Stavovské rozdíly v chlastání
Petr BittnerČeská republika má problém s alkoholem. V jeho konzumaci jsme skutečnou světovou velmocí. Náš národní alkoholismus nám přijde tak normální, že se nerušeně promítá i do kulturních konfliktů: zatímco šafáři jsou ožralí, šlechta je jen veselá.
„Chlastáme všude v této zemi,“ vyhrknul při své kritice prezidenta jeho poražený protikandidát Karel Schwarzenberg v nedělních Otázkách. „A to říkáte z vlastní zkušenosti?“ zeptal se ho moderátor. „Ale samozřejmě. Ale je to otázka kvantity, tedy já jsem spíše na kvalitu,“ obhájil kníže svou neřest kulturní nadhodnotou.
Jaroslav Hašek napsal povídku Stavovské rozdíly. Vystupují v ní šafář Nykles a panský správce Paser. Oba popíjeli se stejnou vášní, oba pak spolu dělali stejné vylomeniny. Lidé pak ale každému z nich přisuzovali docela jinou kulturu:
„Kdykoli totiž oba v hospodě U Tisků pospolu popíjeli a přitom ke konci vyvedli jeden ze svých veselých kousků, který obyčejně záležel v tom, že chytili v noci obecního strážníka a hodili ho někam do strouhy, tu po celé vsi znělo jednomyslně, že ‚včera byl šafář Nykles vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej‘.“
I dnešní měšťáci vzhlížejí obdivně spíš k panskému, protože jsou sami zvyklí soutěžit o výhody plynoucí z knížeckého údělu, a jak čert kříže se bojí, že budou za oplzlé špinavce. Kulturní kapitál je ve městě vším. Vždycky je lepší motat se domů „trochu veselej“ po koňaku, než „ožralej jak prase“ z becherovky, i když hlava ráno bolí stejně.
Přímá volba prezidenta neukázala, že jsme zemí, kde vládne špína nad elegancí. Ukázala jen vzpouru proti měšťácké menšině, která si to ve své pýše myslí.