stejně nám šumí i šumáky v stejných sklínkách IKEA.

V takovém stavu rovnostářského probuzení bychom se měli zamyslet. Až když opadne opojení sebou samým, až ráno rozpustí mlhu vylhaného příběhu vlastní opilosti, spojí nás všechny stejně hnusné procitnutí.

Přitom zjistíme, že bychom (coby jedna z velmocí v konzumaci alkoholu) měli v první řadě přestat mluvit o alkoholismu, jak by to bylo něco úplně normálního.

Třeba nám pak ta příští přímá volba nezpůsobí takovou kocovinu.